Sníč

Sníč

Dvacet čtyry hodin po smrti, vstal a smál se, potom se otočil, lehnul si na bok a už se neprobudil - usnul. Usnul tak tvrdě, že si mnozí mysleli, že je mrtvej, jenže on jen spal. Zdáli se mu sny, plaval v moři, které teklo nahoru, dokopce a mělo vlny tak vysoké, hranaté a plné cukru, že se do nich zakusoval hráběma. Měl oči v sloup a ruce v bok, trhal si nohou, mnul si zrak, který jak už jsem řekl, byl mu v sloup. Na hlavě měl vrabčí hnízdo, uletěly mu včely, smál se až se s ním kymácela celá lavička, na které zrovna seděl a pro mravence to bylo jako zemětřesení, když zrovna po té lavičce přecházel, ťukal si na čelo a druhou rukou na rameno a přitom se ani nezastavil, je to zvláštní, ale mravenci dokážou jít jen po šesti nohou a u toho si ťukat na rameno a na čelo a myslet si přitom něco o hovadech. Tak on vám tam ležel, spal a vypadal jako mrtvej. Zdáli se mu sny, až mu oči slzeli a lidi to nechápali. Prvně do něj klackama jakože strkali, potom kamením házeli, potom kolem něj ze svíček udělali kruh, ty svíčky zapálili a začali se modlit a vymýtat ďábla a to jak z něj, z toho kluka co spal, tak z toho místa na kterým ležel, páč ono totiž nebylo jasný, koho to je vina, že se dějou takový divný věci. A kluk jim do toho začal pochrupovat, kníry se mu natřásaly, tváře nadívaly a sem tam, když mu na obličej přisedla moucha, tak ji odehnal rukou. To se potom všichni strašně lekli a pak hned na to kleli, něco na ten způsob, fuj to sem se lekla, aby ho ďas spral, do čerta a do kdoví čeho. Kluk ale vůbec o ničem nevěděl, zrovna lezl na ten největší polárkový dort co si jen dokážete představit, měl dvacet čtyry barev a dvacet čtyry pater, každý patro bylo o desetinu a pul větší a širočejší než to předchozí a bylo sladší a mělo větší charisma. Byly tam schody, jelikož když někdo ten dort dělal, šlehal a míchal, bylo mu jasný, že se najde někdo, kdo bude chtít vylézt nahoru, aby se podíval po krajině, jelikož tam byla strašně moc krásná krajina, plná palm a palmového listí a taky kokosu a kokosových ořechů a všechno to padalo na jednu stranu, myslím že na levo. Bylo to prostě nakloněné a když se chtěl člověk podívat tak, aby mu to přišlo rovné, musel se taky naklonit na tu levou stranu a pak už si mohl vychutnat všechno tak jak má bejt. Nojo, ale on po těch schodech stejně nešel, lezl schválně, s cepínem a s botama jako mají horolezci, s těma špicema na podrážce, hnedka vedle těch schodů, rozhodl se, že napíše knihu o horolezectví na polárkových dortech a tak si řekl, že někdo musí byt první a prošlapat cestu, vzal sebou i lano a když pokaždé vylezl do dalšího patra, uvázal lano okolo doutnající svíčky a lezl dál. To už se kolem jeho těla, které sice spalo, ale vypadalo jako tělo nebožtíka pomalu začaly dít divné věci. Lidé si na něj ukazovali z dálky, báli se jít blíž, jelikož prej je to nebezpečný a hlavně prej dva kroky od něj to nosí smůlu a kdo by chtěl v dnešní době smůlu, že? Jenže kdo by se zase nepodíval na ležící mrtvolu, která se sem tam vožene po mouše a sem tam si nahlas něco zabrumlá pod vousy, které sice ještě nemel bujaré jako mnohý námořník, ale i tak mel již zaděláno na pěknýho mrožíka. Bylo to všechno zvláštní a ani nevím kdo to řekl první, ale že prej, musíme se ho zbavit, nemůžeme přece našim potomkům tady nechat takovou zrůdu a tak prej že ho odneseme do kovošrotu, tam že prej už si sním poradí a když to dobře pude, slisujou ho do kostičky. A tak ho vzali, jeden za ruku, druhej za nohu, třetí se ho odmítl dotknout a tak ho musel vzít čtvrtej a pátej se tentokráte necítil jako pátý kolo u vozu, jelikož byl čtvrtej do počtu a to se tentokráte počítalo kladně a hlavně to vycházelo sudě. Nesli ho pomalu a přece rychle a mezitím on pořád snil. Zrovna si představoval jaké to asi tak může byt, žít pod zemí jako krtek. Jaký to asi tak může být, když si to rejete hlavou v zemi, ale toho přestalo po chvilce bavit, asi po tom, co udělal třetí krtinec, potom se rozhodl, že by bylo asi nejlepší se probudit, jelikož se mu všechno najednou začalo podivně motat a přehazovat a posunovat a říkal si, že už ho stejně ani moc nenapadá, co by si dál mohl vysnít, že sáňky na vodu už vyzkoušel, taky už i boxoval sám se sebou, mel taky už plnou pusu připínacích špendlíku a když je spolykal, na keramické míse to znělo, když šli ven, jako když někdo prdí připínací špendlíky, takže žádná sláva a hlavně žádné překvapení. No a když si zrovna ocucával palec u nohy napadlo ho to s tím krtkem a potom už nic. Probudil se, nebe nad jeho hlavou se posunovalo podezřele rychle a přece pomalu. Potom si všimnul všech těch lidí jak ho nesou a než na sebe stačil upozornit, už ho zrovna házeli do nějaké díry, ze které chvilku na to vypadl jako slisovaná kovová kostka a to už ani moc nedýchal a poslední co si pamatoval bylo, že je to asi nějakej omyl a že by ho ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo nechat se slisovat v lisu na starý železo a že to není zas tak spatnej nápad a tak když vypadl jako krychle, vlastně se mu to líbilo.