NAIRA část16.: Rail a ONI / Naira ,,v bezpečí''

Rail a ONI. / Naira ,,v bezpečí v táboře‘‘.

    Rail byl notně vyčerpán. Trochu se podcenil. Sice zahlédl JE, ale únava a zranění byly silnější než on. Nebylo divu, vždyť jiný by se složil mnohem dříve, ale asi to bylo i tím, že žil dlouho venku. Chvíli přemlouval sám sebe, pak se donutil k důkladnějšímu prohledání nesčetných kapes jeho, bohužel už ne úplně celého oblečení. Dal si nějakou injekci, po zjištění, že asi ztratil i ne málo krve, po několika škrábancích, které byly přece jen poněkud hlubší, než si namlouval. Orlosupi měli přeci jen obrovské drápy. Vlastně měl štěstí, že dopadl jen jako potrava pro mladé. Že ho nerozcupovali hned… ,No konečně!‘ mumlal si sám pro sebe, když našel tubu s potřebnými kapslemi. Napřed je letmo spočítal, usoudil, že by jimi radši měl šetřit a pak teprve si ošetřil ty nejnutnější rány. Ty nejhlubší. Měl by si chvíli odpočinout a nechat je pracovat, jestli se to tak dá říct. Na chvíli zapomněl kde je a pozoroval, jak se mu rozlévá divně zbarvená hmota z kapsle do rány, která se pomalu začala zacelovat… …nikdy sice úplně, nějaká jizva vždy zůstane, zas tak dokonalé nejsou… Po chvíli se mu začali klížit víčka… Ještě stihl jistou mastičkou natřít si většinu ostatních ran a upadl do hlubokého spánku. Byl desítky, možná i stovky kilometrů daleko od Nairy. Nevěděl, ale něco, co bylo silnější než on, mu říkalo, že to nesmí vzdát. Nesmí…musí věřit…

    Škubnul sebou a vytřeštil oči, když ho právě vycházející slunce začalo bodat do tváře a navíc ho překvapila sprška ranní rosy, po té co se asi nějaký pták, vyplašen snad, prudce odrazil z keře pod kterým Rail včerejšího dne, ne usnul, ale upadl do hlubokého spánku spíš vyčerpáním a ošetřením, které si po donucení a přemlouvání sama sebe udělal.

    Chvíli mu trvalo, než si uvědomil kde je a v jaké situaci. Posbíral pak pečlivě své věci kolem, moc dobře si uvědomujíc, jak důležité pro něj jsou.

    Vytrhly ho až zvláštní zvuky, ne neznámé, jak si uvědomil posléze.

    Když JE uviděl, vybavilo se mu vše ostatní, co včera, nebo snad předevčírem zažil. Polilo ho horko. Ten zmatek, ta temná obloha plná obrovských křídel… Ti zvláštní tvorové vydávající nepopsatelný křik. A pak to nejhorší… Křik, ten srdcervoucí křik, zoufalý, beznadějný křik, v kterém matně rozpoznával hlasy svých přátel…

    Vzchopil se a odhodlal zjistit situaci okolí a vůbec…

    Pomalu, opatrně se plížil blíž k NIM.

    Byl příliš daleko od přátel, od Nairy… Co mu zbývá? Má spojení s podzemím. Jen s podzemím a v podstatě to je to nejdůležitější. Jim podat zprávu, nebude problém. Vždyť na to čekají. Najednou, tak daleko od všech, kdy věděl, že mu ze života možná už moc nezbývá, začal mít výčitky svědomí.  Výčitky, že lhal. Lhal Naiře. Nedokázal jí říct pravdu! Zpočátku ji využíval. Nepočítal s tím, že se zamiluje. Myslel, že už lásku ztratil, když umřela Sára. Neměl odvahu říct Naiře spoustu věcí, natož, že to všechno ze začátku byla komedie… Nepochopila by to. Nemá vůbec představu, o co vlastně jde. Ale když ji poznal blíž… Nedokázal by jí ublížit jen pouhou myšlenkou…. Zavzpomínal, co by vše udělal jinak, jen kdyby mohl vrátit aspoň na chvilku čas. Pohroužil se do myšlenek možná až moc, naštěstí zůstal schoulen v hustém křoví.

    Škubl sebou! Ten zvuk?! Vyrušil ho a bleskurychle probral podivný zvuk. Opatrně vykouknul…

- - - !!! - - -

     Neměl slov!

     Lapajíc po dechu, se tiše schoval zpátky do porostu…

    Chvíli oddychoval…přemlouvajíc sama sebe, že to přece musí zvládnout! Musí! Viděl a zažil už ledasco. Tak ho přece nerozhází…

    …..

    Sedl si pod jeden z mohutných stromů. Okolo byla hustá, opravdu hustá džungle. Opřel se zády o kmen, stranou od nich a pomalu se sesunul k zemi. Hlavu si dal do dlaní a zhluboka dýchaje se snažil uklidnit. To co viděl, bylo i na něho….příliš. To asi do smrti nezapomene, tak jako Sáru..

    Ani si nechtěl připustit, co viděl. Ale po chvíli, kdy odsunul, snažil se odsunout, emoce stranou, usoudil, že už to začíná mít logiku… Jo, říkal si sám pro sebe… …tohle vše do sebe začíná zapadat… Nechtěl uvěřit, že na hostině, kterou chystali ONI, byli hlavním chodem jeho přátelé… přátelé, které ztratil. Pod nimi a kolem, se na hromadě, jestli se to dá vůbec popsat, daly rozeznat i jiná zvířata… …ale ty, ty byly prostě jen zvířata… …nechtěl zkoumat jaká, nechtěl, nemohl se dál už dívat…

    Vypadalo to na obří hostinu pro orlosupi, kteří se začali jakoby nenápadně, pomalu slétat

 jeden po druhém a kroužit kolem jednoho místa…

    Rail to málem nerozdýchal, když uviděl v podstatě jako hlavní menu; jestli se o tom tak dá uvažovat; tělo Ainí a ...a Oriho a…dalších… nevydržel ten pohled... skrčil se do svého prozatímního úkrytu a snažil se to rozdýchat. Ne, že by v minulých týdnech a měsících nepřišli o lidi a dobré přátele, ale nikdy neviděli, co se s nimi stalo. Jen když našli jejich pozůstatky po hodování divokou zvířenou. Ale k NIM se tak blízko nikdy nedostali.

    Ale co bylo pro Raila nejhorší?! Poznání, jak dopadli… a když jsi vše uvědomil do důsledků.. ONI snad?!!  To není možné! Ale ano, bude to asi tak! Vypadá to, že ovládají, no to je asi silné slovo...prostě mají ochočené; jestli se to tak dá říct; ochočené orlosupi!! a čím je krmí?!! Na té hromadě, která obsahovala spousty úlovků divokých zvířat, by nebylo až tak moc divného,. Kdyby však neobsahovala jako dezert, pochoutku, nebo jak by se to dalo nazvat... ...možná to bere příliš osobně. .... Nemohl to rozdejchat.... Nemohl. Bylo mu hrozně! Strašně i přes to co měl za sebou.

    Cítil bolest hlavy. Impulsy silnější a silnější, nutily ho dát si další injekci, aby se tělo mohlo dát do pořádku. Usnul vyčerpáním. Jak fyzickým, tak i psychickým.

    Když ho probraly paprsky ranního slunce, v prvé chvíli opět nevěděl kde je. Léky mu trochu ochromovaly mysl. Nebyl zrovna nadšen, když mu to posléze došlo. Nebyl zrovna v záviděníhodné situaci. Ale dobře. Je smířen s osudem. Co mu zbývá… Pokusí se poohlédnout po nějakých lesních plodech a ranní rosou okrášlená zeleň kolem něj taky není k zhození. Akorát to chce trochu času, než sesbírá jednotlivé kapky, aby se zahnala žízeň...

                                            -------------------------------------------------------

    Naira měla divoké sny. V noci kolikrát vyváděla, že ji musel Tom, nebo Kiri vzbudit a ukonejšit. Sarí se k ní pak lísala tak, že kluci jen kroutili hlavami. Nikdy se nenechala vyhnat ze stanu. Vždy spala u své paničky.

    ,,Ještě poslední dávku a měla by být v pořádku. Jizvy se jí hojí dobře..," Tom vysvětloval, nebo měl snahu Kirimu všechno sdělovat. Že je na tom Naira fajn, Kiri věděl i bez Tomova výkladu. Aspoň se zdálo, že je na tom dobře. Fyzicky ano, ale jinak to bylo horší. Kdyby to byly jen ty sny.

    Jíst zatím měli co. I když zásoby se jim značně zmenšovali. Nezbývá, než se vydat na lov.

Tom se vybavil nejnutnějším. Sarí jakoby to snad vycítila? Pobíhala mezi Nairou a Tomem a nemohla se rozhodnout. Když Nairu na chvíli probrala a zaslechla co je potřeba, dovolila šelmě jít s Tomem. ,,Běž Sarí, běž a poslouchej Toma, nebo umřem hlady.."

    ,,To je neuvěřitelné...!" Tom jen kroutil hlavou a vyrazil na lov za potravou. Se zásobami co měli nevydrží. To moc dobře věděl. Ale co dál. Nepatřil zrovna k nejlepším lovcům. Na to byl lepší Ori, a vlastně i Ainí...kde je jim konec..! Kde!!

    ,,Sarí, ty si úžasná!"

    Tom se sotva stačil rozhlédnout a džunglí to jen zašustilo a Sarí už táhla kořist.

    ,,Ukaž, pomůžu ti!" Pohladil ji a podrbal na hlavě a hřbetě. Jen zamručela a začala příst.

    Následovalo to i další dny. Sarí si vyžádala povolení od paničky a pak se vydala na lov s Tomem. Vždy na úspěšný lov. Potravu měli zajištěnou, ale co dál? Nemůžou tu zůstat dlouho...

    ,,Tome?" Naira už byla téměř v pohodě, ,,zjistil jsi už něco o ostatních?" V duchu si přála slyšet jinou odpověď, než jaká od něj zněla obvykle: Je mi líto.. Fakt ne..

    Tom jen povzdychl...

    ,,Jo, jasně. Nic neříkej," Naira se odvrátila, nechtěla, aby Tom viděl její výraz..

    ,,Já bych ti rád oznámil něco jiného. Fakt rád, ale víš, že kdybych zjistil cokoli jiného, tak bych ti to hned řekl.."

    ,,Já vím, já vím.. Jen se s tím nechci smířit. Pořád čekám, že se Rail ozve, nebo objeví. Víš, tak nějak cítím, že žije. Myslím, že bych cítila, kdyby se mu něco stalo?!"

    ,,Obdivuji tvůj optimismus. Vážně! Rád bych tomu taky věřil! " odmlčel se. ,,Ale jsem rád, že tu s námi jsi! Věřím, díky tobě, že se někdo objeví. Jinak bych už sbalil tenhle tábor a přemístili bychom se do našeho letního. Tam už nás taky určitě čekají. Nechci riskovat jeho prozrazení, tak jsem doposud nepodal zprávu. Ale jinak to v dnešním světě nejde. Bylo by to příliš nebezpečné. Nestálo by to za to. Nestálo..."  

     Věděla, že se mu nepodařilo navázat spojení. Od té doby co ji našli a ONI je napadli, ztratili spojení z ostatními. Ale na chvíli, na malý okamžik zahlédla Raila, nebo měla jen dojem že ho zahlédla?

    ,,A jak to tam u vás, myslím no, jakže jsi  to říkal, že máte letní tábor a pak zimní, celoroční, tak nějak jsi to říkal že?… Jak to tam vypadá?"

     Naira si sedla naproti Tomovi, aby mu viděla do očí. Byla rozhodnutá vytáhnout z něj co nejvíc pravdivých informací.

    ,,Chci slyšet pravdu, i o Railovi. Jsem v tom s Vámi. Teď už se nemůžu vrátit tam dolů jen tak. A možná už vůbec. Vždyť jsem vám taky pomáhala. Ze začátku jsem nic netušila, ale časem… musela bych být úplně natvrdlá, kdyby mi to nedošlo… A taky, no hodně jsem přemýšlela a… no nějak si úplně nejsem jistá, že to všechno byla náhoda. Co ty na to? No nic. Nějak jsem se rozpovídala. Teď budu poslouchat já, ano!?"

    Tom si opět povzdychl. ,,Tak dobře, co chceš vědět? Ale nemysli si, že ti hned vysypu vše, na co se budeš ptát! Nehledě na to, že ani všecko nevím. No fakt!" usmál se, ,,Co se na mně tak nedůvěřivě díváš. Mluvím pravdu! Copak bych ti mohl lhát? Už jsme taky něco prožili, proč bych to dělal."

    Vzal její ruku do svých dlaní a znovu se na ni usmál.  Byl rád, že je s nimi. Dodávala jim optimismus. A přivedla Sarí. A nemluvě o tom co všechno s Railem pronesli zespod... Určitě to ani netušila...

                                             --------------------------------------------------

    Rail, lehce se posilníc tím co našel; šťavnatými plody tohoto ročního období..; byl odhodlán zjistit co se dá a pokusit se, jestli se mu to podaří, podat zprávu.

    Nepodařilo se. Nemá spojení. Musí konat na vlastní pěst. Možná se to nikdo nedoví. Nikdo se nedoví, že se k nim dostal blíž než ostatní. I když se někdo taky dostal blíž a možná jich bylo víc, ale nepřežili to. Takže, teď je pro něho důležité, aby zůstal naživu. Ať podnikne cokoli, chce žít. Ale zvědavost je silnější. Musí se k nim podívat blíž. Když už se dostal tak daleko, musí to risknout.

    Nedaří se mu spojit se... Je daleko od základny, od přátel, od Nairy… Co asi dělá? Je naživu? …tyto myšlenky se neustále honily hlavou až z nich byl ,nepříčetný‘.

    Doufá, že je na živu. Nezaslouží si zemřít v džungli. Využil ji. Přiznává si to, ale teď je jiná situace. Vlastně ne teď, ale už dávno mu na ní záleží. Má špatné svědomí. Nestihnul ji ani varovat. Nestihl ji vše vysvětlit. Možná by ho dnes ani neposlouchala…

    Pomalu se přibližoval k jejich ležení, nebo jak by se to dalo nazvat. Byl opatrný. Snažil se přibližovat velice pomalu a obezřetně. Sledoval každý pohyb kolem. Ocitnul se hodně blízko. Naskytnul se mu neuvěřitelný pohled. Spoustu pobíhajících postav, zdánlivě podobným lidem, ale chovajíc se spíš jako snad opice?

    Rail, skrčený v husté, zelené džungli, pozoroval poprvé zblízka JE. Pobíhající ,,děti" vypadali zdánlivě lidsky, až na to, že nebyla tak holá, jako lidi, ale tak trochu zarostlá, jednoduše řečeno. A co hlavně!, nepohybovali se po dvou (nohách), ale po všech čtyřech končetinách. Jako šimpanzi, nebo tak nějak.        I svaly, to bylo vidět i z dálky, byly přizpůsobené k pohybům, které prováděli s naprostou samozřejmostí a lehkostí... Jinak si hráli jako lidské děti, nebo mu to tak připadalo, ale tak nějak mnohem agresivněji. Chvílemi se zdálo, že snad i rozumí jejich štěbetání...

    Když se objevili starší, buď se rozutekli, nebo, někteří poslušně přiběhli tam, kam měly...

Vůbec, zdálo se, že vše co dělali, ať dospělí, nebo děti, všichni byli tak nějak v chování mnohem výraznější, živější, vzteklejší…ale co hlavně! Mnohem ostražitější než jakýkoli druh co snad pozoroval…! Jejich oči, to si zatím jen domýšlel, jen podle pohybů hlav, neustále pozorovaly okolí na všechny strany… Neměl zatím odvahu jít blíž…vždy jen o kousek a pak zas opatrně s jistotou…

    Blížil se večer. Louka se vyprázdnila. Opatrně se připlížil ještě blíž. Někam mizeli. Snad do jejich příbytků. Začal se pečlivě rozhlížet. Jo, nezdá se mu to. Sice hodně zarostlé zelení, všelijakými lišejníky a stromy, keři, ale bude mít asi pravdu. Pravdu v tom, že se nachází u starých, opravdu moc starých zbytků staveb. Těžko říct, co to původně bylo, tápal v paměti a v mysli vzpomínal na mraky záznamů ze starého světa… ale připadá mu to, připomíná…

                                           ---------------------------------------------------