3 příběhy o smrti + 1 navíc: Příběh druhej - Noční

Smrt je fascinující. Nemůžete se na ni připravit. Je nezvratná. Myjte se, milujte a pijte každý den. Po smrti na to už nebude kdy. Smrt je základní proměnná, kterou neodečtete. Po ní už rovnice nemůže být nikdy jako dřív. Smrt je orkán, který převrhne sklenice, odrbe sad a zpřeráží plaňky. Můžete setřít víno z podlahy a čekat rok, až se jabloně zase osypou plody. Ale popravdě, spravovat plot se vám už ani moc nechce.

Všude noc, límec pěkně škrabe do brady. Křoví v parku jsou jen větší nebo menší nakupeniny tmy, lavičky v podzimním chladu opuštěné, koše naplňují odpadky stínu. Lampy září na pěšinu, která je jak vylité světlo napříč parkem. Šourám se podél zábradlí, po levici se hvězdy houpají na hladině řeky nebo drze lezou do odrazů oken těch nejvytrvalejších nočních dobrodruhů - tuláků internetu a slídičů v porno kanálech. Na hromadě listí se kolem kmenu obtáčí tělo. Tlustý svetr má zakasaný, po posraných kalhotách mu lezou mouchy zvolna chcípající před zimním obdobím. Ani se nebojím těchto umírajících ptáků, kteří se schovávají do tmy, aby ukryli své posrané kalhoty. Sám jsem podobným ptákem, a umím s nimi kvokat. Projdu kolem pomníku nějakých mrtvých lidí, který je už sám mrtvý, umřel, protože už nikdo ani netuší, proč tu ten pomník stojí.

Smrt je sobecká. Sobečtí jsou ti, kteří umírají, a nechávají své blízké samotné, vystavěné žalu a utrpení. Ale sobečtí jsou i ti, kdo zůstali. Sobečtí, protože žijí. Může být šťastný ten, kdo umírá? Šťastný snad proto, že se zbavil bolesti, že zachránil jiný život? Hovno. Devadesát sedm procent lidí umírá nešťastných. Ten zbytek jsou kojenci a idioti. A může snad být šťastný ten, kdo přežil? Překoná smrt svého blízkého a najde znovu radost? Prý ano. Poserte se s tím. Smrt je krutá děvka. Snad ne moc originální metafora, ale představte si Ji, jak tancuje někde ve výloze, ukazuje se v pozdním televizním pořadu, pak se zdá tak vášnivá, jistě nebezpečná, ale také sakra vzrušující. Jak s Ní ale  skončíte v posteli, nebo Ji jen pohladíte po vlasech, už se Jí nezbavíte. Je nakažlivá jako prašivý pes, nebo malomocné dítě, žaludek se vám svraskne, mozek rozbředne. Smrt je holka jenom na jednu noc. Ne že by se už nevrátila, jen se žádná další noc už nevrátí. Já s Ní nešoustal. Spíš jsem si jen nechal trochu pokouřit péro. Byl jsem stydlivý panic a ruměnec mě přitom rdousil. Byl jsem tak nesmělý, že jsem se bál smrti jen dotknout, nebo Ji vzít za ruku. Ani jsem Jí nic neřekl, dělal jsem jako by nic, jako by ani nebyla v mém pokoji, nesvlékala se tam, netahal si prsty z píče orgasmus, jako kouzelník králíka z klobouku. Ani jsem se s Ní nerozloučil, když se chystala odejít, takový jsem byl zbabělec a svině. A tak mi to dala, stáhla mi kalhoty a na rychlovku vykouřila, zůstal jsem tam stát ponížený, poznamenaný. Ani jsem si neuvědomoval, co se vlastně stalo. Ani jsem nebrečel. Alespoň ne hned, celé to přicházelo pomalu a zůstávalo ve mě. Ten její syfl a aids, co mi nechala tím jedním prostým ocucáním péra. Jiní se toho začnou bát, pomažou si vředy cynismem a vzpomínky vypálí alkoholem, uzavřou v sobě, že kdy se smrtí něco měli. Ale to já ne, mě ten její letmý dotyk nestačil, musel jsem proniknout do hloubky. Protože smrt mě začala fascinovat, a já se rozhodl, že Ji poznám a pochopím. A udělám pro to cokoliv.

Smrt je tak spravedlivá! Nevybírá si, zdali si její zákazníci umřít zaslouží, nebo ne. Zabijí všechny. A když si o to řeknete, klidně vám vyhoví a zabije vás. Představoval jsem si smrt spíš jako čárku než tečku. Něco jako střelil se do hlavy a pak žil šťastně až do skonání věků. A tak mi ostrý vítr hučel v uších a kolem mě i pode mnou, to začínalo hřmít. Úplný koncert, opera. Orchestr pro sebevraha. Několikeré houkání poskakovalo po stupnici, tiché dunění kroků udávalo rytmus, ševelení hlasů na pozadí a dopředu se draly plačtivé výšky mých drahých rodinných tenorů. Za zády mi šeptal chlácholivý recitativ, naproti tomu dole do zesilovače vyřvával pompézní sólista. Nikomu z nich nešlo ani tak o efekt, jako spíš zahrát mi pěkně na city, nechtěli, abych jim tleskal, spíš se omámeně skácel a rozplakal. Ale já se dmul hrdostí, strašně se mi líbilo, jak se tu všichni jenom pro mě snaží. Ale byl tam také jiný hlas, odsunutý sbor za plentou, který si jen tak pro sebe vzdychal, toužil po letícím řvoucím mase, které pleskne o chodník. Tenhle sbor nespokojeně zmlkl, když jsem sestoupil z římsy, zatímco celý zbylý orchestr se dal do mohutného tleskot, protože tady já byl hlavní postavou na pódiu, šansonový zpěvák, kterému oni hráli jen jako doprovod. Já byl hlavní sólista a hlavní čurák. Hlavně čurák. Ach bože, jak já byl směšný. Protože já se nezabíjel, já jsem jen křičel. Řval jsem na všechny ty lidi jediný dutý tón, ječel až do ochraptění. A přitom jsem si představoval, jak je pozoruji srocené kolem mojí rakve, trapná vidina jak tam stojí a prožívají si to kouření od smrti jako já kdysi. A všechny jsem posuzoval podle sebe, a tak doufal, že všichni do jednoho vylezou sem na tu římsu a naskákají dolů, až se chodník zalije rudou kaší. A pak se někde sejdeme u stolu asi, a poklábosíme o tom, jaký byl ten život svině.

Byl jsem kokot, ale ne zas takový. Protože jistota neexistuje a smrt je krokem do prázdna. A já tehdy ten krok neudělal a to je dobře. Nezjistil bych nic, jen snad že můžu umřít jako každý jiný. Smrt se nedá objevit tak, že ji prožijete, jako nepoznáte přesné složení koly, ať jí vychlastáte sebevíc. Kdybych ten krok udělal, vzal bych si možnost dnes večer kráčet parkem, kráčet stínem, kráčet do tmy. A vzal si možnost skutečně smrt poznat.   

Smrt je plná chmurné perverzity. Úsměv nad kapkami neudržitelné krvavé moči. Po prchavé naději v očích přijde prázdný pohled, a ten vystřídá výraz nejvyšší hrůzy. Smrt je neustále přítomná. Každou vteřinu přeci někde někdo umírá. Ťak, ťak, ťak... jelikož jsem měl tu slastnou možnost smrt vidět, musím na tohle neustále myslet. Ťak, ťak mi pořád buší v hlavě. Dokážu na to zapomenout, přestat to vnímat, když dnes smrt pochopím?

Seděla na svém místě jako vždycky. Na lavičce pod poslední lampou, jen kousek od kamenné zdi. Ve svém stále stejném huňatém svetru, v ošoupaných džínech, oči přivírala únavou, v  pařátech držela krabicáka vína. Nevím už kolik let tu vždy po půlnoci sedávala, když jsem se já toulal setmělým parkem, onanoval své zvrhlé myšlenky. Pokaždé tu seděla a pak se kolem jedné vypařila někam do díry, proklepat se do dalšího stejného dne, zas se přišourat o něco blíž k smrti. Sešel jsem z pěšiny a co nejopatrněji šustil listím podél zdi. Ona si dál v klídku hověla, jak obří otazník, který jsem hodlal rozflákat, rozkopat a v jeho zbytcích najít pravdu. Z vnitřní kapsy kabátu jsem vytáhl gumovou palici. Hučelo mi v hlavě, musel jsem si ret rozkousat do krve, abych se ovládl. Nemohl jsem dál čekat, abych neztratil odvahu. Prostě jsem už na nic nemyslel, ani se nerozhlédl, zdali jsme opravdu v parku jen já a ona. Rozeběhl jsem se k lavičce.

Alespoň jednu věc jsem pochopil o smrti hned z počátku. Už od té dny, kdy se o mě poprvé otřela, se mi vysmívá. Tlemí se a ukazuje prstem. Úplně jsem ten smích slyšel, když jsem na listech podklouzl a padl na jedno koleno jen kousek od lavičky. Babka se líně zvedla a ohlédla. Její šilhavé oči se rozšířily. Prudce jsem se zvedl a hnedka v tom pohybu ji palicí udeřil do spánku. Babku to ale neschvátilo, rána byla příliš malá. Zahýkala a běžela pryč. Naštěstí už jsem stál pevně na nohou, opilá a zpola chromá mi nemohla utéci. Po pár metrech jsem ji chytil za rukáv a přitáhl k další silnější ráně. Klesla na kolena, svírala si hlavu a brečela. Co to šlo jsem ji praštil z výšky. Poodstoupil jsem a udeřil babku s rozmachem do čelisti. Konečně padla na zem. Kopl jsem ji do tvář a pak ještě dupnul. Už se nehýbala, jen její ruce se samovolně chvěly. Za rukáv jsem nadzvedl její tělo a položil ho hlavou na patník kolem pěšiny. Sklonil jsem se a tloukl palicí, dokud jsem jedno její oko nevymáčkl z hlavy.