Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMalé lži s úsměvem na tváři
Autor
vulpecula
Slzy pálí Tě za víčky, kam jsi je sám zavřel.
Pláčeš jen dovnitř, tam nikdo nevidí Tě.
A přitom pláčeš již dlouho, často a usedavěji než pláče malé dítě.
Sám sebe si když pláčeš prostě nevšímáš.
Sám sebe přeci znáš, sobě nic neskrýváš.
Moc dobře víš, že pláč je přebytečný.
Nic neřeší a dávno neuleví.
Na lidi kolem se usmíváš a ostatní Ti úsměv věří.
Naštěstí nevědí, že na rtech leží jen lehce.
A stačí málo a sfoukne jej slabý závan.
Tvůj úsměv je vratké pírko někdo foukne a už letí.
Pírko, které se za větrného dne zachytilo na pápěří odkvetlých pampelišek
a nebo na květu odkvetlého bodláčí...
A na otázku: "jak se máš, jak se Ti daří?",
odpovíš
"Dobře, fajn, skvěle! A co Ty?"
A přitom uvnitř se životem sotva dál vlečeš,
chuť žít Ti dávno chybí,
však, co uvnitř máš, navenek nikdo neuvidí.
A venku? Hlava vzpřímená a hrdě narovnaná záda....
Žiješ ve světě každodenních malých lží.
Žiješ stejně, tak jako miliony dalších lidí.
Svět prázdných frází, kde odpověď je dána předem...
A v prázdných frázích? V těch my lidé vedem.
Učíme jim všechny naše děti už odmala.
A jaképak kouzelné slovíčko tam cybělo?
Vždy je potřeba vědět, co se má a hodí řict.
Těší mně, miluji Tě, upřímou sosutrast, mám Tě rád-rád Tě vidím, potěšení na mé straně, dobrý den, prosím, děkuji, mnoho štěstí, Otče náš...