Óda na les

Jednou v lese na palouku plném zeleně

uviděl jsem mlsat trávu malé jeleně

Nevinnost, čistota, krása, příroda a smysly

jimiž jsem vnímal

fotoaparát digitální, k snídani müsli,

a teď to jeleně snímal

Les, to není žádná obyčejná věc obyčeje

Jeden strom je nádhera

Dva stromy mají obličeje

a les?

veliká stromová rodina

co dýchat umí

mlází, větvičky, jehličí

borůvčí, houby, studánka

lesní zvěř, mech a kapradí

až tají se mi dech, člověk stojí v pozadí

datel, školka, posed, krmelec, potůček, kamínky

To jeleně bylo bez, bez maminky

Když se řekne les, lesík, lesíček

Strom je neobyčejně překrásný

Stromy- kořeny, větve, kůra, listy

Proč stromům nestavíme busty?

Strom, už při zmínce toho slova

vidět stromy růst, shýbat se ve větru,

zas a znova

Šustění listí

nejen na podzim

nádherný zvuk

a vůně jehličí

energie, láska, příroda, čistota, nenásilnost

a pryskyřice se opičí

OBEJMI HO A ZAVŘI OČI 

v jeho náručí

se svět zatočí

hřeje

a

jen dobré

ti přeje

dřevo, letokruhy, materiál

vůně

Stromové vůně

připomenou pobyt v lůně

bezstarostnost

a přesto povinnost

naivita i nevinnost

Tabula rasa

není snad z masa?