Domové vzdálený

DOMOVE VZDÁLENÝ By Lukáš Horkel Sedíme na autobusové zastávce, je 29. května 2007 a praží do nás slunce a není nám zrovna do zpěvu. Já se před pár hodinami dozvěděl úmrtí v rodině a tady Václav řeší milostné, respektive existenční problémy. Zapomněl jsem zmínit, že Václav je můj velice dobrý přítel, známe se už od školy ale blíží se den, kdy se pravděpodobně navždy rozejdeme. Můj drahý přítel má totiž takový menší problém a tou je jeho drahá rodinka. Maminka s tatínkem nikdy za moc nestáli a potřebné zázemí nenašel ani v podobě babiček v okolí, ani v osobě opileckého strýčka Karla. Tohle odstrkování a nepochopení mělo na tuhle rodinku doslova lavinový efekt…Václav si to totiž začal kompenzovat ve vztazích s dívkami…s dívkami, pokud možno co nejdále odsud, protože všechny místní děvy už měly na mého drahého přítele udělané svůj vlastní, nepříliš dobrý názor. Vlastně pro všechny místní byl tak trochu podivín. Ovšem já vždycky věděl, že Václav je nedoceněný a nepochopený génius s fenomenální pamětí a úchvatnou představivostí. Taky trochu excentrik, ale kdo dneska není, že ano?! Ale zpět k tomu o čem jsem chtěl hovořit…ach ano…ženy. Věčné a věrné to téma. Václav začal, jak jinak, než na chatu, randit s jakoukoli fuchtlí, která se namanula, bez ohledu na povahu, nebo zájmy. Už z kontextu je patrno, že tyhle „rychlovky“ mu nebránily za nimi jezdit prakticky po celé republice. Ovšem pokaždé na to dojel a to dost tvrdě. Po každé neúspěšné „akci“ jsem jen tajně doufal, že se vzpamatuje a že tu posedlost vrátí zpátky do správných mezí. Nestalo se tak, a tak každý další neúspěch…i když zde nejde mluvit o neúspěchu – každý z jeho vztahů skončil totální katastrofou, jen podnítil tu posedlost najít spřízněnou duši, ale jak je známo, nic se nemá lámat přes koleno. Je třeba věcem nechávat volný průběh. Tohle jsme mu říkali celé dny, ale on to prostě nechtěl slyšet a dělal si co chtěl, což způsobilo jen další, mnohem bolestivější ránu. Vše vyvrcholilo v říjnu před rokem a půl. Psal se podzim 2006 a já si seděl u svého počítače a sledoval Červeného trpaslíka, když náhle zazvonil telefon. Na druhé straně byl Václav, jež se vzpamatovával z posledního, už třetího vztahu. Možná budete překvapení, ale všechny ty vztahy byly založeny na svazku s dívkami, vždy mladšími i nějakých 4-5 let. Teď s odstupem času i Václav přiznal, že to byly osudné chyby, které ho stály nervy, čas a v neposlední řadě taky pěknou řádku „zlatáčků“. Ale zpět k hovoru. Václav zněl rozrušeně a vzrušeně, už dlouho jsem v jeho hlasu necítil takový pocit štěstí a vnitřní harmonie. Ovšem, že mě zajímalo, co že se stalo, že je tak spokojený, ale dostalo se mi odpovědí, které jsem nepotřeboval slyšet. Václav si našel další babu. Nebudu vás zatěžovat nějakými detaily, ale už teď je mnohým z vás jasné, že tahle dívčina jen ukončila sérii 4 po sobě jdoucích katastrof, katastrofou s ještě většími následky, než ty tři před tím. Václav se tam rozhodl vypravit a dokonce tam přespat, ale už pár minut po příjezdu těžce narazil. Jeho „drahá“ mu oznámila, že to tak nějak zapomněla říct rodičům i babičce a z Václava se tak stala nezvaná návštěva a potencionální bezdomovec na příštích 24 hodin, než mu pojede nejbližší vlak v devět ráno na druhý den.. Jak už jsem zmínil před tím, tak byl konec října a venku to v pozdních večerních hodinách už na stanování opravdu nebylo, a tak se Václav rozhodl přespat venku v zástavce. Bez jídla, bez pití a bez přikrývky. Nakonec se nad ním tedy smilovala, leč nerada, babička té pochybné existence. Už ani nevím jak se ta děva jmenovala, ale to v tomto příběhu není důležité. Následovalo asi čtyř měsíční relativně klidné období, kdy kamarád „vyspával“ tuhle černou sérii. Už jsem si, leč jak se později ukázalo, naivně myslel, že s tímhle „šílenstvím“ skončil a že tohle „nabalování“ přes Net už jednou provždy přestane. Jak jsme se děšením s ostatními přáteli zjistili před loňskými prázdninami, tak na řadu přišla holka s pořadovým číslem pět. Nějaká Jitka se jmenovala…nebudete tomu věřit dámy a pánové, ale byla ještě mladší a z ještě větší dálky, než ty čtyři před ní. Téhle Jituš bylo v té době 14 let a byla z druhého konce republiky. Z Plzně. Dával jsem tomu tak maximálně 2 měsíce, ale věřte nebo ne, už jsou spolu nějakých 13 měsíců. Vztah si prošel mnoha krizemi, nesnázemi, dobami „toho lepšího“ a pak i časů, kdy jsem dostával SMSky o tom, že se Václav chystá ukončit tohle trápení, odejít na onen svět, prostě spáchat sebevraždu. Takových vzkazů jsem za posledních 14 měsíců dostal pět. A časem jsem to přestal řešit, protože jsem věděl, že je to jen prostředek k zastrašování. Ten případný akt sebe-zabití neměl totiž sloužit jako jeden ze způsobů, jak ukončit životní trampoty, ale jako exemplární sebevražda. Chtěl tím de fakto říct: „Tak vidíš Jitko, tak vidíš drahá matinko, tady to máš drahý tatínku, je to všechno vaše vina, neměli jsi mě dost rádi, tak si to teď vyžerte.“ Ovšem je třeba říct, že je Václav hluboce věřící člověk, takže jsem opravdu nepředpokládal, alespoň u těch posledních 2-3 oznámeních, že by byl něčeho takového schopen. Ale musím přiznat, že poprvé mě to dost vyděsilo. To ono „poprvé“ bylo loni o prázdninách, když Václav zažil docela ošklivou autonehodu. Psal se 17. červenec 2007. To bylo právě den potom, co se Václav vrátil z tajné návštěvy domoviny své drahé milované. Tajné proto, protože mu bylo rodiči výslovně zakázáno, aby za ní jel, protože nechtěli riskovat to „peklo“, které následovalo po každém milostném sklamání. Václav na to šel ale lišácky, rodičům řekl, že jede na týden na chatu s kamarády ze třídy a pak odjel na týden do Radčic, tedy do vesničky nedaleko metropole západních čech. Vlastní otec mu řekl, že pokud za ní odjede, tak se nemusí vracet, protože ho za to vydědí a vyhodí z domu. Měli jsme oba rok před maturitou a maturitní ročník, ale přesto to, se rodičům vzepřel a do Radčic odjel. Všechno klapalo bezchybně, až toho zmíněného 17. července. Byl jsem u babičky na chalupě a Václav za mnou přijel, aby ze sebe vyrychlil všechny dojmy a pocity, které z první návštěvy u své milé měl. Čekal jsem Václava nabitého optimismem a chutí do života, ale opak byl pravdou. Václav dorazil s velkými starostmi. Později z něj vypadlo, že má strach, jestli není těhotná. Když jsem se zeptal, jestli spolu spali, tak odpověděl, že ne, ale že pana Marie taky otěhotněla neposkvrněným početím. Jenom v duchu jsem si pomyslel: “Pane bože, kam jsi Václave nechal soudnost.“ Je to docela „cool“ myšlenka, když se váš nejlepší přítel přirovnává k bohu a svého potencionálního budoucího syna k Ježíši Kristu. Tyhle kecy o ničem svedly našeho Václava na to nejhorší místo v okolí, na křižovatku smrti U staré hospody, v ten nejhorší možný čas. V čas, kdy jistá slečna Kelnerová, mimochodem nová šéfka moji babičky v košateckém obchodě, projížděla tuhle křižovatku smrti rychlostí, která se ani nepřiblížila cifře s pětkou na začátku. To vše umocnily Václavovy myšlenky o neposkvrněném početí v Radčicích. A výsledek…výsledek je prasklá lebka od nosu až po týl hlavy, proražený ušní bubínek a jizva na mozku, který zasáhla centra chuti a čichu. Do toho všeho zavolala Jituš, že s Václavem končí, protože se na to nemůže dívat, nemůže snášet takovou dálku, takové odloučení, takové obavy o svého milého…opravdu „logická“ úvaha 14leté holky, jež se teprve chystala do deváté třídy základní školy. To všechna čest…. A tady bylo to „poprvé“, o kterém jsem mluvil výše. Václav to tak nějak neunesl a ještě na „Ipce“ si vytrhal kapačky. Dozvěděl jsem se to o dva dny později od jeho rodičů. No a tady začala kapitola, nová kapitola Václavova života. Tahle krize byla ale brzy překonána a už v září to vypadalo, jako by tyhle prázdniny neexistovaly. Jak ale začaly problémy na druhé straně, tedy problémy s přijímacími zkouškami na střední školu, tak i nálada šla prudce dolů a to se okamžitě projevilo i na náladě druhé polovičky, tady na severní Moravě. Nejdříve jsem si myslel, že to bude jen další z mnoho problémů, které se prostě ve vztahu občas vyskytnou, ale progrese problémů se začala stupňovat. Do toho však přišel Václav s nápadem, že by se mohl do Plzně na trvalo nastěhovat, ovšem až po maturitě, samozřejmě. To přililo do ohně rovnou 10 kanistrů oleje a další problém byl na světě. Tímhle si to ještě více pošramotil jak u svých rodičů, tak u budoucího tchána a tchýně na druhé straně republiky. A dovedete si jistě představit, jak dokáže být neodbytná, taková zamilovaná puberťačka. Už se zdálo, že je všechno vyřešeno na obou stranách, ale potom začaly problémy tam, jak jinak, že ano, kde by je nikdo nečekal. Problémy začaly u již zmíněné puberťačky. Jak se Václavův už dlouho připravovaný příjezd blížil, tak nám Jituš dostala strach. Ono všechno se to pěkně plánuje, ale jakmile se vážně zamyslela, že si hodlá změnit život týpkem, kterého už sice zná asi rok, ale kterého viděla možná tak 14 dní čistého času maximálně, tak si to začala rozmýšlet. Do toho přišly další problémy osobního rázu a také problémy s přijímačkami na střední a uzavírání známek na konci ročníku. A výsledek…výsledek byl takový, že Václavovi bylo decentně vysvětleno, v maturitní den – jak jinak?!, že si má zůstat v té svoji „prdeli“ a že do Radčic nemá vůbec jezdit. Ještě mi dovolte dodat, že ty slavné Radčice jsou asi 2x menší než ta naše rodná víska…já jen, aby jste pochopili správný význam toho slovo „prdel“. A jak se blížil ten den, kdy se měl Václav sbalit kufry a nechat všechno, včetně mě, tady v té „prdeli“, problémy získávaly na intenzitě a třešničku na dortu tomu všemu nasadil dědeček drahé Jitušky, který prohlásil, že tady Václav bydlet nebude a že prostě nemá jezdit. Do toho všeho přestala Václavovi brát telefony v tu nejnevhodnější chvíli. Zrovna v okamžik, kdy bylo třeba všechno řešit, tak se Jituška milostivě urazí a uteče z domu. Ještě jsem zapomněl dodat, že jsem měl s Adamem Velartem, kamarádem z naší velké trojky, odjet společně s ním do té Plzně, abychom mu pomohli odvést tu hromadu věcí, které si bral se sebou. Mněli jsme už koupené lístky se Student Agency, ale Václav se rozhodl, že do těch Radčic pojede sám, aby tam všechno dědovi a nejen dědovi vysvětlil. Plán se tedy změnil a Václav musel odjet do Ostravy stornovat lístky pro mě a pro Adama. Proto teď sedím v té debilní zastávce, snáším nelidské horko a dusno, pomalu vstřebávám úmrtí v rodině, řeším s Václavem jeho existenční a milostné problémy, rozmlouvám mu již v řadě šestou sebevraždu a snáším ostudu, kterou mi Václav právě dělá před celou vesnicí. Den jako ze škatulky, no ne?! Václav tedy odjel stornovat ty lístky, já mu vymluvil sebevraždu, zkousnul tu ostudu a odjel na druhou stranu do Nového Jičína, abych se naládoval nějakou skvělou pizzou, protože by mě jinak jeblo. Když jsem se ládoval mou úchvatnou čabajkovou pizzou, tak mi Václav zavolal, že má pro mě dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou. Ta špatná zněla tak, že mně s Adamem před chvílí stornoval ty lístky a ta dobrá, že volali z Plzně, že se Jitka vrátila v pořádku domů a že byl dědeček přesvědčen a obrácen na „světlou stranu síly“. Takhle šťastného jsem ho neslyšel už hodně dlouho. Za dva dny jsme společně s Adamem Václava stěhovali do jeho nového, už tak dlouho vytouženého domova. Co my jsme si kvůli tomuhle dnu už vytrpěli – všichni tři. Aby mohl odjet „domů“, tak jsme kvůli tomu dokonce nešli do školy. To se psal 31. květen 2008, den kdy z Petřvaldu zmizelo něco, co tam odjakživa patřilo a bylo to pro Petřvald typické. Václav byl prostě kořením téhle díry…byl někdo, na koho budu vždycky vzpomínat v dobrém. Jen je škoda, že nebyl pochopený od více lidí, než ode mě a od Adama….I když i my dva jsme měli někdy hodně problém pochopit tok Václavových myšlenek. Ale to už je úplně jiný příběh……………………………….. EPILOG V době kdy píšu tyto řádky, je Václav už dobrých sedm týdnů v nové domovině u své milé a nové rodiny. Podle toho co vím, se mu vede docela dobře. Sehnal si brigádu jako číšník a už má naplánovanou svou spisovatelskou kariéru, kterou chce rozjet přes místní Radčické vydavatelství. Ačkoli náš drahý Václav nemá napsanou žádnou beletrii, povídku, pohádku, úvahu, nebo scénář, tedy krom jedné brilantně napsané seminární práce o třicetileté válce, tak si docela fandí, ale já mu to přeju a doufám, že se prosadí….talent na to rozhodně má, jen potřebuje někoho, kdo ho trochu usměrní, protože z mých vlastních zkušeností vím, že neusměrněný a nevyužitý talent udělá více škody než užitku. Nejhorší na tom je to, že si nenechá poradit. Za určitých okolností to může být samozřejmě i přednost, ale v tomhle případě je spíše ke škodě. Tak končí jedna etapa jeho života a začíná jiná. Doufám, že lepší než posledních 20 let plných despotických příkazů ještě despotičtějšího otce, exemplárních zákazů pološílené hysterické matky a nechápavých pohledů, místních netolerantních buranských primadon…

---