Písmák taková historka
Znal jsem jednu holku, měla krásné oči a dlouhé zuby, že když chtěla pokaždé něco říct, pokousala si rty. Styděla se za to, styděla se tak moc, že raději vůbec nemluvilaa jen tak koukala těma svýma krásnýma očima a každej si myslel jak to není hezké děvče. a taky že bylo, dokud se neusmálo a nebo nic neřeklo… To si ji potom jednou vzal za ženu jeden muž, mladý a taky na první pohled krásný… a ta dívka stěma krásnýma očima, se na něj nikdy neusmála, lidi si říkaly, že její pohled něco skrejvá a měli pravdu. Jen nikdo neměl tušení co by to mohlo bejt.
Adél
Když jsem se poprvé zamiloval, věděl jsem že je to napořád. Byla to sice porodní bába, ale krásnější stvoření jsem do té doby v životě neviděl. Už si ani přesně nepamatuji, jak vlastně vypadala, ani jak jsem se poprvé vzpamatoval zrozchodu, znašeho loučení, když si mě rodiče odváželi domů. Prožil jsem si tehdy svoje první milostná muka.
Sníč
Sníč
Dvacet čtyry hodin po smrti, vstal a smál se, potom se otočil, lehnul si na bok a už se neprobudil - usnul. Usnul tak tvrdě, že si mnozí mysleli, že je mrtvej, jenže on jen spal. Zdáli se mu sny, plaval vmoři, které teklo nahoru, dokopce a mělo vlny tak vysoké, hranaté a plné cukru, že se do nich zakusoval hráběma. Měl oči v sloup a ruce vbok, trhal si nohou, mnul si zrak, který jak už jsem řekl, byl mu vsloup.
Edý Hranostaj
Mladý kluk sedí u televize, kouká se na film Střihoruký Edward. Zfilmu právě běží scéna, ve které Edward stříhá zběsile stromy. Mladík se zasněně kouká a usmívá se, vrukou také drží nůžky a něco vystřihuje zvětšího kusu tvrdého papíru. Pomalinku se mu pod rukama rýsuje velké písmeno S.
pampeliška
Poprvé jsem se zamiloval, když mě bylo pět. Ta dívka se na mne dívala přes zavřené okno, já si hrál na písku a stavěl hrad. Ten hrad byl pro ní.
Když jsem stavbu dokončil, odešel jsem domů a ona přišla sbábovičkou a ten hrad rozbila, strašně ráda rozbíjela hrady a jmenovala se Helena.
Já
Potkám sebe na zastávce, promluvím si a každý jedem jiným směrem. Zamávám si a usměji se, příjemný chlapík řeknu si sám pro sebe a dám se se sebou do polohlasitého monologu.
Utíkám před sebou a mám ze sebe strach, zahnu vlevo a vpravo jsem já sám sebou chycen.
Nesnáším se „nejraději bych se neviděl.
Povídka s hlavou v koši
To, že moje hlava leží vkoši a kouká se na zbytek bezvládného těla, ležícího kousek opodál, sem si uvědomil chvilku potom, co mě ji od těla uťali. Ihned jsem si vzpomněl na nedávnou rozmluvu smilou a blonďatou dívčinou, která říkala, že si člověk uvědomuje to, že má hlavu odseknutou od těla ještě několik minut po tom, co mu ji useknou. No a já bych jí teď strašně rád řekl, jak velkou měla pravdu. Vůbec sem si nějak neuvědomoval, že už nemůžu pohnout rukou a ani nohou, až mě najednou začalo svědit ucho a já si nedokázal pomoci.
Poezie proti mé srsti
Zavřel jsem oči a uviděl nebe. Nebe plné mraků, hvězd a slunečních paprsků smějící se na mou maličkost tam a nebo tady dole. Nevěděl jsem proč žít se musí, netušil jsem, že žít se smí. Čekal jsem, až něco se stane, zde vmoři, kde pomalu tonul jsem.
Povídka, která mi nestojí za to
"Nudíš se. ", zeptal jsem se jí, co tam stála v rohu úplně sama otočená zády ke mě. I já jsem se nudil, jinak bych jí neoslovil a ani bych se o to nepokusil. Ale ona neodpověděla, neotočila se, vlastně nedala sebemenší náznak jakéhokoli života, jen tam tak stála.
Povídka ze sklepa
Ráno jsem se probudil ve sklepě. Bylo teprve osm hodin, doba kdy normálně ještě spím, ale ta zima co ve sklepě byla, mne probudila. Vždyť, ale já bydlím ve sklepě, uvědomil jsem si, když jsem chtěl odejít do ložnice. Spadl mi na hlavu list a došlo mě, že nejsem ani ve slepě, nýbrž pod stromem v půli podzimu, tedy době, kdy začínají padat listy.
Povídka s touhou po pádu
Jmenoval se Petr a přežil tři pády zokna. Myslil si ten Petr, že přežije i čtvrtý, stál na okenní římse, koukal se po okolní krajině, foukal svěží vzduch a on se těšil na ten pád. Byl vysoko tak, že i ptáci ho zdravili, kroužili kolem něj, a on si připadal jako něco víc než ostatní.
Byl vpatnáctém patře a když zněj spadl po prvé, přísahal, že už nikdy nebude zokna padat.
Povídka, kterou jsem taky nemohl
K obědu jsem dostal svoje oči, já jsem sice nevěděl, že to jsou oči a ještě k tomu moje, protože jsem žádný neměl, kterýma bych se podíval co jsem k obědu dostal. Měl jsem hlad, a tak se do jídla pustil hned, jakmile zacinkala lžíce, ponořená v polévce, prudkým položením na stůl. Bylo zvláštní jíst svoje oči, i když jak jsem před chvílí povídal, neměl jsem ponětí o pokrmu právě požívaném. Ale zvláštní to bylo, jako bych viděl sám sebe, jak jím sám sebe, v malinkaté místnosti s oranžovými zdmi a velikým akváriem uprostřed a malinkatými rybkami plovoucíma bez očí.
Povídka s nohama
Stála vkupé, když jsem procházel kolem. Hledal jsem zrovna volné místo a tak mne udivilo, že je vcelém vagónu úplně sama. Byla to noha a když jsem šel kolem, uviděl jsem, že tam jen tak stojí, inu zeptal jsem se jí není ji-li zima, povšimnuv si otevřeného okna za ní. V celém kupé byla nepochopitelná tma a ztoho okna foukal vítr, možná, že jsem spatřil husí kůži na té noze a chloupky postavený vpozoru a možná proto jsem si myslel, že je té noze zima.
Nerozluštitelná záhada užívání si
Bylo to v létě, myslím někdy kolem šestnáctého. Bylo docela teplo, sem tam zafoukal větřík a pohrál si s mými vlasy. Ono bylo vlastně docela dost teplo, já se potil a stejně jsem měl na sobě zimní kabát, mou oblíbenou šálu a plavky. No…, plavky sem měl jen kvůli tomu, že jsem často chodil nedaleko koupaliště a když sem náhodou procházel kolem bandy cigánů, hodily mě z dvoumetrové výšky a ještě k tomu bezdůvodně do vody, alespoň sem si potom připadal, že když mám ty plavky, je mě to všechno jedno.