Chameleóni z Granady

Seděli jsme u ohně, já a Hagen a pak také Leon a Dášena. Dříví praskalo a z puklých útrob modřínových klacků vylétaly jiskry, točily se ve vírech nad našimi hlavami a mizely v temnotě a když jsem vzhlédl, viděl jsem je jako chumelenici, jenže žhavou a padající vzhůru nohama. Žhavinu u svých úst přiživoval také Leon, zabalený v zelené dece jako indián, nahrbený a mlčenlivý, zatímco Dášena podobná přítulné kočce pokládala svou růžovou tvář na ohbí jeho zad. Světlo plamenů a amorfní černý stín sváděly boj v jejích mladých rysech, její nos se zvětšoval a zmenšoval a temné oko pomrkávalo v skrytu té záclony stínů, až jsem si chvíli myslel že hledí na mne, že se po mne dívá až pak mne došlo že hledí jen tak, kamsi a její široké nozdry nasávají vůni letní noci se vší rozkošnickou vnímavostí mládí. Musel jsem však na okamžik přerušit svou prohlídku záhadami té tváře, neboť konečně se ozval Hagen:

„Na celém světě není nic,“ řekl „co by mne mohlo zastavit. Otálíme už příliš dlouho.“

Hagen seděl na patách, ruce složené na kolenou a když mluvil, zíral do plamenů. Jeho vysoké čelo zářilo a rozpalovalo se těmi plameny a mocná žíla nad kořenem nosu vbíhala mu do vlasů na zad sčesaných. Byl-li rozhodnutý on, věděli jsme, je věc už napůl hotova. Dášenino temné oko při těch slovech však sotva víc zamžikalo a její svěží tvář neslevila náhle ze své svěžesti, přestože jsme v myšlenkách vykročili zrádným směrem a přestože temnota lesa sevřela nás v okamžiku o něco víc.

„Kahn udělal rodičům tolik zlého, že svou špatnost může sotva odčinit,“ řekl Leon vážným hlasem. „Veškerá pokora, která ve mne je, nezadá si s touhou po spravedlnosti.“

„Kam půjdeš ty, půjdu i já.“ řekla na to Dášena měkce a oddaně a políbila zelenou deku, pod kterou dýchala záda Leonova. Pak pohlédla na mne, nikoliv již jen tak, ale docela upřeně a samozřejmě, jakoby čekala, že i já zopakuji toto málem posvátné vyznání, neboť jiný důvod než věrnost přátelům přeci nemám a ani mít nemohu.

Namísto odpovědi vhodil jsem do ohně těžké dřevo zneklidňujíce její jistotu a když do větvoví vylétl oblak jisker, hleděl na mne už i Leon a též Hagen na mne pohlédl ale jen jaksi úkosem.

„Má-li Kahn žít, anebo ne je vážná věc,“ řekl jsem „Myslíte si, že by neměl, ovšem já sám nejsem sto se rozhodnout. Podle práva jsou zločiny promlčené a starci nic nehrozí, podle vás tří se hříchy neodpouští.  Budiž, ať se klidně neodpouští, jedna věc mne však trápí: všichni dobře víme kolik peněz u sebe Kahn má.“

„Ichabode,“ řekla Dášena „proč teď mluvíš o penězích?“ Řekla to měkce a samozřejmě, ovšem kapka opovržení v jejím hlase mi přesto neunikla a já málem své poznámky zalitoval, nebýt náhlého nápadu, který se mi zrodil v mysli a který pojednou mne zcela uhranul. Vzpomněl jsem si na slonovinové kůstky, jež jsem s sebou stále nosil v koženém váčku a jež mi za časů války zachránily život tolikrát, že nemohlo jít o náhodu. Kůstky jsem dostal od černooké tanečnice v uličkách Granady, když jsme předtím spolu strávili noc plnou kouzel a když jsem ji během loučení prozradil svůj úmysl se zbraní v ruce bránit zájmy prezidenta do posledního dechu, dokud mi síly postačí. Tu se černooká tanečnice nerozpakovala obdarovat mne vskutku královsky, snad proto, že k smrti odsouzení snílci vzbuzují v ženách city, anebo zkrátka proto, že toho dne byl měsíc v úplňku, ovšem skutečně když o několik týdnů později padli mí váleční druzi v neprozřetelné zteči za oběť kulometné palbě, já si díky věštbě čarovných kůstek chladil bosé nohy v horské říčce uprostřed Sierra Nevady a přemýšlel, jak se dostanu do Marseille, abych stihl slavnosti vína.

„Tedy,“ řekl jsem vyndávaje z chlebníku kožený váček a hledíce upřeně na Dášenu, „v takových chvílích jako je tato nezbývá, než se spolehnout na síly vyšší, které stojí nad spravedlností soudů i spravedlivou nad touhou po pomstě.“

Sotvaže jsem kůstky dostal z váčku, vyhodil jsem je do vzduchu, neohlížeje se na výrazy Leona, ani Hagena, ostatně jistě pochybovačné a v duchu jsem si usmyslel, jak se věštba rozřeší. Padne-li na kůstkách strana s chameleónem, řekl jsem si, znamená to, že Kahna je třeba bez milosti zamordovat. Padne-li na jediné z nich strana druhá, Kahnovi nesmí být zkřiven vlas. Pak, maje sám pro sebe volbu jasnou, pozoroval jsem magický let kůstek vzhůru, kterak se otáčí v prostoru, beztížné v jednu chvíli a barevné v odlescích plamenů až konečně přitažlivost nad nimi zvítězila a ony stále těžší a těžší mířily k zemi vynést soud. Když dopadly, jaksi nemotorně a bezvládně rozházené u mých zkřížených nohou, spatřil jsem je všechny otočené vzhůru stranou chameleóna.

„Tři chameleóni,“ řekl jsem. „Kahn dnes v noci zemře a jeho peníze připadnou nám jako náhrada za dávné hříchy.“

Leon vyfoukl cigaretový kouř, který zadržoval v plicích a Hagen s lehkým úšklebkem zakroutil hlavou: „Jsi blázen, Ichabode a nevím, proč jsme tě brali s sebou.“ Pak se na mne usmál, vstal a tyčíc se nad námi jako mohutný černý sloup, řekl: „Nebudeme už ztrácet čas, Kahn by mohl pojmout podezření.“

Zhasili jsme tedy oheň, odsuzujíc sami sebe do temnoty, pobrali pilu a sekery a po strmé pěšině zamířily ke statku, kde si tou dobou starý, jednooký maršálek drhnul podpaží v kovovém lavóru. Naše chůze po pěšině byla pro nás ovšem utrpením, neboť ačkoliv jsme jí scházeli den co den, dnes nás každý krok usvědčoval, každé zapraskání větvičky bylo hlasitější, v každém našem zakašlání jakoby se dal přečíst a odhadnout záměr, se kterým jsme přicházeli.

Mlčenliví a téměř bez dechu dorazili jsme k černým vratům do dvora a pak na dvoře, téměř jsme se dusily světlem, které padalo z oken na udusanou hlínu. Leon otevřel dveře do stodoly a pověsil na hřebík pilu, zatímco sekeru ponechal si v rukou. V okně při tom zahlédl jsem Kahnova záda, nahrbená a bílá v noční košili, jež proplula dveřmi do ložnice jako přízrak a jež vehnala zlý úsměv do tváří mých společníků.

„Dášena přivede koně,“ řekl Hagen šeptem, „Leon a já půjdeme dovnitř a postaráme se o Kahna a o peníze. Ichabod počká zde, aby snad Kahn nemohl uniknout a také kdyby se snad vzbudil nějaký čeledín. Počínejme si rychle a bez milosti, neboť Kahn si nezaslouží slitování.“

Dášena políbila rychle Leona na tvář a pak se tři hbité stíny rozpustily v temnotě statku. Na dvoře zůstal jsem sám, přitisknut zády ke stěně stodoly a poslouchal jak vrzly dvířka stáje a jak i dveře do obydlí pokradmu se otvírají. V pruhu světla, který se rozlil prostorem, spatřil jsem Leonovu tvář, kamennou jako tvář masky a tvář Hagenovu, nakrčenou v grimase válečníka. Ostří sekery blýsklo se v závěru, než stíny vklouzly dovnitř a já pak dlouho neslyšel a neviděl nic.

Tu konečně objevila se Dášena a kůň, kterého vedla pofrkával a potřásal hlavou. Dášena mlčky vtiskla mne do rukou otěže a opřela se o stěnu vedle mne, až jsem ucítil její dech a její profil s pootevřenými ústy se zaklonil a ústa řekla:

„Nevěříš, že děláme dobře, Ichabode?“

„Věřím, anebo ne, teď už na tom nesejde.“

„Leon nemohl spát, dokud je Kahn naživu, v noci se budil s jeho jménem na rtech.“

„Měl by se spíše budit s tvým, Dášeno.“

„Nebuď ošklivý, Ichabode, uvidíš, že se nám všem bude dýchat lépe.“  

„Jsme nevděční nádeníci, nemyslíš.“

Usmála se.

„Dávej pozor, teď vešli do ložnice.“

Vzhlédl jsem právě když uvnitř domu třeskla mocná rána a kůň škubnul s otěží stavíc se na zadní. Klidnil jsem jej, zprvu šeptem a pak již hlasitěji, zatímco další rána probudila celý statek. Ve zmatku, který vše ovládl zastínila Hagenova rozevlátá silueta okno, načež jej s rámusem prolomila a Hagen dopadl na udusanou hlínu dvora. Zvedl se však jenom do kleku, zatímco prudce vydechoval a oběma rukama svíral si bok. V té chvíli popadl jsem Dášenu a vysadil jí do sedla.

„Leon! Leon! Co je s Leonem?“ volala bezmocná Dášena, jakoby nevěděla. To už ovšem bylo i na dvoře mnoho světel a louče komíhaly se sem a tam, v reji rozlícených obličejů. V rozbitém okně zahlédl jsem i tvář Kahnovu, jeho svalnatá ústa cosi křičela a revolver kterým ukazoval k nebi chrlil další a další výstřely.

Vyšvihl jsem se na koně za Dášenu a kopl jej do slabin. Kůň vyrazil branou ze statku a unášel nás pryč a statek za námi hořel světly a křikem a strašlivým hněvem Kahnovým. Čeledínové pobíhaly okolo jako rozdráždění mravenci z napadeného mraveniště a jejich čepice a louče proplétaly se navzájem, stále menší a menší, až nakonec jako jediný ohnivý bod zmizely za stromy lesa.

Hnal jsem koně dál vstříc chladivé noci,  po cestě údolím a stále ještě ohluchlý střelbou, až konečně jsme zastavili na břehu potoka. Líná hladina proudila zde neslyšně vymletým korytem a když k ní kůň sklonil hlavu, pohlédl jsem konečně na Dášenu. Její tělo za jízdy ztěžklo, čehož jsem si zprvu nevšiml, nyní jsem však viděl, že omdlela, anebo že spí, její ruce visely podél těla a její hlava opírala se bezvládně o mé rameno. „Dášeno,“ šeptl jsem a tu ona jakoby se nějakým kouzlem probudila, otočila se čelem do mé náruče a její tvář přitiskla se ke mne měkkým, kočičím způsobem.

Nyní již beze spěchu pobídl jsem koně a ten vydal se s hlasitým frkáním po cestě vpřed.