Ztracený obraz Monetův

Na co prolog, vše řekne láska....

Za oknem ulice ztichlá,

lovci nočních stínů

hledají ztracené odlesky svých dnů.

 

Jen odraz ve skle,

snílek spoutaný v tvých očích.

To blázen na Měsíci

čte si ve verších,

mají tvou tvář.

 

"Slunce za mlhou,

v oparu dálky ztrácíš se.

Doufám, že Tě má slova naleznou.

Snad nespím,

nejsi přeludem, ni snem."

 

"Sama jdeš nocí,

cesta v polích,

v rukou jen svíci s osudem.

Vůkol naděje v sedlech koní

teď potýká se se strachem."

 

"Vášeň svírá sametový klín,

oblékám kůži Tvou,

satén splývavý.

Dívčí řasy stáhly mne kamsi do hlubin,

s důvěrou uléhám na polštář nachový."

 

Kde nachází se hranice světa básníkova?

Za víčky snících pannen,

na rtech vzácných květin?

V poháru vína schází třpyt slzí tvých.

 

Ztracený to obraz Monetův.

---