Jak jsem si domluvil schůzku

Toto měla být původně úvaha na téma: „Proč holky nechtějí chytré, vtipné, hezké (dalších osmnáct vychvalujících přirovnání muselo být vyškrtnuto z důvodu zachování příčetnosti čtenáře) kluky jako třeba mě?“ Místo toho se to ale zvrhlo v naprosto zvrhlou povídku sedmou aneb Jak jsem si domluvil schůzku.

Všechno začalo, ještě když jsem byl v osmé třídě. To jsme byli se třídou na „exkurzi“ k Janovské přehradě. Na tom výletě s námi byla i jistá šestá třída, kde jsem si všimnul jedné poměrně slušně vyvinuté mladé dívky. To se ke mně zrovna přitočil kamarád a ptá se, co se dělo při minulé hře v Dračí Doupě: „Začal jsem tam se svým elfem hraničářem rozsévat Údery nenávisti, až sem je tam všechny pokosil. Na zemi tam leželo asi třicet mrtvejch skřetů. Mojí rukou. No, a tam sem dostal na rameno tu bílou holubici, co mi potom celý dobrodružství pomáhala a nakonec se změnila v elfku kouzelnici...“ No, a ta holka stála opodál a smála se mi. Jasně, člověk, kterej se baví o „Dračáku“, prostě musí vypadat jako cvok.

O hodinu později  jsem vytáhnul walkman a počal si zpívat Vodopády od Chaozzu. Když jsem zjistil, že si zpívám poměrně nahlas, všiml jsem si, že z toho má šestka celkem dobrou prču a tak jsem pronesl větu: „Hm, tak teďka už celá šestka voleví, že neumim zpívat!“ Poté jsem se odebral za hranice vnímání a opět se zaposlouchal do beatů skupiny Chaozz. Dneska jsem fakticky zapůsobil.

Příštího dne jsem se od kamarádky dozvěděl, že se tý holce líbím. Hm, bomba – řekl jsem si. Už po mně letěj šesťačky. Ještě trochu přidám a za chvíli snad sbalím i nějakou třináctiletou. Postupem času se ale můj názor začínal měnit a já jsem si říkal, že by to, sakra, nemuselo být špatný.

Je pár dní do konce prvního pololetí devítky a já se právě dozvídám, že právě opustila svýho kluka. Nu, chopil jsem se příležitosti a vyslal kamarádku na výzvědy (jméno, příjmení, telefonní číslo, míry, chce/nechce mě). Dozvěděl jsem se, že se jmenuje ***** a na příjmení si nevzpomínám, telefonní číslo si pamatuji, míry stále nevím a chce mě (teda alespoň podle oné kamarádky). Řekl jsem si, půjdu do toho. Na cestu jsem od kamarádky dostal radu: „Hlavně nebuď sám sebou!“ Poděkoval jsem a příštího dne ráno jsem volal, jestli má odpoledne čas. Neví. Dohodneme se ve škole, prý. Ve škole mi kamarádka (takovou kamarádku byste chtěli mít, co?) sdělila, že mám odpoledne volat. Je půl třetí a já vytáčím její telefonní číslo. Od rána mi je zle a bojím se trapasu. Po krátké domluvě se dozvídám, že má čas až od půl pátý, ať se pro ní teda v tu dobu stavím.

O problému s hledáním jejího bytu (navštívil jsem před ní tři naprosto cizí domácnosti) se rozepisovat nebudu, hlavní je, že jsem ten správný v 16:29 našel. Klepám. Otevírá mi patrně její matka, a ještě před tím, než stačím položit první otázku, mi oznamuje, že není doma. Před chvílí někam odešla. S hrdě vztyčeným čelem se otáčím a odcházím ode dveří. Jakmile však se tyto zabouchnou, klesá mi hlava někam pod úroveň ramenou a já posmutněle kráčím domů. Pouštím si počítač, zapínám WinAmp a reproduktory již otřásá má sbírka punkových skladeb v MP3. Zároveň rozjíždím Worda a píšu: „Jak jsem si domluvil schůzku.“