Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePieta
Autor
Movsar
I. Do čekárny krčské nemocnice, připomínající starou nádražní halu, přišel, spíše se přišoural, mladík asi pětadvacetiletý. Shrbený bolestí, nepřirozeně bledý a zalitý potem byl poslán ke dveřím urgentního příjmu. Po chvíli kolem něj začal kroužit v pilné práci nemocniční personál. Pak zmizel za dveřmi ordinace, ty se otevíraly a zavíraly, jak jimi proudili lékaři a sestry.
A pak přišel starší muž a před těmi dveřmi napjatě čekal. Když jedna ze sester pomohla mladíkovi vyjít z ordinace, bylo jisté, že čekající je jeho otcem. Nevybavuji si, jak probíhal jejich první kontakt, co si řekli, a zda si vůbec něco řekli, jak se na sebe dívali, ale nejspíš měli oba jen obyčejný strach, v nemocnicích tak přirozený a všudypřítomný. Co si pamatuji, je na zemi klečící postava mladého muže a sedící postava staršího, syn schoulený a klečící a opírající hlavu o klín otce.
Nemocný, bezmocný člověk beze slov prosil o blízkost druhého člověka, pro tuto chvíli zdravého. Blízkost těch dvou, nevím zda v tom bylo více než blízkost, a zda něco více než blízkost bylo potřeba, mě silně zasahovala. Pohnutí ale bylo všudypřítomné, my ostatní čekající v řadě lavic naproti jsme byli všichni zasaženi tou scénou utrpení a milosti, milosti mírnící bolest.
Nevím, jak to tenkrát dopadlo, jako ostatní v čekárně jsem se i já viděl na místě trpícího i já cítil v obrovských úzkostných vlnách svou vlastní zranitelnost, křehkost lidského těla, možnost náhlého nezdaru osudu, svou vlastní konečnost. Přál jsem té dvojici štěstí a dobrého lékaře. A byl v tom i kus sobeckosti, chtěl jsem stejně jako jistě i ostatní kolem vědět, že osud je možné překonat, poškozené tělo kdykoli opravit, neštěstí zažehnat.
Tehdy v krčské nemocnici to byla především blízkost dvou lidí v čekárně, zkoušených velkou starostí. Ta jejich sdílená tichá vzpoura proti drtivým kolům osudu, času a strázně, to vše tenkrát, ne velkolepě ale prostě lidsky, zastínilo strach a bolest jindy nemocnicím tak vlastní.
II. Vždy, když se mi ten obraz dvou postav z krčské nemocnice připomene, jakkoli se fakticky odlišuje od svého předobrazu, připomene se mi tím velké téma lidského příběhu: pieta. Výtvarnými umělci středověku, renesance, baroka tolikrát ztvárněný biblický motiv. Pro mne ten obraz znamená rovněž připomenutí velkého lidského daru, možnosti sdílet své osudy, být si v těžkých chvílích nablízku. Prostá přítomnost druhého, nabídnuté objetí, mohou v tu chvíli znamenat vše.
5 názorů
Napsal jsi to moc krásně, Ťutínku!
https://www.youtube.com/watch?v=83cClNthMCY