TIM A DIM-20

 Tim a Dim běželi chodbou a neustále se otáčeli za sebe. Přitom do sebe navzájem vrazili a dopadli na povrch chodby.

„Dime, už mě nebaví pořád utíkat!“ pronesl Tim.

„A mne už nebaví kvůli tobě pořád padat! Slez ze mne!“ vyhrkl naštvaně Dim, který ležel rozplácle na dlaždičkách chodby s Timen na zádech.

„Voni nás určitě doženou. Musíme něco udělat,“ řekl Tim, když vstával.

„Musíme se jim postavit! Já už to chtěl navrhnout předtím,“ pronesl Dim a rychle se přemístil za sloup u zdi. Za ním poklekl a zpoza něho namířil samopal na chodbu.

„To jako myslíš vážně?“ zeptal se užasle Tim.

„Schovej se za ten sloup na druhý straně chodby!“

„No dobře,“ mínil Tim a došel za onen sloup.

„Hlavně si vodjisti pušku!“

„Já ji mám vodjištěnou,“ řekl Tim, přičemž mu z automatické pušky vypadl zásobník na povrch chodby.

„Bože můj, ty si nešika!“

„To se mi stává často.“

„Bohužel!“

„Nebylo by lepší zase zdrhat?“ zeptal se po chvíli Tim, který s protaženým obličejem hleděl přes namířenou pušku zpoza sloupu.

„Říkal si, že už tě nebaví utíkat!“

„Já bych radši utíkal. Vono jich je hodně.“

„I proti přesile se dá bojovat!“ vyhrkl rozhodně Dim.

„Vono se ale říká, Kdo uteče, ten vyhraje.“

„Utíkaj jen zbabělci!“

„Do teďka jsme ale utíkali.“

„Tak už utíkat nebudeme!“

„Ale já bych radši utíkal.“

„Přestaň pořád krafat a soustřeď se!“

„A co když přijdou z vopačný strany chodby?“

„Tak dávej bacha na vopačnej konec chodby!“

Tim se rychle přemístil na druhou stranu sloupu a zpoza něho namířil pušku.

„Co blbneš?“

„Takhle máme na mušce obě strany chodby.“

„Hlavně abys měl dobrou mušku!“

„Budu se snažit mít. Ale hlavně, aby voni neměli moc dobrou mušku. Co myslíš, z který strany dřív přijdou?“ 

„To já nevím! A drž už hubu!“

  Uplynulo několik minut a Tim se opět ozval.

„Proč nejdou? Nevodešli třeba z hradu?“

„Určitě ne.“

„Možná by to chtělo, aby se někdo z nás podíval za roh.“

„Když tě to ta láká, tak se podívej.“

„Ale za kterej?“

„Ježišmarja, za kterej chceš!“ vyhrkl Dim a Tim se rozeběhl při zdi. Těsně před rohem se zastavil a pomalu se vyklonil. Vzápětí třeskl výstřel a kulka Timovi prolétla kolem hlavy. On leknutím vykřikl, uskočil a na dlaždičkách chodby udělal kotrmelec, načež zůstal užasle sedět.

„Dime, už jdou!“ vykřikl. Pak se chodbou rozeběhl a vrazil do Dima, který stál rozklepaně u sloupu.

„Ty debile, moment překvapení je díky tobě ztracenej! Utíkej!“

„To zase budeme utíkat?“

„Jóóó!“ vykřikl Dim a oba vzápětí běželi chodbou.

KONEC DVACÁTÉ ČÁSTI