Komu karty...

      Jeden čas jsem vlak měl skoro jako druhý domov – denně i tři sta kilometrů. Nějak se ten čas v nich strávený krátit musí – nejde stále číst, ani spát. A jestliže mluvíme o vlakových kratochvílích, musíme se mezi jinými zmínit i o kartách. Nahrál jsem se jich ve vlacích ažaž. Nikdy jsem nehrál o peníze, ale i tak – já, něco mezi sanquinikem a cholerikem - jsem kdysi po šestnácté prohrané hře jednoduché hry prší (to je název pro karetní hru co? - ta čeština) - vzal karty a otevřeným okénkem kupé vyhodil z vlaku ven. Bylo to zrovna na vjezdu do Masarykova nádraží (tehdy Praha-Střed). Karty se snášely na autobusy, které stály Na Florenci o patro níž, než jel náš vlak. Toto gesto bylo lahůdkou pro mé kolegy a ještě po letech, kdy už jsem dávno pracoval u jiného podniku a vlakem nejezdil, to bylo pro ně zdrojem pobavení v případě, že se někdo při kartách rozčiloval.
     Nelítaly jen karty oknem, daleko častěji padaly kletby ať již polohlasem pronesené, nebo zařvané... Nechápu, proč někdo potřebuje hrát o prachy, aby pocítil nějaké vzrůšo. Já jsem to vzrůšo prožíval a přitom jsem o peníze nehrál nikdy. Vlastně - to je pravidlo a z pravidel je vždy nějaká výjimka. Jednou jsme hráli s kamarády na vojně, v letním táboře, kde nebylo zač těch pár šupů utratit. Vyhrál jsem pár desítek korun, ale nesvedlo mne to už nikdy a z pravidla se stala zásada. Po letech, ale dříve, než jsem se oženil, jsem se v našem klubu přimotal sámaninevímjak k partě, která začala odpoledne ve čtyři hodiny desetníkovým mariášem, který pak hráči okolo sedmé zvedli na korunový. I to ale bylo málo, takže začali hrát oko - jednadvacet. V deset večer klub zavírali.
     Co dál? Dál se nad námi vznášela velká chuť hrát a ti, co prohrávali pár desítek korun, v sobě živili naději na obrat ve hře. Ještě v klubu se dohodli, že hru zvednou na deset korun za kartu. Jen Pepa Provodínský řekl, že končí, že prostě na tak vysokou hru nemá. Leda - udělal významnou pomlku - leda by mu někdo půjčil. I když jsem hrát nechtěl, byl jsem zvědav, jak tohle všechno skončí. Ten otazník nad půjčkou jsem smazal : Pepovi stačily do hry čtyři stovky. Vzali jsme si na cestu pár lahví čehosi, aby sucho v hrdle nekazilo požitek a napětí ze hry. Žena Bohouše Rektora měla ten den na nádraží noční směnu a tak jsme zapadli k Rektorovům. To bylo prima : Rektorovi bydleli snad jen sto metrů od klubu. Nalili jsme si a čtyři protagonisté a dva čumilové - já a Hugo - usedli. Sedl jsem si za Pepu, který hrál „mými“ penězi. Vyučený pražský kuchař, teď mistr údržby železniční vlečky, sympatický chlapík s věčným úsměvem a stále dobrou náladou, zapřísáhlý Slávista (znal zpaměti sestavy nejen Slavie, ale i Sparty a většiny ligových klubů od první republiky do začátku šedesátých let, kdy jsme u Rektorů usedli ke kartám). Chci tím demonstrovat úžasnou, ač trochu jednostrannou Pepovu paměť. Ačkoli - proč jednostrannou : Pepa si například pamatoval karty, jak jdou po sobě s takovou jistotou, že když dostal do ruky dvě sedmy - což se normálně zahazuje, "šel si" s jistotou pro sedmu třetí... A ona mu "přišla". Jednadvacet !
      Vyhecovaní chlapi stále zvyšovali sázky : ve čtyři hodiny ráno už v banku bylo přes pět tisíc, Pepa ho "hopnul" a ... vyhrál. V tu chvíli se Bohouš Rektor zvedl od stolu, všichni mysleli, že chce končit. Ale kdež : Bohouš si šel do ložnice pro spořitelní knížku, na níž měl čtyřicet tisíc připravených na koupi auta. V té chvíli, v té situaci jsem ocenil gesto Pepy, který tou dobou těch pět tisíc (a předtím další tři tisíce) vyhrával. To - povídal - to už přestává bejt kamarádská hra! Koliks', Bohouši, celkem prohrál ? Co já vím, tak čtyři tisíce. Tady máš třicetdva stovek... Karle, cos' tam nechal ty? Já dvašest... Tak tady máš dva... a Ruda tam tedy vrazil šestnáct stovek. Tady máš dvanáct, Rudo... Jardo, tady máš ty čtyři kila, čtyři kila za to, žes' mi pučil a já si nechám tisícovku...
     Všichni si oddechli. Ztráty byly, to jo, ale nebyly tak kruté, kdyby Pepa neměl takový smysl pro fair play. Dopadl jsem vlastně nejlíp : o nic jsem nemohl přijít a vydělal jsem na tom - vedle zábavy a napětí - čtyři sta kaček, můj tehdejší skoro týdenní plat. Navíc mne to utvrdilo v tom, že nikdy nehraju o prachy. Až po šesti letech : to už jsem měl pětiletého syna. I s ním jsem hrával prší, jen tak, nebo o sirky. Nebo kanastu... Naučil jsem ho celkem zábavnou formou - nebo ne ? počítat dřív, než věděl jak škola vypadá zevnitř.
     Tatínku, povídá jednou, pojď si zahrát prší! Venku pršelo a tak to bylo nadvakrát. No jo - povídám, ale my nemáme žádný sirky ! Oči mu zasvítily jak lampiony v předvečer Prvního máje a povídá : tak si zahrajeme o peníze!! Ve mně se nejprve zvedla vlna protestu, ale zároveň mne napadlo, že bych tady mohl realizovat jeden výchovný experiment. Kluk dostal něco k svátku, něco dostal za starý papír (který jsem mu ovšem já pomohl připravit a taky donesl do sběrny) a tak byl "silnej". Asi dvacet jeho káčé během necelé hodiny zmizelo na mé hromádce a já pozoroval, že se mu začíná chvět brada. Skončil jsem hru a poočku koukal, jak synek smutně shrábnul zbytek peněz a čeká, jestli mu něco z prohraných nevrátím. Bylo mi ho líto, ale řekl jsem si, že - bohužel - má-li mít tato lekce výchovný účinek, musím být přiměřeně tvrdý. Vydržel, aspoň nebrečel přede mnou. Asi za hodinu jsem ho zavolal (tak dlouho mi trvalo, než jsem vymyslel, jak mu ty peníze vrátit, aniž bych ztratil výchovný efekt). Kup, povídám, chleba, mléko, máslo, italskou směs a jedno pivo.
     Vrátil se za čtvrt hodinky. Podává mi tašku a zbytek peněz. To si, řekl jsem, nech od cesty. Lampiony v očích mu zase zářily. Že ta lekce nebyla marná vím tutově : syn ( dnes už velice dospělý) nikdy v životě nehrál o peníze. Ani karty, ani nic jiného...

Nepomohlo to. Aspoň ne ve štěstí v lásce…