O Něm a o nich

                Byl tam. Tady. Všude. Nechával se unášet příbojem a křičel rozkoší, když rozdivočelé vlny narážely na právě zrozená skaliska... Bylo to všechno nové. Vlny neznaly míru chování, nevěděly, co všechno si mohou dovolit. Ze samé radosti a vášně z bytí. A On cítil jejich radost a nespoutanou divokost. Byla téměř děsivá, ale On věděl, že je to tak správně. Byly právě stvořeny.

                Hrátkami s příbojem strávil ještě nějakou dobu. Později řekli, že jeden den, ale v Jeho vnímání času neexistovaly dny, hodiny, minuty, roky. Byl tu krátce a přece celou věčnost. Poté se začal věnovat dalším záležitostem. Uchopil část Hmoty a experimentoval. Tvaroval ji do různých podob a struktur a při tom se zvonivě smál. Postupně do vod a na zemi přidával další prvky, které se mu zdály dostatečně smysluplné. Hrál si.

                Na úsvitu dne šestého – a přeci ve věčnosti i okamžiku – odešel na Sever. Celým svým obrovským duchem prostupoval hory a lesy. Pronikal do myslí rostlin i živočichů a prožíval extázi bytí. Smál se a plakal štěstím. Houpal se v kapkách na špičkách trav, poletoval v peří ptáků, díval se očima vlků a prchal v tělech sobů. Pak prostoupil i do moře a nesl se s vlnami zpěvu velryb a sytil se jednotou rybího hejna... Pak... Ach... Silou toho okamžiku začal zpívat. Jeho hlas nebyl slyšet a přesto o něm všichni věděli. Byl... Božský. Myšlenkami se odrazil ode dna moře a v rytmu své písně stoupal vzhůru k obloze. Tam se zmenšil a začal tančit. Jeho kroky, hudba, vše se neslo spolu s polární září a On se zase smál. Smál tak šťastně a upřímně...

                A pak je ucítil. Dívali se na Něj. Věděl to, ačkoliv nebylo možno Ho vidět. On cítil jejich pohledy na hvězdách a obloze, na závojích polární záře. Cítil je a viděl, jak se jejich oči provrtávají atomy látky a tam nalézají... Jeho. Chtěl se ukrýt, pocítil strach. Ale pak shlédl a uviděl v jejich očích prostotu. Čistou nevědomost a blaženou existenci. A ve své radosti a lásce se rozhodl...

                Ze svého nitra sebral část. Smotek záře, lásky, čisté. Soustředil se na ni a hladil ji myšlenkami. A pak ji začal pomalu, lehce, od sebe oddělovat. Sledoval ji, jak se snáší oblohou, dělí se na dvě části a pak opět splývá, až nakonec dospěje k oněm čtyřem nevinným očím. Sestoupil za svou částí a promluvil k ní. Zpíval a znovu ji hladil myšlenkami a láskou. Plakal. Pak ji pomalu políbil a ona se opět rozdělila. A každou její polovinu poslal po lehkém vánku k jedněm očím.

                Celou tu dobu se na něj dívali. Byli dva. Drželi se za ruce.

                Když do nich části pronikly a pevně se zakotvily v jejich tělech, povzdechl si. Všiml si změny v jejich očích. Nebyla to už zvědavost, ale pochopení. Alespoň na chvíli. Kratičký záblesk, jako by se Jeho část loučila a říkala: „Vrátím se k tobě, už brzy.“ Pak ta jikřička pohasla.

                Ti dva se na sebe podívali. Usmívali se. Poprvé. Začali cítit, být. Zatoužili chápat. Pevně se objali a opět se podívali na nebe. Pak se otočili a odešli do hlubin lesa, aby se připojili ke svému kmeni. Jmenovali se Ensimmäinen a Rakkaus. První Láska.

                Díval se za nimi a poprvé zatoužil být sám. Stáhl se do malého listu, který se snášel mrtvý k zemi a přemýšlel. Byl to smělý čin. Nebezpečný. Ale On si byl přesto jist. Důležité je pochopení. Dobra, světa, lásky, života, ducha... Je ho třeba vytvořit. Znovu. A On sám by to nedokázal. Vystoupil z listu a roztáhl se do nekonečna. Obsáhl celý svět i vesmír, i sám sebe. A pak... odpočíval. Zahloubán v myšlenkách, věčnosti a okamžiku.