Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pro Ondráše I

25. 06. 2008
1
2
436
Autor
Pandorra

Je to jen takové slovní ublinknutí.

Je pozdní odpoledne. Kouknu se z okna přes ulici, snad už je i večer. Pohledem přelítnu vylidněnou restauraci, dost možná je noc. Nevím, čas s tebou letí rychlostí světla a možná i ještě rychleji, jelikož si vedle tebe připadám tak nějak mladší, naivnější a zvědavější. I když ve skrytu duše vím, že tohle všechno je jen na chvilku, že to bude mít trvání právě tak jednoho či dvou romantických celovečerních filmů a děj tvrdého porna s pohádkovou předehrou, chovám se a cítím tak, jakoby to mělo mít průběh latinskoamerické telenovely.
Ty jsi totiž onen středobod z naučných dokumentů, kolem kterého se točí všechny mé myšlenky a kolem kterého se bude zanedlouho ovíjet i moje tělo. Zatím jen sedím naproti tobě a snažím se ti dát najevo, jak moc o tebe stojím a jak tě mám zároveň úplně na háku. Je to promyšlená taktika nebo nerozhodnost malé, nezkušené, nervózní holky? Nejspíš něco mezi tím. A co ty? Dívám se na tebe s takovým zaujetím, jakobych čekala, že se mi záhy tvé myšlenky teleportují v kódech na jídelní lístek, kde si je budu moct v klidu přečíst a zařídit se podle toho. Ale tvoje mysl je mi uzavřená, z pochopitelných důvodů mi nechceš dovolit, abych si v tobě četla.
Už půldruhé hodiny se bavíme jako staří známí a přitom o tobě pořádně nic nevím. A hlavně netuším, co se mnou zamýšlíš. Vydržela bych si s tebou povídat až do samého rána, ale minuty neúprosně letí, je na čase ujasnit si základní pojmy a začít jednat férově, aby nedošlo k nedorozumění. „Proč jsme vlastně tady?“ zeptám se poněkud přiškrceně. „Ani nevím…“ zamyslíš se. „Není to trochu póza?“ nadhodím odvážně. „Jak se to vezme,“ odvětíš neméně zamyšleně. „Jdeme,“ rozhodnu a volám na číšníka. Dál nepadne ani slovo. Cestou k tobě kráčíme mlčky. Znervózňuje mě to, ale sama nemám dost kuráže k tomu, abych na tebe začala mluvit. Vypadáš zle a nepřístupně. Začínám se bát, že jsem něco pokazila.
Chce se mi brečet a řvát a chce se mi jet zpátky domů a připadám si strašně sama. V miliónovém městě si připadám sama, opuštěná a bez vyhlídky na zlepšení. I kdybych se nakrásně rozbrečela a utekla, nikdo mě neuslyší, nikdo mě nezastaví. Jo, takhle chutná dospělost, začni si, holka, zvykat, tohle bude tvůj denní chleba. Zhluboka se nadechnu abych zahnala potlačovaný pláč i černé myšlenky. Přichází jakési duševní vystřízlivění, nikam s tebou nechci, co tady vlastně dělám, co si to nalhávám? Zmocní se mě panika. Podle tvého popisu bychom měli být za chvíli „doma“. Být tak doma, pomyslím si. V bezpečí svých čtyř broskvových stěn by si na mě nikdo nic nedovolil a kdyby ano, se zlou by se potázal. Co když se domů už nevrátím?! Co o tobě vlastně vím? Zhola nic. To, že mě neskutečně přitahuješ je asi trošku málo.
Mimoděk začínám zpomalovat. Ani se neohlídneš. Využiju možnosti prohlídnout si tě zezadu. Není to vůbec špatný, naopak. Je to tak dobré, že jsem ochotna udělat cokoli, jen abych mohla být tvoje. Tak, teď by byla příležitost pláchnout. Já tě ale tupě následuju jako krysa hnaná hlasem píšťaly. Co jiného pro tebe taky jsem. Další ovečka do početného stáda, kterou nejdřív zbaví ošacení a pak vyhodí zpátky mezi ty ostatní zneuctěné. Během zpoždění, které jsem nabrala částečně přemýšlením o své nejbližší budoucnosti a částečně sledováním tvé vypracované postavy, odemkneš domovní dveře. Musím doběhnout, abych je ještě chytla, u tebe s galantností počítat nemůžu, toho jsem si stačila všimnout. Vyjedeme výtahem do 4. patra.
Všechno se ve mně svírá, mám nepříjemný pocit, že bych teď měla být někde úplně jinde. Zarachocení zámku a přede mnou stojí brána do pekla. Raz dva tři…a vejdu. Zuju si boty a čekám. Čekám, zda uděláš druhý krok. Ano, druhý. První jsem udělala já už tím, že jsem překročila práh.
Z čekání mě vytrhne zvonění budíku. Zmizíš, aniž bych se s tebou stačila rozloučit, aniž bych tě jednou jedinkrát pohladila po tváři. Bylo to zbytečné, páska se přetrhla a já jsem svoji šanci propásla. Snad je to tak lepší. Sice jsem tě nepoznala, ale jednu výhodu to má. Ty mě taky ne. Přichází jakési duševní vystřízlivění, nechci být doma, co tady vlastně dělám, co si to nalhávám?


2 názory

Marty73
26. 06. 2008
Dát tip
Výborně jazykově zvládnuto, vtáhne do děje, je autentické, moc se mi to líbilo. Snad jen věta: "kterou nejdřív zbaví(š) ošacení a pak vyhodí(š) zpátky mezi ty ostatní zneuctěné" by měla být s těmi š :) ZDE VYSOCE NADPRŮMĚRNÉ

Rabb
25. 06. 2008
Dát tip
mno.. čekal jsem teda nějaké vyústění, jakože zjistím, co byl ten chlap vážně zač.. ale nedočkal jsem se.. ..když autor neví jak dál, má možnost ukončit dílko probuzením, to znám, ale nemám takové konce rád. četlo se to celkem dobře, jen je to sem-tam moc upřemýšlený. taky zpřehlednit přímou řeč bys mohla.. takhle nahusto je o fuj. hodně zdaru do budoucna..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru