Den, jako rozpadající se mrak

To takhle jdete obdélníkovým náměstím a vidíte budovy, mraky a lidi..

To jdeš takhle dopoledním náměstím obdélníkového tvaru a vychutnáváš si pohledy udivených budov a cítíš, jak po sobě nenávistně pokukují. Budova z roku 1972, kterou zdobí kus industriální abstrakce se ironicky směje novorenesančnímu divadlu, které hrdě skrývá svou urážlivost vůči moderním stavbám. Ovšem mnohem zajímavější je pohled na lavičky obsypané květinami všemožných druhů a barev. Zaujal mne mezi nimi jeden milenecký pár, ladily k sobě nejem barvami ale i vůněmi - skutečně tato kombinace působila jako afrodiziakum, což způsobilo, že moje samičí tužby zesíly a já se tak těšila více na svého milého, který už se blížil mezi třpytícími se vodotrysky. Tree! Zvolal, vytáhl nůžky ze své náprsní kapsičky a ustřihl pramen jednoho teprve rozvíjejícího se vodotrysku, a ten puget bublinek, průhledných perliček a třpytivých provázků mi přinesl - prý z radosti, že jsme opět spolu.
Bylo hezky, slunce svítilo jen v přestávkách, neboť se na nebi kutálely cumuly, přesně ty, kterými mám vycpanou peřinu. V mém pokoji, ze kterého mám úžasný výhled, jsem pak do západu slunce pozorovala houstnoucí cirry, které vrhaly na zem duhové stíny, balící se na kolemjdoucí jako mokrý sníh. A když takto každý večer sedím u okna, a pozoruji meteorologické jevy, padá na mě pocit mystična a já si kladu otázku, zdali moje kořeny sahají někam dál než to téhle reálné půdy a zdali mohou moje větve prorůst dál než jen do těch jemňoučkých cirrusků nebo čepiček cumulonimbů. Když jsem se jednoho starého známého ptala, co si myslí o těchto věcech, odpověděl žlutočerně: Pletiva se rozpadnou a tvé vůně v ustřižených vodotryscích budou kolemjdoucí hřát u srdce a zamilované květiny budou na lavičkách zářit barvami.

Tak před usnutím v temné komoře své hlavy smetu všechny myšlenky s konečnou větou "co můžeš udělat dnes, nechej na zítra". A já začínám svůj druhý život, který plyne jako ty cumuly na obloze a v mé peřině. Občas mezi těmi mraky prosvítá obrovská žárovka, a myšlenkami, které jsem nechtěla ve své hlavě a mi teď jimi svítí do života.  Než mě zase ráno vzbudí duhové stíny ranních cirrů a praskot chvějivého slunce a ze života je náhle cumulus fractus.

---