Zmatená

Loučí se noc,rychlá a bláznivá,sedím tu s tebou,když tma ubývá,

ptáci písně své dávno už začli zpívat,mám strach odejít,chtěl,bych se jenom tak dívat,

z očí do očí, ať to neskončí,i když přijde den a já se rozloučím.

To něco se muselo stát,že mám chuť do kola hrát,

že jako kámen v hlavě mi ležíš,nejde už dostat tě ven,

myšlenky ve zmatku úprkem běží.,nevím zda nejsi jen sen.

Co se to děje si odpovím stěží,

vím jenom že nejspíš sem,

Zamilovanej!

Řekni mi proč,a co vlastně začíná,ruce své stydlivě schováváš do klína,

bojím se chvíle kdy začneš od nudy zívat,já nejsem harlekýn,já umím o tom jen zpívat,

slova ztrácí se,co dál to neví se,svět se roztočil a já zblázním se.

Zima pod kůži začla se krást, v  obětí sklapnula past,

vůně tvých vlasů,plní mi mysl,sem jako vyměněnej,

opilej něčím co nedává smysl,v tom kruhu uzavřenej.

Poslední pramínek v mím krku vyschl,

mozek je odvařenej,

Zamilovanej!

Kdy jsem tě políbil,matně si vzpomínám,vím že máš z lásky strach,a já s tím začínám,

i já byl zklamanej,tolikrát už sem se splet,a pár nocí probrečel za posledních několik let,

někdy to nestačí,přát si být jinačí,kolikrát život sám,někam tě dotlačí.

A jindy zas chceš všechno vzdát,když něco tě začíná štvát,

a teď tady sedím,a mám zvláštní pocit,že jedna z tisíce žen,

je mi   tak blízko,až srdce chce skočit a vyrazit z hrudi ven.

Nemám však páru jak se to léčí,

do háje já asi sem,

Zamilovanej!