Naslouchej

Naslouchej

Co smím říct? Co smím udělat? Jak se mám smířit…

Jak žít?

Vždyť tolikrát jsem padnul a znovu mám vstát?

(Možná jsem odsouzený padat)

Nikdo, nikdo mě nevidí a nikdo nezná. Jak zatraceně vyjádřit tu bolest, tu trýzeň to všechno pro co neexistují slova, jen bití se v hruď,

jen řezání do krve, jen pustota a chlad vroucího srdce, jak popsat proč proklínám osud,

jak vyjádřit bolest, jak zapudit stud

a naplno zakřičet Bože můj osvoboď mě, nesuď.

Jsem tak zničený a chybí mi slova, jsem obehnaný zdmi,

tak vysokými a tolik těsnými, že si nevidím pod nohy. Ty zdi jsou vystavěné z hlouposti a předvídatelnosti sobeckými lidmi,

z nucené pokory a póz, které si mám nasadit jako masku, abych vypadal obyčejně,

mile, neodlišně.

Jen být jedním ze všech, nevyjádřit jinak než se smí své pocity, nedávat najevo bolest, nečekat pochopení,

jen tiše tnout pěsti a jen uvnitř brečet.

Proč nezešílet, proč nekřičet:

 Bože vytrhni mi duši z těla! Jak se mám pořád bránit úzkosti? Mně už nepomáhá nic,

mám spoustu předností, měl bych být šťastný, ale proč pořád mi tedy něco chybí, proč jen chci víc.

Nedokážu to, nesnesu tu uzavřenost a samotu,

tu těsnotu

mě samotného svázaného se svou opuštěností, se všemi bídami,

nedokážu žít sám a nedokážu žít s Tebou ani s ostatními.

Jsem v bezvýchodné situaci, v labyrintu, který kolem pořád někdo dostavuje,

když vidím východisko zas přibudou další slepé uličky, cesta nekonečná je,

bloudím bez cíle, jediný cíl vidím nad tím bludištěm, když pohlédnu vzhůru.

Ano nebe je volné, tak svobodné

tak plné naděje a tolik krásné,

když pohlédnu vzhůru.

Tak blízko jen natáhnout ruce a otevřít dlaň a už se chápu po svobodě a štěstí a pak, pak zjistím,

že neumím létat, že jsi vzdálený víc než cíl bezvýchodného labyrintu, létat neumím,

jsi nedostupný!

A já smím jen bloudit, ale vlastně, vlastně to už vůbec nechci, chci si sednout do kouta, nehledět vzhůru ani před sebe, za sebe, nehledět nikam. Všem jsem a budu vzdálený.

Tak budu zas dřímat s tváři schovanou mezi koleny

a budu se kousat do jazyka a bouchat do země dlaněmi, abych zjistil, že můj čin je nesmyslný,

že je to zbytečné jako všechno, jako každá snaha po čemkoliv. Nechci se nehybně pohroužit do nehybného nářku, už nechci nic.

Je to jako nebýt, jako být zatracený

zaživa v pekle. Jako mít vymytý mozek, jako šimrání v utnuté noze, jako lapání po vzduchu ve vzduchoprázdnu, jako psaní po nepopsatelném papíře, jako život mrtvého, kterému není souzeno vzkříšení.

Jako utrpení bědovaného nejukrutnějšími bolestmi, kterému říkají, nesmíš, nedovolíme ti zemřít.

Chtěl bych říct:

Zavolej mé jméno, ale jsem jako bezbožný existencionalista, co se může jen pachtit ve špíně své nicotnosti, nesmyslnosti svého bytí.

Tak nevyjádřitelné pocity…samota, nicotnost bytí!

Nedokážu víc říct.

(Děsím se svých pocitů

tak vzdálených světu.)