Prasklina v pohledu /Vidin/

Snad utopená ve své fontáně

významně mlčí, když parkem

šumí lidé pokojně k zítřku

a nebo se psem

zároveň sexem

pokojně šukaje na břehu Dunaje

zas jiné sousoší ztratilo duši

můžeš však zabít neživou věc

v neživé věci?

nebo jen vytrhnout - snad asi to ne

/však kdysi před lety, když byl kámen zmizen

sochařem, přeměněn v sochu

- kdosi se v parku zasmál

rušilo mě to

nesmějte se v parcích, prosím

zvláště ne u fontán a Dunajů -

kdosi se zasmál

 - v tom čase -

pak zmizel kámen a byla socha

- snad v tom byl nějaký záměr

snad i v tom smíchu/

má vůbec sousoší duši?

v prostoru ne, avšak /po ose vývoje/:

nic, atom, kameny; buňka, had s opicí

a potom člověk

a žádná hranice není, jen prach

pod sochou, shlížící

sem na ty šumící zšeřelou ulicí,

tupí ostrost vrypů dláta přes ňadra

a krade soše její... - ach

ti lidé se zase smějí

plytkým smíchem, strojeným a plochým

otupují vrypy, myšlenky a strach

z pohybu té sochy