Africké Slunce

Jednoho krásného jarního dne přijíždí k malému rodinnému domku vůz ,ze symbolem humanitární společnosti.Otevře jim starší žena,ochotně je zve dál a nabídne jim pohoštění.Jsou to lidé, pro které dělá její syn někde v Africe.Vyzvídá jak to jde ve společnosti a také si malinko postěžuje na syna ,že poslední dobou nějak nepíše.Pár ji upřímně ,až s lítostí pozoruje jek jím rozlévá kávu.Přijeli ,aby jí oznámili ,že její syn je mrtvý. S křikem přibíhá malé dítě k mladému muži sedícímu na schodech ve stínu tamější školy,nese mu dopis.Když muž dopis rozbalí ,čte v něm ,že jeho humanitární společnost ho posílá na zasloužený odpočinek domů.Vlejí se mu do očí slzy štěstí,po tak dlouhé době jede domů,za těmi ,jejichž tváře nosil dosud ve svém srdci.Dítě stojící opodál se ho ptá,proč pláče,nic neříká jen mávne rukou pousměje se a setře si slzy.Děti nechají mladíka být a utíkají na nedaleké hřiště,muž je pozoruje a pomalu se potápí do vzpomínek na domov. V tom najednou mladíka z rozjímání probere divoký křik lidí ,dětí a také střelba z nedalekého lesa.Vyděšeně vstává.Ještě ze zarosenýma očima volá na děti z hřiště ,aby se šly rychle schovat do školy,děti ho poslechnou a zmateně vbíhají do chatrné ,dřevěné chaloupky oplácanou blátem ,která tu slouží jako třída.Za posledními s roztřesenýma rukama zavítá petlici zevnitř. Protože všude kolem stále zuří občanská válka a nepokoje, široké okolí je plné ozbrojených skupin,pro to je většina škol vybavena jakýmsi bunkrem, jedná se pouze o jámu vykopanou pod školou na níž je dřevěný poklop.Muž jedno po druhém pomalu spouští do úkrytu.Jsou vyplašené,klepou se strachy a některé pláčou z jejich velkých očích jde cítit zoufalství.Až jsou všichni dole,muž zavře poklop a přikryje starým kobercem.Pak přiskočil k oknu ,aby se jen na moment podíval jak to vypadá venku.Tam již zuří motory tereních vozidel na nichž sedí ozbrojení muži.Přijeli si pro malé chlapce aby je naučili střílet a zabíjet,potřebuji nové vojáky.Muž přes vysklené okýnko u dveří volá – nechte je být jsou to jen děti.Nechápe to ,že před ním stojí banda žoldáků a hrdlořezů,které jeho toužebné volání ale vůbec nezajímá.Jeho záda sjíždí po hrubé stěně až k zemi.V jedné ruce svírá svoji osobní zbraň a v druhé ruce pět nábojů. Je mu jasné ,že tento boj nemůže vyhrát. Je jenom otázkou času kdy ti venku obsadí školu a odvlečou si ty ,pro které si přijeli.Opět se vrací do vzpomínek,na svou rodinu na přátele a na tu kterou miluje.Je rozhodnut bere zbraň a škvírou pod dveřmi ji vyhazuje ven,dává tím najevo ,že se vzdává.Pomalu otvírá dveře s rukama nad hlavou vychází ze stínu místnosti na africké Slunce. V duchu se modlí,je to to poslední co mu zbylo,už nemá nic ,jen svůj život a holé ruce nad hlavou.Z jeho vyschlých úst se řinou stále a ta táž slova.-Prosím nechte je být.-A v tomto napjatém okamžiku plném ticha,cvaknou spouště,rozpoutá se nemilosrdná bouře výstřelů, která se ještě dlouho nese krajem.Bezvládné tělo padá do rozpáleného prachu cesty.

---