Touha vykřičet 2 (nebo 4..)

Touha vykřičet 2 (nebo 4)

Pro expřítele…(..i když to nebude nikdy číst, nikdy nečet  a stejně by to nepochopil..)

Stékají mi slzy po tváři                                      zas jedna z těch probděných nocí

  snažila jsem se, ale nejde to                               není mi v tom asi pomoci

chtěla jsem ti dát odpovědi                                 původně možná,

  ale moc těžké je to                                              k hluchému se špatně promlouvá

jak ti jen vysvětlit                                               zkoušela jsem to mockrát

  že nenávidím tě                                                   ještě teď slyším, jak prosím tě…

hlavně za ty lži                                                    bylo jich nespočet                                            

    že jsi mi odporný                                                 nenávidím tvůj svět

        za to žes ze mne dělal blázna                             uvrhl jsi mne do prázdna

    zbavit se tě chci v mé mysli                           z toho se nikdy neočistím   

                   za to žes ublížil si mi                                  a to dobře vím...

 ublížil, ač nebylo to nutné                               ublížil a to hodně

     lhaní, tak prohlédnutelné                                   slova, co zabíjela někdy mne

aspoň sis moh vymyslet něco lepšího                  ač jednoduchost lehká je

    ne tak ubohého jako práce v neděli                        myslela jsem, že ještě něco je

                 směšné to nadělení                                           doufala jsem, že něco není…

ani ses mi nemoh dívat do očí                                snad touha, žes se to ještě otočí

  a tolikrát, že zapomenout to nelze                            vím, ani náhodou to vrátit nelze…

proč to všechno nekonečně prodlužovat jsi chtěl       v něco snad doufat jsi chtěl

  snad kvůli synu svému, který na mně lpěl                    hledal jsi osud ve mně či v něm

bych ti ho dovychovala, to směla jsem snad                sám nevíš, myslím si              

  ale jak z toho vybruslit hladce, tos neměl nápad            lepší je to nechat na druhých

        nevěděls  si rady, nechals to a mně                                na mně ve tmě tápat…

                                              teď po mně ani ,,neštěkne“

                                                i když jak pes někdy lísal se

                                              však co, co je to skoro sedm let

                                                       vlastně úplně nic

                                                             to lze zapomnět…

                                               co na tom, co vše jsem mu dala….

                                                 nelituju toho, myslela jsem to upřímně

                                                a že odezvy se mi nedostalo

                                                     to už tak světem chodí

                                                           nespravedlnost je na zemi…

                                              zbývá mi jen smířit se s tím

                                                     nesledovat dál ani jeho stín

                                                           vzdát se ho, co už na tom

                                                                   syn otce svého

                                               nelze tedy nic převratného čekat

                                                   svý trpění, si musím pro sebe nechat

                                                          a ať už dopadne to jakkoli

                                                             co už, k zapomenutí to je jen

                                                                jen ve vzpomínkách, jen jako sen….

Teď žiji už v úplně jiném světě

        bez přetvářky

                 teda v tom soukromém

           s láskou s upřímností

                         ne ve falši a zlosti

                                a neustálé lži

                co mi byla vždy cizí

    ale pro tebe

   zdá se, že to byl a je…

                                     …ráj..

ale k tomu jsem se nikdy nepřidala

      a nikdy se nepřidám

                 a vytrpěla jsem si mnohé

ale teď jsem poznala to pravé

             tu pravou lásku

                                 toho

                         o koho se můžu opřít

                                 toho

                          kdo bude mne vždy chtít

                   a nejen pro chvilku pouhou

               na pobavení

             a ne jen pro jeho dětí

                                      vychování

            nejen pro jeho ego

                               to nikdy…!

ale jen pro mě samou

             pro mou duši

                        pochrámanou

                                    smutnou

                                        zoufalou

                                              zklamanou

                                 naštvanou na celý svět

                               a hledající odpověď

a našla ji

     našla v něm

             nečekaně

               a obavami

     že ji nikdo nechápe…

              ale on je na tom podobně

                        a možná úplně stejně…

                 a proto rozumíme si

         a plníme se

     co se do nás vejde

ale tomu nebudeš nikdy rozumět

       to je jako by se měl dotočit svět

     co zbývá říct v tom nekonečném

            nic netrvá věčně

         ale neskutečně šťastná jsem

    že skončil se ten náš kratinký sen

pokud jím někdy byl

            snad v pár zrnek prachu se obrátil

co už vítr rozfoukal

          a dávno věděl

                   že nepůjde to dál

       škoda že jsem jeho sílu

     necítila dřív

  že nepošeptal mi do vlasů

      netrap se, bude líp

    v těch probdělých nocích

          co u okna jsem stála

               šeptajíc prosby

          čerstvého nasávala

                 toho jež slzy mi utíral

                        nevědíc u koho hledat dál…