Písmák IX
Zpíval jsem láskám, které liché byly
a bděl jsem nad prázdnými hroby
zíral jsem do mlh, které hrůzu kryly
a spával jsem s prapodivnými tvory
VIII
Svírat lásku, krotit ji tmouHladit lístky, než opadnou. Na naši melodii líbeznouzatančit si s princeznou.
Jenže u fontány životasám jsem tančil i zpíval. Věda že mě nevítázarazil jsem příval
tužeb, snů a doufání.
VII
Kdysi daroval jsem srdce. Zmizelo mi z dohledu. A tak zaplakal jsem hořce:"Ztratila ho. " A přesto.
VI
Stála nezkrotně, jako příliv svítáním svěšený.
Ladila čas pohledem. Vzdorovala příchozím
svou nedostižitelností. Smála se lovcům zpěněným,
obsypána perletěmi potu.
III
Kdysi bránil jsem snový hrada v něm spící princeznu. Pokud neumřu, může se stát,že noční můry zmizí a naleznu
štěstí. A lásku. S mou nevěstoubudu procházet kamennými ochozy.
V
Kde jsou hrozny, které zpěvem oplývaly.
Kam odešly deště, které se jarem smály.
Místa, kde čas stojí a prameny zazpívaly,
sevřely hrubosti a zanesly sny do dáli.
II
Dám ti život za jedinou skladbu
jež uslyším, pokud pohneš klávesami.
Staň se dirigentem, dokud nevychladnu.
Pak pohřbíš mě, až budeme sami.
IV
Kamenem o kámen, větrem o prach.
S růžemi mezi trny vrávorat
a dlouhým řasám mávat v snových hrách.
Těly zmítán, tak mohl jsem život zavolat.
I
Tóninu hlubokou sdílím s klavírem
jako s ženou, jež hmitá klávesami.
Byla mi modelem obrazů. Upírem.
Do soch vtesal jsem ji pod hvězdami.
Mramor
Se snídaní
ze zmrzlého půltovaru
za svítání
nad střechami pivovaru
Dáma a Netvor
Strana 1
Ze vzdálenosti několika kilometrů se rozprostírá město mezi poli a loukami. Na poměry dnešní doby by ale představovalo větší vesnici. Po stranách okna jsou lesy a vzadu pod zapadajícím sluncem hory. Na několika místech vesnice stoupají kobloze plameny a znich hustý dým.
O chlapci s žijícími příběhy
Před dávnými časy ve vzdálené zemi míle a míle na severu, mezi kopci sahajícími až k mrakům a lesy rozléhajícími se až k nekonečným oceánům, žila svým poklidným životem malá vesnice. V této vesnici žil mladý chlapec, sirotek. Přes den se lopotil na poli, avšak k večeru, kdy již na práci nebývalo vidět, chodíval doprostřed náměstí a u ohně vyprávěl příběhy, které se všem zdály skutečné. Posluchači měli pocit, že všechno prožívají na vlastní kůži.
Rituál
Nad klášterem proletěl pták. V rychlosti jeho letu nebylo možné určit který. Mladá adeptka seděla před vstupními dveřmi a čekala na východ slunce, který se pojil s první společnou modlitbou.
Mezerou mezi křídly dveří k ní přiletěl posvátný chlad.
Kráska a zvíře
Kouzlím víle ve spánku
chmyří letních červánků.
Stromy deštěm hrají
leč cítím ve své dlani
Poklad zarmouceným
Prsten zahodit
a mrtvou nadějí
nechť ožijí
dny příští.
Kostelní chmýří
Kostelní věží
zapomenutého
svatostánku
snáší se pírko.
Podzimní
Tenkrát poprvé
jedinečným pocitem
dýchl podzim.
Ležel jsem na zádech
Pot je taky slaný
Seděl před stanem a čekal na východ slunce. Vdlaních držel hrnek shorkou vodou. Káva zde byla velice luxusní zboží. Přesto mu to nevadilo.
Obřad usínání
Vůně trávy a spánek věčných,
když krev z rány odtéká.
Přichází
v extázi roucho obléká
Přemýšlení není pro vrahy
Pršelo. Dešťové kapky padaly na střechy gotických domů a dlažební kostky zapadlých temných uliček, pouliční lampy snášely své mihotavé petrolejové světlo jen do nejbližšího okolí. Město se koupalo ve tmě, jeho obyvatelé se topili sním. Ti šťastnější doma spali klidným spánkem, smolnější se trávili methanolem.
Sochy
S křídly,z tělíček černých můra kapek nočních slzzalité v pavoučím vláknu jako sloupy zapomenuté katedrály stojí sochořadí. Poznáváš je. Podávají otrávená jablkau hospod v průchodech,nebo hladí krkavčím drápemlásku schovanou pod polštář když nic nevnímáš ani svůj dech. A vůbec:Vidíš je.
Princeznám
Žluté listí a kapky marných nadějí
do klína a zvadlých dlaní
padají princeznám.
Krev vznešených honů zůstane zadupána
Za zrcadlem
Pomalu upíjel medovinu ze svého zdobeného rohu a pozoroval venkovní dění. Jeho svět, ztuhlý posmrtnými křečemi, se mísil stichem přicházející noci. Na okně mu přistál vrabec. Ignorovali se.
Zrnka snů
Stojíš s hlavou sklopenou
kde se země propadá
a ticho končí výkřikem.
Podrobil ses dějinám
Srdceklam
Černá holubice slétla,
za hrudní kost,
do citorgánu.
Prázdné ptačí oko hledí,
V - Svět lva, Kraj nekonečných lesů, Torederma - Usmerunu
Mezi stromy se něco mihlo, jako by stín ptáka v letu, ale při dalším pohledu byl všude klid. Keře, kmeny a koruny, moře tohoto neměnného. Možná tam ani nikdy nic nebylo. Nebo přeci, a ten tvor nechtěl být spatřen.
Divadlům
Stářím ta nuzná nevděčnost
skapalnila skutečnost výsměchem,
že hledal jsem tě.
Meškajíc nahé objetí,
IV - Svět zajíce, Kraj zapadajícího slunce, pustina
Je těžké mluvit s mladou dívkou. Zvlášť když ví, že jí nikdo nevěří a že každým dalším slovem svého vysvětlování může klesnout ještě níže před svými přáteli. A právě proto tato dívka s nikým už dlouho nemluvila, pokud opravdu nemusela. Jen se svou přítelkyní.
III - Louka odpočinku duší
Samota. Zvykl sis už na ni.
Nejsem sám.
Nejsi, ovšem.
II - Svět lva, Dračí země, bezejmenné pohoří
Nový život, narození dalšího tvora by mělo být radostnou chvílí pro všechny okolo, jen ne pro právě narozeného. Tolik křičí, že se mu nechce do krutého světa, zatímco se ostatní radují. Tvoreček je venku. Tento ale nepláče, už teď ví, že na sebe nesmí zbytečně upoutávat pozornost.
I - Svět lva, Kraj zapadajícího slunce, Les věšteb
Po vyšlapané cestě ve vysoké trávě se pomalu pohybovala postava. Mladý muž s hlavou plnou otázek, ale proti tmě husté jako ty nejhorší myšlenky se jevil jen jako neurčitý obrys. Již byl jen pár kroků od kraje lesa, když se náhle zastavil a nejistě se rozhlédl. Nikdy se nebál tmy, přesto váhal s dašlími kroky.
Prolog - Zrod nekromanta
V prvé řadě, nekromancie se hodnotí jako psychická nemoc, ale v pozdější době se vyvine do tak obludných rozměrů, že se vymyká z možnosti kamkoli ji zařadit. Její živná půda se nachází na kompletních vědomostech o fungování bílé magie, o vesmírných silách a zákonech, o reinkarnaci, vyšších světech a v neposlední řadě také biologie, anatomie a fyziologie. Vědomosti bílé magie jsou velmi důležité, protože bez nich by nekromant nemohl oživovat mrtvá těla (vysvětlení tohoto paradoxu viz dále). Z toho vyplývá, že žádný Nekromant nemůže být posedlý čistým zlem.
Legenda o hradní paní
Začínal vlažný podzimní den. Slunce se vyhouplo nad obzor, hejno ptáků tiše proletělo kolem nejvyšší hradní věže a stočilo svůj let k rodícímu se kotouči. Z lesů se vytrácel stín, na louky padla ranní rosa. Na cestách se nepohnul ani kamínek.
K narozeninám dostaneš věštbu
Řekla mu věštkyně: „Nezastavíš se, neotočíš se, půjdeš stále vpřed. Cestou utratíš poslední minci daleko před cílem. Kůň ti umře vysílením. Budeš se plahočit nemocemi a ranami na těle i na duši, hrdlo sežehne ti žízeň, vnitřnosti rozdrásá hlad.
Nuznou krajinou
Brázdila jsi
nuznou krajinou
tam našlas mě.
Má křídla
Muzikanti
Obloha stažená jako opona. Zvedá se, začíná se hrát. Lampy v ulicích vlní sepod tóny jejich tiché hudby. Hudbou chvěje se obraz,silnice je rozbouřeným mořem,auta skořápkami na hladině,a sloupy živými tanečníky.
EKG
Hlídáš před tajným vchodemdo hrudního kostelakřivku na voskový papírvykreslíš jediným svodemsamopolárnímPravidelný pulz necítímmilimetry rtuťového sloupcehoupají se černou krvízase drží tě, prevíti,při životě.
Fotka
Obrázekkde úsměv tančí,obrázekkde krása mrazí,navždy otisklden prosluněný. Přestože unavená,stejně nádhernájako když měsíc rozmlouvalna hradních zdech,vdechla kamenům cit. Sic nemocná,stejně věděla,jak slunce políbit,aby svůj paprsekodrazilo v matném sklíčku. A nakonec,zachumlaná do peřinusínala roztomiles hlavou na mých dlaních.
Anděl kráčí...
Anděl pláče. Něco nového. Nikoli. Dneska vyhrál bojnové kartybyly přimíchányv rozehrané hře.
Ukřižování
Mísa s trnitými hroznyznído matného šerazrozeného z měsícea prachuna skleněných tabulkách. Venku za oknysníhrudne v zapomnění,vítr hrající na horské štítyměl snahušustit vločkami nevinnosti. Vzbudíš se ze snu,zříš,jak Ďábel a Bůhsmýkají našimi životy,dávno to znáš,zhasínají, jeden za druhým. Na cestu padají rudé kapky.
Šťastnou cestu
I hurt myself today To see if I still feel I focus on the pain The only thing that's real The needle tears a hole The old familiar sting Try to kill it all away But I remember everything Karty osudu znovu promíchány, svět sebou opět trhnul v nevinném úžasu, bohové se zasmáli a popřáli všem šťastnou cestu. Deus vult et bene ambula. Proč se mi proboha tento citát z jisté kosy, která visí nad dveřmi, neustále vrací. Protože ji tam napsal jeden z nejmoudřejších lidí, co jsem potkal.
Za mřížemi
Pavučina snů tančí s prachem,vítr laská noc, ukolébavku zpívá jí, kamenná cela nasáklá strachem, a mříže hostí svobodu, hlídají. Slza stenem hladí podlahu, slabé ruce kolena objímají,němá křídla leží v dosahu,perutě vadnou a spadávají. Kaštanové oči vzhliží k obloze,hladí měsíc a plují s hvězdami,poté znovu usnou a zasní se:Ach domove, pro nás jsi již neznámý.
Obyvatelé hradu
Duchové tančí ve víru půlnočním,
na nádvoří pod hvězdnou klenbou,
prastará melodie zdi rozechvívá,
a místo potlesku: úcta tiše zpívá.
Bojuj!
Bojuj za ty, kteří za to stojípro naději těch, kteří naději ztratiliboj těch, kteří stojí léta na kraji bitvy. Bojuj s láskou k těm, pro které umíráša s úctou ke svému nepříteli. Bojuj i za ty, kteří si tvůj boj uvědomí až poté, co padneš. Bojuj za ostatní a bojuješ za sebe.
Andělský sníh
Sníh. Miliardy miliard vloček. Poletují vzduchem, malé jiskřičky v zimním slunci. Každá je jiná a jedinečná, naprosto čistá zrozením.
Člověk a elf
Mladý elf seděl u jednoho zlůžek vchýši ranhojiče a se zájmem pozoroval člověka, který na něm ležel, protože mu bylo řečeno, že se jejich host brzy probudí a chtěl být první, kdo sním bude mluvit. Stále čekal, až se lidská víčka zachvěla, pomalu se oddělila a odhalila hnědé oči zatím nepřítomně hledící na strop, jako by byl zrak jediný smysl, který se zcelého těla dosud probudil.
„Jak je ti. “ zeptal se elf.
Pod hradbami a tmou
Usínám při zpěvu kytary
jen dlouhý tón, plamen a já
čas
je zborcený
Poslední ráno a gilotina
Přichází ráno. Mezi listy vysokých dubů prosvítá vycházející slunce. Chvíli pozoruju pomalu letící mraky na tyrkysově modré obloze. Usměju se.
Časy se mění
„Svět už není to, co býval, bratříčku,“ povzdychl jsem si mezi dvěma hlty vína v naší oblíbené hospodě. „Něco se vytratilo. “„Nebo něco přibylo a my na to nebyli připraveni,“ řekl Muragnes. Neměli jsme sice stejnou matku, vlastně ani stejné rodiny, ale znali jsme se tak dlouho, že jsme si byli bratry.
Prach modlitby
Šeřilo se. Rudý kotouč slunce ztěžklý po celodenním putování se potápěl do obzoru. Světem proudil příjemný letní vánek a vše vypadalo, že právě den bude první mezi spáči. Kdo by také šel spát tak brzy, když se léto klonilo ke své druhé půli a lidé oslavami vzývali Rhaamea, boha úrody a plodnosti, aby sklizeň za pár týdnů byla co nejvydatnější.
Trochu se obětovat
Vagóny vlaku se rytmicky pohupovaly při jízdě po starých, věky sešlých kolejích. Vkupé jsem byl sám a jediný, koho jsem během cesty viděl, byl průvodčí, když mi kontroloval lístek. Tato podvečerní linka nikdy nemá mnoho pasažérů.
Téměř celá cesta vedla hlubokými lesy, silné kmeny se míhaly za oknem a tvořily abstraktní rozmazaný obraz.
Slza
Jedna slza za všechny křivdy,plazí se a její stopa zasychá,plazí se jako vrah,kterému se svědomí opět rozdmýchá.
Slza jemně šimrá po tváři,ale nechám ji dál plout,je poslední myšlenkou,na moře krásných chvil s jednou kapkou zlou.
Už nabírá směr ke koutku úst,ale nedokážu jí odpor klásti,neboť by mohla zrychlit,stát se životem padajícím do propasti.
Nakonec slzou stejně zvlhnou moje rty,ale už jen ze zvyku,je hořká, ne slaná,jako verše všech zamilovaných básníků.
S tebou a bez tebe
S tebou je noc koncertem stínůhvězdy hrají své tiché melodiea jejich prach odráží se na hladiněsten mihne se ve znějícím tichuneslyšně, jako když hvězda tne oblohoupohledy se ve tmě setkat nemohoupřestože hledají se. Bez tebe je noc mrazivá čerň.
S tebou je každé ránoslunce krásnější než když večer usínaloa s dnem před měsícem utíkalochtěl zhlédnout se v tvých očíchv nichž se jeho se jeho sebelibá krása násobídosud nepochopil, to tvůj pohled způsobíže jeho bledý svit získá barvy duhy. Bez tebe není den ani noc.
Děkuji za tvůj sen
Potkal jsem tě, když léto pučelo a kvetlo,měsíc dozrával úplňkem a slunce hřálo,a mé srdce prázdným mlčením umíralo. Pomalu jsi do něj začala vnášet světlo. Nejdřív jsem v tobě viděl jen ten krásný sen,který přechází tak rychle v noční můru,jako když šedý kouř od ohně stoupá vzhůru. Vím, že jsem byl hloupými předsudky unesen.
Myšlenky patří slzám
Paměti řeky, táhnoucí se tisíce mil celou zemí Mundelamer, pramenící v horách a spadající do podzemní říše mrtvých, odkud se párou vrací zpět na denní světlo, jsou staré tisíce let a mohou vyprávět mnoho příběhů nejen o sobě samé: jak ve svých zrádných skalnatých částech potopila nejednu loď, jejíž posádka tok předem neprozkoumala, jak nechávala navždy usnout ve svých vlnách muže nebo i ještě chlapce po hádce se silnějším o peníze či ženy, nebo jak jen sledovala víly procházející se po klidné hladině, jejichž hluboké zelené oči krvácely slzami, když odrážely příběhy z dob dávno minulých, na které dosud nedokázaly zapomenout pouze živly. Ovšem když umlčíte vtíravý hlas uvnitř mysli a zároveň se pozorně zaposloucháte, vybaví vám obrazy zemí, jimiž protéká, vzpomínky na monumentální města a jejich krále, vládnoucích mečem i rozvahou, zrádcích, kteří byli vedeni katem ke špalku nebo statečných válečnících neváhajících kdykoli nasadit život, aby se jejich jméno nikdy neztratilo v záhybech času a lidských pamětí. Jedině tato řeka mohla popsat dějiny s tak čistou pravdivostí, jako byla její křišťálová voda, neboť její běh nebyl nikdy přerušen jako plamen ohně, který vyhasíná, jako stálost země, která je odvátá nebo jako síla větru, neposedného živlu bez přestání běžícího i tam, kde ho nikdo nečeká. Vše, co by řekla, by bylo velmi důležité, ale nejspíš ne tak důležité jako kapitola, jejíž inkoust se ještě pořádně nevpil do papíru.
Bez života
Tma pospíchala za zapadajícím sluncem a s tichem se chystala vyplnit svět. Další sychravá noc na sklonku podzimu se plížila do kraje. Snesla se lehce jako pírko na vodní hladinu také do mysli poutníka, který už několik hodin kráčel po cestě, na níž nepotkal nikoho živého. Skončil další den bez života.
Zpráva
Pomalu zapadalo slunce a stromům každou chvílí prodlužovalo stíny, které už tak byly po celý den nezvykle vytáhlé, neboť tato obrovská lampa putovala již pár týdnů po obloze velmi nízko. Vládl podzim, jehož všichni zasvěcení vidí jako statného muže, který pod dohledem několika vyvolených druidů připravuje život na spánek, na příchod své matky. Ta se měla do kraje zakousnout svou mrazivou urputností asi za měsíc.
Jenže Zima se onen rok nudila.
Jsi anděl
Svými křídly druhým pro uklidnění máváš,křídly čistými jak myšlenky malého děťátka,jemuž přináší klid mámina něžná náruč. Křídly plnými naděje, kterou ostatním necháváš,když ji nejvíce potřebují a ty odejdeš. Tvým očím, které rozhání smutek jak plamen tmu,kdysi vesmír daroval svou nejjasnější hvězdu,aby vzdal hold těm uhrančivým zeleným hlubinám,a tam ji nechá schovanou tak dlouho, dokud muslzy nepřikáží vzít si ji zpět. Jsi anděl, i když si to možná nepřiznáváš,ale až se tak stane, neodcházej, nevracej se do ráje,protože místa, která opustíš, stanou se prázdná,ztratí křišťálově čisté světlo, které uchováváš,a žalem zkamení, jako moje srdce.