Písmák Legenda časů dávno minulých, díl II.
"Hoj, Ty poutníče, jež procházíš kraji těmito. Zastav kroky své a vyslechni,
co událo se v těchto místech před již dobou nějakou.
Chrabrá dobrodruhů skupinka procházela tudy, by prokletí jednoho z nich
zlomila. Však nemilosrdné rány osudu nachystaly jim překvapení mnohá.
Legenda časů dávno minulých, I.
Budiž pozdraven, věrný čtenáři.
Již nemohl jsem déle vydržeti ve své samotě a mé srdce plno čekání na Tebe mysli pokyn vydalo, bych napsal Ti co prožil jsem o víkendu jednom minulém. Nuže, usaď se v sesli své a vyslechni si pověst o časech dávno minulých, kdy draci proháněli se nad zemí a lesy byly plné skřetů a zla toho jiného.
Když v pátek Slunce již k západu se schylovalo a dešťové kapky padaly z těžkého to mraku nad námi, my přijeli povozem pekelným na místo, kde příští dva dny a tři noci stráviti nám bylo souzeno.
Devět let nepodmíněně
Už to tak asi bude. Po necelém desetiletí dělání problémů sobě a učitelům na desáté základní škole se mám stímto neoblíbeným, avšak zároveň milovaným, prostředím rozloučit. Mám najednou opustit podstatnou část svého života, nechat jí někde daleko, a někam daleko zase jít. Na tyto neveselé myšlenky mě přivádí situace, ve které se právě nacházím.
Óda na mládí
Je jenom další hnusný deštivý podvečer a já sedím u bratránkova počítače, dvě stě kilometrů od domova. Za oknem je šílená průtrž mračen, zima a vůbec odporně – zkrátka podzim. Teď, vpůli léta…
Pročítám si kritiky svých děl a dozvídám se věci nevídané – „moc dětské“, „dobrý, ale moc dětský“, „je to takový pubertální, ale to vychytáš“ a leze ztoho na mně podivná nálada. Začínám uvažovat, jestli vůbec mám po čem toužit – jestli se vážně mám proč hrnout do stavu dospělosti…
Někdy bych se spíš radši vrátil do časů, kdy jsem byl ještě malý dítě.
Chudák na rozlučáku
Předehra…
Vážení přátelé, tato povídka mě staví do velice obtížné situace. Jak psát a nenapsat něco, co jsem již napsal v „prvním díle“[1]. Je to složité, ale věřím, že se mi tento záměr podaří splnit. Jen chci upozornit, že v místech, kde se opakovat budu, je to jistě záměrně a ne snad nedej Bože proto, že bych neměl co psát.
Jak jsem se stal prv(ň)ákem
Úvod do souvislostí
Tenkrát mi bylo 15 let a všechno šlo skvěle. Do školy jsem vstával kolem sedmé hodiny, nasnídal jsem se a někdy se dokonce i umyl. Vyšel jsem zdomu a venku bylo světlo. Inu, šel jsem a za deset minut jsem došel do školy.
Jak jsem si domluvil schůzku
Toto měla být původně úvaha na téma: „Proč holky nechtějí chytré, vtipné, hezké (dalších osmnáct vychvalujících přirovnání muselo být vyškrtnuto zdůvodu zachování příčetnosti čtenáře) kluky jako třeba mě. “ Místo toho se to ale zvrhlo vnaprosto zvrhlou povídku sedmou aneb Jak jsem si domluvil schůzku.
Všechno začalo, ještě když jsem byl vosmé třídě. To jsme byli se třídou na „exkurzi“ kJanovské přehradě.
Chudák opět na kole
Na tomto místě bych se Vás rád zeptal, co od této povídky očekáváte. Očekáváte-li humor a srandu kpopukání, tak se, za předpokladu že nejste sadisti či masochisti, moc nezasmějete. Čtete tedy jenom vpřípadě, že kvýše jmenované skupině patříte. Výborně, tak tedy vítejte do party.
Jak jsem sobě hledal sport...
Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera. Bylo mi asi tak deset let a rodiče přišli s „takovým malým překvapením“. Když jsem zjistil, co je tím překvapením, málem mě klepla pepka. Ne, neměl jsem dostat nový počítač.
Příliš realistická pohádka o tom, jak se chudák vydal do Braňan.
Povím Vám, povím pohádku o jednom božím hovádku,
tak se hezky usaďte, se mnou se teď zasmějte.
Bylo – a možná ani nebylo, kdo ví – 25. 3. 1999 a náš chudák (říkejme mu třeba Lukáš P.
Pařan domácí (debilis maxima)
Předem této studie bych rád upozornil, že následující text je opravdu pokusem o vědeckou studii zatím neprozkoumaného druhu. Dále snad jen to, že životní styl subjektu se natolik vymyká normálu, že to vydrží snad jen ty silnější nátury. Ale teď již několik údajů o sledovaném exempláři:
Věk: 15 let
Jméno a míry (naštěstí) neudány
Doba vlastnictví prvního počítače: zhruba 6 let