Jak jsem se stal prv(ň)ákem

Úvod do souvislostí

Tenkrát mi bylo 15 let a všechno šlo skvěle. Do školy jsem vstával kolem sedmé hodiny, nasnídal jsem se a někdy se dokonce i umyl. Vyšel jsem z domu a venku bylo světlo. Inu, šel jsem a za deset minut jsem došel do školy. Tam jsem (obrazně řečeno) hodil nohy na stůl a všechno šlo skvěle. Když jsem se po pěti až šesti hodinách ze školy vrátil, sednul jsem si k počítači a ani se od něj nehnul.

Pak ale přišel ten zlom. Napsal jsem přijímačky, byl jsem přijat a tak musím studovat. Do 14. Září byl klid. Byl jsem po operaci palce (sportovní příhoda, která ani nestojí za řeč…) a tak jsem se do školy vozil autem. Až onoho zářijového dne se něco změnilo. Palec se uzdravil a tak jsem musel začít jezdit do školy vlakem (jenom připomínám, že studuji v Chomutově a bydlím v Mostě…).

Takže – stále je mi 15 let, ale skvěle už nejde nic. Do školy vstávám v půl šesté, umyji se a někdy se dokonce i nasnídám. Vyjdu z domu, abych zjistil, že je tma, zima a mlha. (Ta nejhorší kombinace – nevidět kam jdete, nevědět proč tam jdete a mrznout při tom…) Za pět minut dojdu na zastávku. Je 6.11 a autobus má přijet v 6.13.  Bohužel přijel již v 6.10, takže čekám na autobus, který má přijet v 6.18. (Autobusy v Mostě nejezdí pozdě ani včas, ale ZÁSADNĚ dřív!!!) Tento přijíždí v 6.20 (tak ne, některé jezdí i pozdě…) a já nastupuji.

Na nádraží

Z autobusu vyskakuji přibližně v 6.30 a vcházím do nádražní haly. Poslechem hlášení zjišťuji, že:

„Mezinárodní rychlík Excelsior z Košic, (pokračuje do Třebušic, Kyjic, Chomutova-města, Chomutova, Kadaně, Klášterce nad Ohří, Chebu)  pravidelný příjezd 6.23, bude o třicet minut opožděn…“ Hurá, říkám si, mohl jsem vstávat v šest! Celý šťastný se posadím na lavičku v hale a pozoruji cvrkot okolo. Nalevo ode mě spí chrápající a zapáchající bezdomovkyně, z druhého konce haly na mě mává lahví od piva jakýsi opilec.

Ale to už přicházejí mí kamarádi, aby mě vytrhli z mých úvah větami tak sprostými, že si je snad ani „eksel“ (takto nazýváme onen osudný rychlík…) nezaslouží. Tyto výroky se vesměs týkají jeho půlhodinového zpoždění. Ovšem to není ještě nejhorší - jednou, co jsme přišli na nádraží a uzřeli, že Excelsior má zpoždění 180 minut, jsme se rozhodli jet přesným osobáčkem na sedmou…

Nu, co zbývá – posedáme si a děláme si legraci z bezdomovců nebo sami ze sebe. Kolem tři čtvrtě na sedm se běžně ozývá, že:

„Zpožděný mezinárodní rychlík Excelsior z Košic, (pokračování znáte), přijede ke třetímu nástupišti…“

O minutu později:

„Zpožděný mezinárodní rychlík Excelsior z Košic,… , přijel ke třetímu nástupišti…“

Nastupujeme do vlaku a za námi se ozývá:

„Na třetím nástupišti zpožděný mezinárodní rychlík Excelsior z Košic,… , připraven k odjezdu…“

A vsadil bych své dvacet let staré vojenské boty, že potom, co i s vlakem zmizíme směrem na Chomutov, se nádražím rozezní hlášení o tom, že rychlík Excelsior odjel od třetího nástupiště, aby tak tuto smutnou novinu zvěstovalo našim Litvínovským spolužákům, kteří pravidelně nestíhají…

Ve vlaku

Při cestě vlakem se taky zažije spousta dobrodružství (nevím to jistě, ale možná ještě víc, než v JoJo klubu…)! Ať už jde o hledání kupé a s ním spojené oblíbené několikaminutové procházky naší někdy i desetičlenné skupinky po vlaku. (Jenom podotýkám, že největší kupé je stavěno pro osm osob. Náš rekord je 11 lidiček v jednom…) Nebo o vykuřování dospělých osob z nekuřáckých kupé ven (od toho se distancuji …). A o následnou demolici těchto kupé (také jsem nevinný). A když Vám kontrolka uvnitř vagónu nahlásí, že „Tlak v brzdových válcích je 0 MPa“ (tudíž že Vás spolehlivě zastaví jedině kolejnice, náhle ukončená skalou), nelze se nezasmát…

Rychlík se probíjí tmou a stanici za stanicí nás přibližuje tomu nenáviděnému městu. Ano, již jsme projeli Jirkovem a na příští zastávce vystupujeme… Je to tady – Chomutov-Město.  Vyskakujeme z vlaku, většinou za jízdy z důvodu onoho tlaku ve válcích, a míříme směrem k parku. Během deseti minut procházíme kolem stromů, silnic, autobusového nádraží a baru, ve kterém se ti movitější z nás neopomenou každé ráno stavit na kolu. Není kam spěchat, vždyť škola je odsud deset metrů a přes ulici…

Ve škole

Legrace začíná už v šatnách, a to z toho důvodu, že žádné nejsou. Máme skříňky o rozměrech 50 x 50 x 75 centimetrů, do kterých se nám mají vejít dvoje boty a oblečení na dílny. Budiž. Na prostor 3 x 6 metrů (ohraničený zdí, u které stojí skříňky) se má vejít 64 studentů a to tak, aby se každý bez problému dostal ke své skřínce a zároveň nepřekážel nikomu jinému. Tento úkol je nesplnitelný a proto pomalejší a méně průbojní jedinci mají smůlu a jejich přezutí trvá cca 10 minut.

Bundy si nosíme nahoru do třídy, stejně jako kromě bot a pracovních oděvů i všechno ostatní. Třídu máme v prvním patře a tady nutno podotknout, že naše škola má patra čtyři a dvě (opakuji - DVĚ) přízemí. Je to taková rarita mezi středními průmyslovými školami v republice, protože jako jediná má půdu ve druhém patře, a ne v podkroví, jak by se mohl nezúčastněný jedinec mylně domnívat…

Ve třídě si pověsíme svršky na věšák a posadíme se na svá místa. Co vidíme? Bílou tabuli, kterou angličtináři „vtipně“ nazývají blackboard. Okna, která se otevírají tím způsobem, že na Vás při pokusu o jejich otevření v lepším případě vypadnou, v horším případě se o Vás rozbijí. A jak už bývá na každé škole zvykem, první, co se Vám přilepí na paty, je žvýkačka. To druhé okamžitě po žvýkačce je smůla…

Jste totiž na střední škole, tak se od Vás očekává tolik věcí, že to shrnu do jediného výroku: „Učit se, učit se, učit se…“ A pokud se zrovna neučíte, tak uklízíte nepořádek po kamarádech (protože jste zrovna třídní služba), nebo se taháte s tunami map (protože jste mapová služba…), případně nesete slovníky a rádio (protože jste služba na slovníky a rádio…). Ale tato věc nemá jenom pozitivní stránku…J Stále jsou tu ještě profesoři, kteří se Vám Váš pobyt na „jejich“ škole snaží znepříjemnit, případně dokonce o tři a půl roku zkrátit.

Naštěstí se ale najdou i tací, kteří svými výroky nebo přístupem dokáží život (respektive přežívání) na střední škole ulehčit. Přeci jenom, chemikáři se svými principy „igelitky s lahváčema“ a někteří jiní s teoriemi, kterak naše ranní káva („případně pivo nebo heroin,“ cituji páně profesorova slova…) může za vznik ozonové díry, skutečně dokáží osladit život.

Jsou však i hodiny, jenž pravý středoškolák nenávidí. Jako například matematika – z nádherného, překrásného pojetí matematiky základní školy vyplývalo, že žák se matematiku učí proto, aby si uměl to a to spočítat. Tato motivace se ze středoškolské matematiky vytrácí a žák má spíše pocit, že se to učí proto, aby nedostával čtyřky. A to je špatně…

Na záchodě

Po nějaké hodině tohoto typu je nutné jít se někam odreagovat. Ve třídě je příliš hluku. U okna není slyšet hluk třídy, ale zase je tam moc zima. Zbývají tedy záchodky. Jenže z osazenstva školy (700 kluků, 20 holek a profesorský sbor) vyplývá, že ať je na patře kolik chce pánských záchodů, v libovolnou dobu je na libovolném z nich fronta na deset minut. Přestávka trvá celých dlouhých pět…

S tímto tvrzením ostře kontrastuje statistika obsazenosti dámských záchodků. Tyto jsou na celé škole pouze jedny jediné (v druhém přízemí) a nikdy na nich nikdo není natož aby tam byla fronta. Chytrý student tedy ví, že se vyplatí chodit na dámské. Nejenom že na dámských se lze zamknout tak, aby se mohl člověk zase odemknout, dokonce tam má i soukromí. Ano, možná to zní divně, ale zeptejte se studentů SPŠ Chomutov, kdo z nich to nikdy neudělal…

O přestávce

Pokud netrávíte přestávky na záchodě, máte několik možností. První z nich je jít do bufetu (jedině ráno před osmou, jinak je tam o přestávkách děsivý nával…). Další z nich je jen tak se procházet po chodbách (nedoporučuji, protože šance, že potkáte pěknou holku, je asi stejně veliká, jako že Vás na Mácháči sežere žralok…).

O delších přestávkách je možnost jít do studentského klubu zahrát si billiard nebo pustit si CD, ovšem za tento klub musí být jeden z Vás po dobu Vaší návštěvy osobně odpovědný. To v podstatě znamená hlídat, jestli „kamarádi“ nekradou koule z kulečníku, ovladače od televize a hifi-věže, zda jsou u počítačů všechny myši a zda někdo právě nezkouší, jestli je „támhleta zásuvka voděvzdorná“…

Z toho všeho logicky vyplývá, že je nejlepší sedět ve třídě a nudit se.

Cestou ze školy

Když po sedmi hodinách strávených v ústavu konečně školu opustíme, naše první kroky vedou do pekárny, kde si ti hladovější z nás kupují výborné palačinky, rohlíky, housky a sladké pečivo. Naproti naší škole však není jenom hospoda a pekárna, ale také zvláštní škola – asi abychom se měli kam uchýlit, až selžeme…

Pak, s plnýma rukama, s batohy obtěžkanými a ústy zacpanými, vyrážíme směr nádraží Chomutov-město. V půlce cesty zjišťujeme, že nám za pět minut jede vlak a začínáme běžet. Respektive ostatní začínají běžet, já o tom teprve uvažuji. Když o deset minut později dojdu na nádraží (jak jste jistě poznali, běh jsem zavrhnul…), kamarádi tam stále stojí. To proto, že vlak má patnáct minut zpoždění. To bude asi způsobeno tím, že je spěšný. V Čechách totiž jezdí přesně jenom osobáky…

Pro mé kamarády to znamenalo to, že oni na nádraží čekají deset minut, já budu čekat jenom pět. Oni jsou utahaní a zpocení, já v pohodě a najezený. Asi se na mě brzo sesypou a ztlučou mě jak psa…J Cestou zpátky do Mostu se skoro nic zajímavého neděje (až na to, že nás průvodčí málem vyhazuje z přepravy, protože nazýváme jeho služební vůz „dobytčákem“ a že jsem vytrhli dveře od kupé z pantů…).

Po vystoupení z vlaku už jenom sednout na autobus a jet domů. Doma zažít dlouhé dilema, zda se jít učit nebo sednout k počítači. Usuďte sami, jak byste si vybrali, já se pro tentokrát loučím!