Povídání o upírech

„Rozhodně bych si dal krokety. A k tomu snad tento steak…“

„Středně propečený, mírně, krvavý?“

„Ach nejradši bych úplně syrový! Ne, pardon, jen nejapný žert. Dám si jen ty krokety a snad šopský salát…“

Číšnice se chabě pousmála a odcházela. „Úžasná chůze…“ šeptem se zasnil druhý u stolu.

„Hum?“ zeptal se první u stolu. Ten se salátem.

„Ta chůze, nemyslím, jak pohazuje boky jako březí kráva, ale jak báječně zní. Klokloklok… vnímáš, jak podpatek klouže po linoleu? Dokázal bych celé hodiny poslouchat, jak lidé klapou podpatky o dlažbu, nebo si šoupají podrážky o chodník, či dokonce šplouchají v kalužích.“

„Ale to bys byl nejspíš nikým nerušený, protože málokdo se oddává takovým koníčkům.“

„Jistěže. Je to lidský stereotyp prolezlý celým světem vnímat přednostně očima. Ano každý má dáno od boha oči jako nejintenzivnější receptor, ale neřekl taky bůh - nevypustíš semene nadarmo? A podívej, jak si kdekdo vesele mastí klacka, proč jsou tedy v tom vnímání očima tak dogmatičtí?“

„Je to archetyp, kterej sdílí národy napříč světem. Podívej se na popisky v příbězích. Samej slunenej jas, honosná zbroj a půvabná krása, proč ne třeba zvuk bublání krve ve stehně, pach chloupků na hrudi, nebo pleskání bříšek prstů, žejo… ježíš podívej na toho dobytka, jak prasí tu lžičkou. Nenávidím lidi, co olizují lžičky. Nejradši bych mu s ní vydloubl oko a nechal tu lžičku… neolíznutou… ležet vedle jeho rozkydané oční jamky…“

„S tím archetypem jsi měl asi pravdu. Je to jako s upířími zuby. Napříč kulturami, od lidové tvorby až po komerční vykosťovačky všude cvakají špičaté upíří tesáky. Proč? Uznávám, že by to bylo praktické prostě si někoho napíchnout a nacucávat, ale má to vůbec nějaký předobraz v přírodě?“

„Možná nějací netopýři, ale přísavky jsou mnohem běžnější, efektivnější a snad i evolučně vyspělejší. Ale daleko míň romantické. Drákula s ozubenou přísavkou promazávanou slizovými žlázami? To není film, na který bys vzal dívku do kina, abys jim tam mohl vyprstit.“

„A jsme u toho, starý dobrý Vlad III. Tenhle nebohej sedmihradskej kníže spolu se Stokerem rozleptali hororovým tvůrcům mozky jako kyselina. Změkli jim tolik, že už nedokáží vymyslet nic nového.“

„Chudák, že si to musel vodsrat zrovna on, Vladík, už za života to neměl lehký a pár set let po smrti se za něj hastroší kdejakej  pablb. Gary Oldman, Christopher Lee a Klaus Kinskejch ještě patří k těm lepším, ale nikdo z nich se nedokázal vyprostit z toho trapnýho černorudýho pláště.“

„Pravda, proč zrovna ten Vlad to tak musel schytat, proč taková předloha.“

„Inu lidi si moc rádi metaforují vlastní úchylky a excesy. Za padesát let bude z Hitlera černokněžník. Ale vpravdě po smrti Vlad docela zkrotnul. Už žádné narážení na kůly, řezání pilou v tříslech, spokojil se s ocucáváním tří až pěti slečinek. Vůbec to saní krve z krčku je až nechutně cudné. Kdyby utrhával dívkám ňadra, nebo vykusoval genitálie, bylo by to zdaleka realističtější.“

„Už ten samotný fakt panenské krve je dalším ze stereotypů. I když má krev sloužit k přežití upíra, odedávna je spojovaná se sexualitou.“

„A co Tom Cruise? S velkou chutí si v Interview s upírem nakousl Brada Pitta.“

„A v čem mi to protiřečí? Jsem naprosto přesvědčenej, že Lestat byl teplej.“

„Hmm… tos mi zkazil iluze o dalším filmu. Nechápu, proč se vypravěči příběhů musí inspirovat v těch donekonečna se opakujících kýčích. Světlo, česnek, březový kolík, kříž nejlépe všechno nastrouhané a povařené v jednom rumunském guláši.“

„Jistě, líbila se mi jedna historická zmínka o jakémsi zemřelém K.F. Schertovi, který když mu probodli hruď kolíkem vstal a zasmál se: Haha, děkuji, alespoň budu mít teď čím odhánět psy.“

„Erekce… proč všichni vynechávají erekci? Údajně se po otevření hrobu dá oživlý mrtvý poznat podle erekce. A vůbec proč si na fenoménu upírů nenajdou něco osobitějšího?“

„Jako třeba pověst, že se dítě zplozené s upírem narodí bez kostí? Nebo že když se krví upír přepije, vytéká mu z úst, očí a zejména uší, pak někdy i ve svém hrobě v krvi plave?“

„Třebas. Ale dobré jsou i úplně nové formy pojetí. Můj osobně nejmilejší upír je Nachtzehrer, který si jen leží ve svém hrobě a požírá sám sebe. Ono žvýkání a mlaskání z nitra hrobu děsí lidi z okolí a vysává jim sílu. Uznávám, že by to byl trochu nudný film, ale zasraně atmosférický.“

„S něčím takovým nemůžeš ale vpadnout do moderního pojetí upířích příběhů:“

„Z těch bych blil varlata, pravda. Je to ohraná šílenost, nové příběhy o upírech by se měli zakázat. Najdi mi třeba logiku v tom, proč když se člověk kousnutím nakazí a stává se taky upírem, tak nejsou světy těch filmů upíry přecpané?“

„Často jsou, a pak si tam přijde černoch s mečem a hned je o srandu postaráno. Ale celkový přístup k upírům je zvrácený. Takže buďto to jsou šílenci a úchylové, nebo romantičtí hrdinové, kteří bojují s posedlostí v sobě. Kam se kurva poděli upíři, kteří sají krev opravdu rádi?“

„Režiséři prostě neví jestli chtějí natočit horor nebo telenovelu. A proto cpou do mytologie moderní témata, takže se s upírství stává nemoc, nebo něco jako závislost na drogách, nebo prostě vrozená úchylka.“

„To je nejlepší, když se magická, šamanská, mýtická strana věci úplně vygumuje a všechno se snaží vysvětlit vědeckými postupy. Nejlépe scénáristé s nedokončeným základním vzděláním.“

Číšnice se domů z práce musela prodírat šustěním motýlích křídel. Naprosto ji obklopovali, sosali tmu ze zapomenutých plechovek, plazili se po lesklých kapotách aut, komíhali se v plynu nočního osvětlení, lepili se k neonovým reklamám, lezli po přirozeních figurín ve výlohách. Koneckonců hučeli číšnici i ve vlasech a uších. Podrážky jejích tenisek ji nesly blok za blokem, elegantně vytáčely bludiště uliček, plavily se po chodníku jako teniskové kanoe. Narůžovělá guma na patě se odřela o střep pivní lahve, rána se záhy zacelila zbytkem pikadoru, teniska zaskřípěla po ozubeném víčku, zašustila na krabičce cigaret, temně hučela nad kanálem a v neslyšném prasknutí rozšlápla škvora. Ač se dosud vedla tak dobře, tak moc elegantně a půvabně, nakonec se tenisky zapletly do hustého, neprodyšného stínu.

„Hezký večer,“ řekl první noční lovec. Ten z restaurace se steakem, zašeptal jí v šneku ucha sosákem motýl.

„Co po mně chcete? Něco jste si zapomněl?“ u stolu? napověděl motýl. Haha.

„Naopak na něco jsem si vzpomněl. A chtěl vám to ukázat.“ Nemyslím, že to chceš vidět, pokračoval motýl, ona mlčela. „Chtěl jsem vám ukázat své prsty a navrhnout vám, ať si je představíte jako pětici krysích ocásků, které se vám vplazí pod sukni.“ Dívej se jak se mu ty ocásky svíjí v dlani, kleká si jakoby se modlil k tvé vagíně, chce jí uctít. „Vařila krysička kašičku, na zeleným,“ pod sukně a výš, „rendlíčku.“

„Jak byste si představila má ústa,“ řekl druhý noční lovec těsně u jejího motýla v uchu. „Snad zoban havran, a nebo raději krakatice? Čumáček lišky, vlka - jste romantička? Toužila byste snad po červené puse Drákuly, nebo preferujete přísavku pijavice?“ Masíroval jí otisky na prstek každou její bradavičku, akné, i pihy na bradě, a na krku… dotkl se rychle skrze její krk prostředníkem palce a vyškubl jí hrtan. Klečící první si nechal stříkat do pusy proudem krev z rány v jejím krku. Druhý nejdříve ocucával v ústech hrtan, a když jej vychutnal, zaklonil číšnici hlavu, až jí obnažil míchu. Bylo pak naprosto pohodlné jí z úst vylizovat krev.

První s pokrčenými koleny ležel na zádech, jednou rukou nehty škrábal po dlažbě, druhou si po tvářích rozmazával krev. Druhý mu podal ruku a pomohl vstát.

„Ale chodila nádherně, tak zvučně… nejraději bych si utrhl její chodidlo a vzal si jej sebou.“

„To by si zas fízlům zatraceně zamotal hlavu. Půjdeme?“

„Hmmhmn.“