3 příběhy o smrti + 1 navíc: Příběh třetí - Rodinej/Rakovinovej

Už se radši zvedl a vytáhl si z horního úložného prostoru svoji tašku. Postavil se tak, aby vystoupil první. Tyhle dálkové autobusy mají vždycky zpoždění. Jak dlouho na něj už asi čekala?  Kdyby tak stihnul ten dřívější…měl jí koupit kytku? Hodilo by se to? Spíš ne. Přemýšlí o tom, protože se cítí provinile? Snad protože je mu ze sebe samotného na zvracení? Na to teď ale není kdy, teď to všechno musí vypustit z hlavy, musí být pevný, o všechno se postarat. Potom co autobus zastavil, mohl konečně chvatně kráčet k parkovišti. Otřískaná škodovka tam už stála a ona seděla uvnitř. Měla černé brýle, i když bylo zataženo. Ani mu nepůjde naproti? Už byl kousek od auta, snažil se usmívat, nebo se raději neusmívat? Zamával jí, přeci jen vystoupila.

„Ahoj… já… už jsem tu, ono to mělo, víš…“ položil tašku a přikročil k ní.

„Ne, neobjímej mě,“ skoro zakřičela. Měla na sobě nějaké černé kalhoty a vytahané tmavé triko. Vlasy zamotané do nevzhledného drdolu. „Už nechci zase brečet, už toho bylo dost, jasný?“

„Jistě, ovšemže. Mně je to tak líto, já vím, že jsem tu měl být už dřív.“

„Jasný. Tak dělej, musíme už jet, máme toho ještě hodně.“ A tak jeli. Vůbec si to nepředstavoval takhle. Netušil, co říct, jak začít. „Takže chceš slyšet, co se tu dělo, nebo ti je to jedno nebo jak?“ Jen na ni valil oči. Nikdy neslyšel, ani si nedovedl představit takový tón hlasu. Hned ho napadlo, že je opilá.

„Ano, jistěže chci.“

„Takže táta umřel už předvčírem, mně to volali až včera dopoledne.“

„Já vím, kdy umřel.“ Mluvila jako o počasí nebo co bude k večeři. Nebo se jen tak snažila mluvit?

„Radši to říkám, to, že je už tejden zase v nemocnici, si taky věděl.“

„Hele, dneska nebo zítra bych stejně přijel, takhle jsem to měl v plánu, jenže já netušil, že je to takhle zlý. To bych určitě…“ Červená tvář a vychrtlá postava, kůže neudržovaná a rty nenalíčené. Takhle může vypadat jeho sestřička? Nějak takhle by si představoval teď svojí matku, která se na ně už tak dávno vykašlala.

„No co bys!“ zaječela. „To mi teda pověz, co bys.“

„Kdybys mi to zavolala, jak zle je na tom…

„A to jsem ti to měla říkat před ním? To jsem ti měla říkat, že řve bolestí, že se posrává a že brzo… že umře?“ Při posledním slově jí přeskočil hlas a ona jej ztišila. Umře jí šlo hůř říct, než posrává. Vyhýbala se tomu slovu, nechtěla s ním nic mít. „Nekoukej se tak na mě, nedělej, že mě chápeš, protože ty nemůžeš chápat nic, jasný? Nic!“

„ Prosím tě, uklidni se, jo, snaž se mě pochopit. To přeci není tak jednoduchý, je to takovej kus a teď se nemůžu z nový práce ulejvat, když začínám.

„Nejde o práci! Jde o to chtít! Kdybys opravdu chtěl vidět taťku, tak by práce nebyla nejdůležitější. Ale tys byl posera nebo ti to bylo jedno.

„To přeci nemůžeš myslet vážně, nebylo mi to jedno… není mi to jedno. Hele nemám řídit?“

„To jako že jsem taková hysterka, že bych to mohla někam narvat? Stejně by bylo nejlepší, kdybychom chcípli všichni.“ Ticho. Bál se i jen polknout v tom tichu. „Byl to už skoro měsíc. Po té poslední operace se mu ve střevě udělaly srůsty a on už skoro vůbec nemohl jíst, všechno vyzvracel, nemohl ani pít. Takhle vydržel dva týdny a pořád nechtěl zpátky, prostě už nechtěl do nemocnice. Nemohla jsem ho nijak přesvědčit. Možná bys ho přesvědčil ty.“

„Ano, možná jo. To máš pravdu.“                                                                                                   

„Pak mu ale už to svinstvo prorostlo břichem až do nohy a tu nohu mu to jako… zacpalo, já nevím co. Doktor říkal, že se to stává… v poslední fázi. Prostě se mu neprokrvovala a měl ji strašně oteklou, jako… jako ty lidi se sloní nemocí nebo tak. Měl ji dvakrát větší než normálně. Nemohl chodit, jen když jsem se mu té nohy dotkla, tak řval. Už nemohl být doma, nemohla jsem mu pomoct, tak jsem prostě zavolala sanitku, to je všechno. V nemocnici mu pak nasadili hodně velký dávky morfinu. Upadal do pořád většího komatu nebo čeho… pořád mě vnímal, ale už nemohl mluvit. Hrozně se mi snažil něco říct, ale nešlo mu to. Teda já mu nerozuměla, nevěděla jsem, co mi chce.“ Řekne to? Řekne, že chtěl vidět mě a já tam nebyl?

„Byla si moc statečná, jak si se o něj starala a byla s ním a všechno pro něj dělala…“

„Pane bože, jak ty to asi může vědět, když si tu nebyl?“

„Já vím… já vím, nemůžu, promiň…“

„No mě to tak pomůže a jemu už se neomluvíš. No asi máš hlad, když si přijel z takový dálky, co? Tak někam zajdeme, pak už nebude čas, musíme všechno obvolat a tak.“

„Neboj postarám se o to, napíšu ty parte.“

„Ani nevíš komu a co, stačí když zařídíš pohřeb… aspoň něco…“
„Jasně, určitě o všechno… s pohřbem si vůbec nedělej starost, zaplatím ho a…“ Jen kývala hlavou, snad ani neposlouchala. „Budeme zvát ji… mámu?“

„To ať tě ani nenapadne, ani jednou… ani jednou za ním nebyla. Ta by se tam leda vožrala a ještě by se mu vysmála, že ji předběhl.“ Ale nezačíná se dceruška moc podobat mamince, jablko od stromu. „Čubka jedna hnusná.“

Uvítací hostina v Macdonaldu. Stoleček se snažil vybrat co nejvíc v soukromí. Nedala si nic k jídlu, jen pořád v ruce svírala malý kapesníček, právě si nadzvedla tmavé brýle a otírala si oči. V krku jí zachrčelo, jak se snažila pláč potlačit. „Ne tohle nechci… já se pořád snažila před ním nebrečet.“

Odstrčil talíř s hamburgerem a natáhl k ní ruku, ale ona se pohladit nenechala. „Mně to nevadí, nemusíš se už snažit… teda nemusíš být pořád tak…“ chladná? „Tak moc statečná.“

Neposlouchala. „Já když už vážně nemohla, tak jsem šla do koupelny. Ne vždycky jsem se koupala, ale někdy jen pustila vodu a opřená o vanu jsem tam řvala jak malá kunda.“ Snad spíš malá holčička… s dvěma culíky, v teplácích lezla ráda na stromy a hrála si s klukama. Ti ji učili říkat vole, ale ona ječela, že nebude mluvit jako ve chlívě, to že si bude radši hrát s holčičkama. Ale stejně chodili pořád s nimi, s nimi a se svým o fous starším bráškou.

„Jednou jsem tam taky byla a on na mě volal. Ležela jsem snad hodinu ve vaně, až byla voda studená,  a pořád jsem nemohla ven… nebo nechtěla. A on mě volal a prosil mě, jestli bych k němu nemohla jít. Pak to konečně přešlo, ale on už nevolal. Strašně mě to vyděsilo a ani jsem se neoblíkla a běžela tam...“ Popotáhla nosem a pevně si nasadila brýle. Třeba je odsud vyhodí za nevhodné truchlení na veřejnosti. „Ty si nedokážeš představit, jaký to je vidět našeho tátu, našeho vždycky tak silnýho tátu, sedět ve vlastních hovnech. A možná je lepší, že jsi ho takhle neviděl. Aspoň si ho budeš pamatovat takovýho, jakej byl doopravdy. Ale já holt takový právo nemám. A víš co? Ani už si vůbec nevybavuju, jak vypadal zdravej. Ani z fotek, neumím si vzpomenout, jaký to bylo, když se smál.“

„Měl hluboký vrásky kolem pusy a oči mu často slzely, a když se hodně smál, zajíkal se, až jsme se mi pak smáli jemu, jak se směje on.“

„No jo. Tak vidíš, tohle já nesvedu. Vzpomínám pořád na ty dva roky a nejvíc na ty poslední měsíce… jeho poslední měsíce. Před pěti dny jsem se v noci vzbudila a přemýšlel co uvařit na další den. Něco aby to mohl jíst, co by mu snad prošlo do žaludku a hned to nevyzvracel. Možná sladkou rejži, s mlíkem a broskvema, nebo radši bez těch broskví. To měl vždycky rád, mohlo by mu to udělat dobře. Ale pak jsem si já blbá uvědomila, že už mu nic neuvařím. Protože to už byl v nemocnici a doktor mi tam řekl, že se domů nevrátí. Prej co bych si s ním počala. Že je prostě konec. A byl se mnou hotovej. Prostě konec, ty krávo, vždyť si na to měla bejt připravená. Věděla si dobře půl rok, že to takhle skončí. Ale copak se na něco takovýho dá připravit.“

„Ne. To se vůbec nedá. Nikdo z nás se s tím nemohl smířit. Taťka byl přeci vždycky tak zdravej.“

„No… zdravej. Měl všechno úplně v pořádku, jen trochu zvýšenej cholesterol no a to svinstvo v tenkým střevě.“ Chvíli mlčela. „Snad kdybyste se nehádali kvůli těm píčovinám, tak by ses na něj nevykašlal? Ale on už pak říkal, že je mu jedno, kde děláš a s kým se taháš, jen aby byl doma klid a abys za ním přijel.“

„Já vím, já to všechno podělal…“

„Si asi neměl čas, musel ses starat o svou novou rodinku a na nás si kašlal, jako se to stalo už několikrát. Ale ty si s ním mohl promluvit jako nikdo jiný. O čem jsem s ním mohla mluvit já? Jak mu je? No blbě, to bylo jasný. Co bude za tejden? Ale já jsem ani nevěřila, že nějaký za tejden ještě bude. Ale tys nepřijel, byl si s těma svejma. Řekni mi, prosím tě, co se s tebou stalo?“

„Ale takhle to přeci není. Byl jsem takovej blbec, hroznej blbec. Já si neuvědomoval pořád, jak to je. Nebo jsem si to nechtěl připustit. Taky jsem myslel, namlouval si, že mě ani vidět nechce. Bylo mě z toho odporně, ale stejně jsem nevěděl, co mám dělat a bál jsem se, že když se vrátím, nebude se mnou ani mluvit.“

„Ty si nemáš co stěžovat! V první řadě tady trpěl otec, pak já, a pak až ty! Nemáš právo stěžovat si…“

„Jo… jasně.“        

„No to je teda. To jsme si pře dvěma roky nemysleli, že z nás budou sirotci, co? Jak mě se to slovo hnusí.“

„Hmm, jasně. Už stejně jíst nebudu, můžeme jet domů?“

Obývací pokoj, kde otec spal, když už nemohl chodit po schodech. Ve vzduchu stále pach léků, jedovatý opar z chemoterapií, pot umírajícího těla, nebo možná jen představa těch pachů, které se přilepily na věci a zůstanou na nich.

„Tu postel pak odneseme nahoru, stejně už na ní nemohl pak ležet, když měl tu nohu. Kolik si jen na tý posteli vytrpěl. Víš, jak táta vždycky všechno tak počítal? Kolik aut projede kolem okna, kolikrát vběhla myš do boudy a ukradla zrníčko, když číhal na lišku. Tak takhle počítal taky kolikrát ho vzal ten hnusnej záchvat do břicha. Říkal, že kdyby se neotočil a to břicho si neuvolnil, tak mu praskne. Stávalo se mu to prej i třistakrát za noc. Vždyť kvůli tomu ani nemohl vůbec spát.“

„Jasně, klidně tu postel odneseme hned.“

„Před měsícem seděl tam jak teď ty, když se vrátil z nemocnice tak rychle, byl tam jen dva dny. Já kráva ještě běžela za ním, úplně šťastná, že když tam nebyl tak dlouho, tak to asi už nebude nic zlého. A tak se ho ptám co a jak a usmívám se. A on mně, taky s úsměvem ale takovým divným, takovým, co jsem neznala, řekl, že ho poslali domů umřít. A taky se zasmál. Ale vždyť to byl celej on, dokázal se s tím vypořádat líp než já, teda až do těch posledních tejdnů, kdy už to vlastně on ani nebyl. Ještě vždycky po těch prvních chemoterapiích chodil ven a normálně pracoval. Všichni říkaj, jak jsou z toho vždycky hotoví, ale on ne, přijel a šel makat. Prej že mu to dělá líp, bejt na čerstvým vzduchu než čuchat, jak se z něj to svinstvo odpařuje. Chceš kafe asi?“

„Jo prosím, díky.“ Pryč, někam pryč, utíkat, zdrhnout od toho všeho. Tak to vlastně dělal? Utíkal? Otec se dřel a on na něj kašlal, měl moc práce s utíkáním, vyhýbáním se pravdě? A i teď se jen snaží utéct… „A kde je pes… ani mě nepřivítal. Možná si mě už ani nepamatuje.“

„Je venku, vyhodila jsem ho. Tam pod tím křeslem… byla tam prostě skvrna, rozumíš? A on k tomu pořád čuchal, ten blbej čokl k tomu čuchal. Mohla jsem to drhnout furt dokola, řvát na něj, i mu jednu natáhnout, ale nepomohlo to, tak jsem ho vyhodila. Jinak bych ho asi musela zabít. Bez cukru, viď?“

Jednu kostku jako vždycky,  děkuju. „Jo jasně bez. Díky.

„Taťka umřel, jak nejhůř to šlo, uvědomuješ si to? Byl zfetovanej, že už o sobě nevěděl, poníženej, zlomenej a sám v nemocnici.“

„Vždyť nebyl sám, pořád měl tebe. Byla si s ním, co to šlo…“

„Vlastně ne. Nejsem o nic lepší než ty. Byla jsem s ním a nebyla. Nejdřív jsem mu nepomohla s podnikem, vždyť jsem už dospělá, mohla jsem to tu zastat sama. Ale to já ne, na to jsem moc slaboch. A pak, když už nemohl, nejdřív jsem se snažila. Mluvit s ním, utěšovat ho, ptát se, co potřebuje. Ale on mě často ani neposlouchal, jen koukal do zdi.“ Zase ten zvuk, jako by se jí z krku do nosu plazil had. Ani nemá chuť ji obejmout. „A pak jsem se přestala tak snažit. Dál jsem mu nosila jídlo a mazala proleženiny, dávala náplasti proti bolesti. Ale nedokázala jsem s ním mluvit. Jako by to bylo už zbytečný, viď? Mluvit s někým, když už brzo nebude. Ale dost možná jsou to jen moje krávoviny. A on se mi pořád snažil vyjít vstříc, tak aby to pro mě bylo co nejlehčí. Až teď jsem si uvědomila, kdy jsem s ním mluvila naposled, jestli se to vůbec tak dá říct. Přišla jsem k němu, když se díval na zprávy. Ani jsem si nesedla vedle něj a stejně jsem vlastně nic neříkala a on taky ne. Pak jen pověděl, že tam s ním sedět nemusím, ať si jdu odpočinout. A já že ne, že mi to nevadí. A po chvíli jsem se zvedla a odešla a ráno už ho odváželi. Když ho nesli na nosítkách, brečel, jak strašně ho to bolelo. Náš taťka brečel, nikdy jsem ho předtím neviděla skutečně brečet. Nedovedu si ani představit, jak strašně moc ho to bolelo. Nikdo nemá právo si stěžovat dokud nezažije stejnou bolest jako on.“

Co stále dokola děláš, než že si stěžuješ! Ty jsi schopná mu vyčítat, že tebe chudinku tu nechal a sám si hezky v klídku umřel. „Ty máš na to právo, užila sis hrozně a já tu měl bejt vedle tebe, nebo ne, místo tebe. To je moje provinění, kterýho už se nikdy nezbavím, který nemůžu odčinit, ani mi ho nemá kdo odpustit.“

„Já si slíbila, že už s tebou nikdy nepromluvím, pokud nepřijedeš do jeho smrti. A ono se to nakonec stalo. Ale komu jinému bych tohle mohla povídat? Kdo jiný mě může pochopit než ty?“ Nic nemůžeš chápat, nic, nic, nic…

Konečně se objali. „Když on měl život tak strašně rád, chtěl se dožít stovky, měl ho radši než kdokoliv z nás, to je tak blbý, takový nespravedlivý.“

„Nikdo za to nemůže, prostě se to stalo. Ten poslední půl rok už pro něj nebyl život.“

Cítil, jak se pod pažemi její svaly napružily. „A jak ty to můžeš vědět?“ zařvala mu těsně u ucha. „Neopovažuj se mít takový ty kecy, že je pro něj lepší, že umřel! Jdi do hajzlu, jdi s tím do prdele!“ Běžela pryč a on jen slyšel, jak bouchá dveřmi v koupelně a pouští sprchu.

Zůstal sedět, s prázdným pohledem pozoroval otcovu postel. Nejen, že to svinstvo, jak ona ráda říkala, prorostlo jejich otcem. Ono vrostlo i do té postele, do domu a do každého z nich, prorostlo celou jejich rodinou. Zacpalo cévy jejich vztahů a potlačilo v nich veškeré city. Možná že je to svinstvo nezabije jako otce, ale stejně jako otec se toho nikdy nezbaví, zůstane to v nich až do smrti.