Voják-Soldát

V nemocnici byl už přes týden. Chodil volně po dlouhých chodbách, přesto se cítil omezovaný. Říkal si, snad protože je to vojenská nemocnice. Vojna byla daleko, a přeci i sem působivě doléhala. Těch několik týdnů vojenské zkušenosti, kdy byl na výcvikové rotě nebo na posádkové ošetřovně, vybudilo v jeho těle zvláštní obrannou reakci. Přes všechny takové pocity mu však zde bylo mnohem lépe. Mohl koukat krásným mladým sestřičkám na nohy. Kdykoli se mohl zvednout z postele, mohl se dívat se na televizi. Na rotě mu tohle nemohlo přijít ani na mysl. A i tak mu tady už všechno lezlo krkem. Ušima, nosem a ostatními tělními otvory. Ráno byl na vyšetření na ORL a tak mu to nyní přišlo na mysl i na jazyk. Zkoumají ho dokonale. Rozbor krve, rozbor moči, výtěr konečníku. Deptalo ho už i pomyšlení na to. Zachumlal se pod peřinu a snažil se usnout, přestože věděl, že pokud usne, nepodaří se mu to večer.

Seděl na židli s měkkým rudým polstrováním v místnosti pro televizi. Každičké místo na zadku ho tlačilo. Co minutu hledal novou polohu, ve které by ještě chvíli vydržel. Bylo mu nepříjemné vrzání a skřípání židle při každém pohybu. Zíral na mžikající obrazovku a občas se hloupě uchechtl jednoduchým vtípkům. Vlastně ho to vůbec nebavilo.

Voják-nervóza chodil po chodbě interního oddělení vojenské nemocnice, kde byl hospitalizován. Loudavým krokem se ploužil sem a tam. Nechtělo se mu do pokoje. Stáří ho deprimovalo. Nebyl hrdina. Nemohl se na některé věci dívat, nechtěl na ně myslet. Chodil od jednoho okna k druhému. Vždy chvíli postál, opřel se čelem o chladivé sklo. Díval se dolů. Z obou stran chodby měl voják-domněle nemocný výhled na pulzující město. Avšak žádný z pohledů jej nemohl uspokojit.

Aby zabil čas, uklidňoval se pomalou chůzí. Spolu s klidným rytmem těla se ustalovala i jeho mysl.

Už ho nebavilo ploužit se chodbami na třetím patře. Už ho nebavilo sjet výtahem do přízemí, obejít blok mezi žlutě opadávajícími stromy a vrátit se přes podzemí minus jedničkou v suterénu výtahem zpátky. Nic se nezměnilo. Ani čas neubíhal. Už ho nebavilo ani ležet, ani spát.

Před zaskleným balkónem, kam chodili někteří pacienti kouřit, usedl na vozík, na který pomáhal před pár dny přetahovat ještě teplé chladnoucí lidské tělo. Dobře věděl, kde dřepí. Nevadilo mu to, jako mu nevadila manipulace z nahým ženským tělem. Voják-pacient měl stejnou náladu jako ten odřený vozík krásné tmavě modré barvy se sjetými pneumatikami. Tlačilo ho to na prdel, ne na duši. Znovu se začal procházet jako cvok.

Cvok cvoknul ze svého vojenského oranžového pyžama a modrobílého slabě proužkovaného erárního županu.

„Ho-ho-ho,“ vyvzdechl ze sebe vzestupně jako do-re-mi-fa stařík na protější posteli, když se zvedal. Když za chvíli uléhal, znovu se mu vydralo z úst: „Ho-ho-ho.“ Tentokrát sestupně jako dol-si-la-sol. „Nezpívej si dědku,“ přátelsky vykřikl druhý dědek, který sotva stál u své postele. „Šetři si síly na doktorku.“ „Ho-ho.“ Voják-cvok přemýšlel jestli si děda ještě zpívá nebo už mluví k němu. „Huj.“ Neměl to rád, protože nikdy nevěděl, jestli po něm děděk-I. něco chce, nebo jen vzdychá námahou. „Ho.“ Dolehl a natáhl si nohu. „Uh.“ Na pokoji spolu s vojákem byli dva dědci a po dvou dnech přibyl třetí. Byl z nich nejmladší a byl na tom nejhůř.

Byl rád, když se pan K.-pplk. v.v. otočil na posteli. Nemusí na něho hledět po každé, když vstupuje do pokoje. Nemusí se mu dívat do očí. Jak se za dva dny, co tu je, změnil jeho zdravotní stav, pomyslel si. Ráno mu píchli dvě injekce do hýždí, a teď jej dokonce napojili na kapačku. Voják-cvok se na něho nechtěl dívat. Nechtěl s ním mluvit a bál se, že on promluví na něho, že bude něco chtít, něco potřebovat. Neuměl vyjádřit lítost. Strachoval se, že ji v sobě vůbec nemá, ale to nebyla pravda.

Přes zavřené dveře zaslechl tlumený suchý buchcavý kašel. Vešel do místnosti, protože věděl, že děda-III.-marod je uvnitř sám. Tolik to nechtěl! Bál se všeho, co by se mohlo stát. Říkal si, že neví, jak pomoci, jak se starat. Dědek-I. i II. před chvílí odešli. Příliš dobře si uvědomoval, že chce na oba starce přehodit starost o spolupacienta z jejich pokoje. Sám sebou si nebyl jistý, sám sebe se bál.

Jakmile se oba staříci znovu přišourali a o III.ho se právě starala zdravotní sestra, cvok-srab se z pokoje nepozorovaně vytratil. Ani nezavřel dveře na kliku, aby necvakla, aby nikdo nezpozoroval, že mizí. Říkal si, že stejně za chvíli odtamtud půjde sestřička, až pacientovi ve výslužbě změří tlak.

„Huj. Huj.” Dědek I. už zase s námahou uléhal na postel. „Ho.” Posadil se. „H.” Zaklonil se a zvedl jednu nohu na lůžko. Musel si pomáhat rukama. „Uh.” Po chvíli odpočinku druhou. „Ho. Ho.” Díval se na vojáka, jako kdyby něco chtěl. „Ho-ho. Ho.” Voják-nevědoucí marně přemýšlel, jestli pacient I.-děda něco potřebuje, nebo co vůbec chce. „Huj. Huj. Fuj,” a položil se na záda. Poklidně oddechoval, nepřikryl se, jenom tak ležel. V ložnici byl klid.

První den odpoledne si jej vzala ošetřující lékařka do vyšetřovny, aby provedla vstupní vyšetření. Byla to hezká mladá ženská. Světlé téměř blonďaté vlasy, tmavě hnědé výrazné oči v oválném obličeji. Ptala se vojáka-pacienta na všemožné i nemožné, co si již z dětství nepamatoval. Trochu si vymýšlel. Vysvlékl se do půli těla z hnusného oranžového kabátku a položil se na lůžko. Prohmatávala mu břicho, jestli jsou orgány v pořádku. V jednu chvíli zajela hluboko do podbřišku svými hebkými prsty. Celé to prosahávání bylo velmi příjemné, ale v okamžiku, kdy prohmatávala téměř v ochlupení, to zapůsobilo naprosto explozivně, až mu ztopořil penis. Hned přestala. Řekla, že je v pořádku, ať se oblékne. Od začátku, co nastoupil na vojnu, na tohle neměl ani pomyšlení. Ani jednou za měsíc a půl neonanoval. A teď tohle.

S doktorkou se zdravil vždy ráno, nejpozději při vizitě, která byla po snídani. Potom, když se míjeli při jeho potulkách chodbou, se na sebe pouze pousmáli. Věděl, že má dost svých starostí. Zpočátku mu věřila, že má problémy. Snažila se přijít na příčinu jeho omdlévání, ale nyní, více než po týdnu jeho pobytu zde, ji to přešlo.

Chtěl z nemocnice vypadnout co nejrychleji, i když věděl, že tak i s pobytem na posádkové ošetřovně zabil měsíc něčeho, za čím šel. Najednou mu začalo připadat malicherné a zbytečné snažit se utéct z vojny. Chtěl jen z místa, kde umírají lidé. Začal se bát. Jako by ty konce byly průhledem k němu.

Nechtěl se ten večer vrátit na lůžko, nechtěl vůbec vstupovat do jejich pokoje. „To bude noc,“ říkal si a chtěl být úplně někde jinde. Voják-srab byl taky hajzl. Myslel především na sebe, všímal si jenom, jak se chovají lékaři k němu. Všechno vztahoval ke své jedinečné osobě.

Ale to odpoledne to pocítil. Právě zalezl do postele, zachumlal se do peřiny a snažil se usnout. Nemohl, rušilo ho jakési sípání. Poslouchal chvíli, a pak se to snažil neslyšet. Dopoledne byl na jednom z posledních vyšetření, které jasně prokázalo, že mu nic závažného není. Byla to jeho poslední šance, jak se dostat z vojny. Moc dobře si uměl spočítat, že na zítřejším vyšetření mu už nic nenajdou. Doktorka mu předevčírem řekla, že víc toho dělat nechtějí.

Probíral se svými myšlenkami a možnostmi. Dveře zavrzaly. Do pokoje nahlédla doktorka. Voják-hajzl otevřel oči. Mlčela. Ve tváři se jí zračila starost. On nebyl jejím skutečným pacientem, on její péči vůbec nepotřeboval. Konečně pochopil a přestal si o ni každou chvíli říkat.

Znovu poplašeně pobíhal po chodbě sem a tam. Byla v tom nervozita, nejistota, i skrytá obava. V sesterně nikdo nebyl. Uvědomoval si, že to je něco jiného, než když před několika dny pomáhal přesouvat mrtvé tělo úplně neznámé ženy. Nikdy předtím ji neviděl. Dědu v.v. už znal.

Z pokoje, ve kterém by měl spát, vyšly dvě sestřičky. Jedna měla na sobě klasický bílomodrý úbor, druhá krémově hnědé tenké šaty. Obě měly krásné nohy. Nechtěl se jim dívat do očí. Již po několikáté v poslední době kráčel se sklopenou hlavou. Pálilo ho svědomí, že utíká z bojiště, kde se hraje o lidský život, i když zatím to byla hra smutnosměšná. Tisíckrát si mohl v duchu opakovat, že nemůže pomoci, že pro obě sestry je to jejich povinnost. Věděl, že to tak není.

Vedle postele pplk.a v důchodu t.č. ve vojenské nemocnici nově stál stojan na kapačku. Jakmile voják-zvědavý-netečný tiše vstoupil do místnosti, zvídavě na kapačku pohlédl. Ze zavěšené láhve pomalu ukapávaly malé kapky NUTRAMINu NEO SX 8% průsvitnou tenkou hadičkou do zafačované ruky. Dědci II. i I. leželi, jako by tam ani nebyli.

„Ty seš móc hodnej kluk,“ řekl dnes odpoledne stařík-marod-pplk. vojákovi-vojínovi. Ale ten si to o sobě nemyslel. On totiž znal své myšlenky a důvody svých obav.

Chvílemi měl voják-hajzl vztek na dědka III.ho, že vůbec je v nemocnici, že se mu vpletl do cesty, že je zdrojem jeho obav, jeho strachů, že jej má ve svých myšlenkách, ve svém svědomí.

Měl by na něj mít spíše vztek, že je to voják z povolání, podplukovník. Ale nemá! Uvědomoval si, že je to jenom člověk. I se svou hodností je nemocně bezmocný. Člověk, který sám tuší svůj konec. Voják-vojín nevěděl, jestli cítí lítost.

Vojín-zběh pobíhal po chodbě. Nic se mu nechtělo dělat, nikam se mu nechtělo jít, a už vůbec ne zpět do pokoje. Brzy však k němu přišla jedna ze sester, zdali by jim pomohl. Takovouto prosbu, přímé požádání o pomoc nikdy neodmítl. Nejspíš protože to nedokázal. Jak se ukázalo, v pokoji s těžkým marodem-dědou III.m nezůstal nikdo. Ani jeden z nich na to není. Voják-zběh-srab se vypařil a oba dědci I. + II. se také přestali zdržovat v pokoji. Děda ve výslužbě zbyl v místnosti, a nikdo jej nechtěl. Občas k němu zašla bílomodrá sestra, občas světle hnědá.

P. pplk.-děda potřeboval na záchod. Nechtěl na misku, kterou by mu jenom podstrčily pod zadek. Nemohl se s tím smířit. Sestry se nakláněly nad postelí. Neprohlížel si jejich nohy, díval se na dědu. Společně jej posadili do pojízdného křesla s otvorem uvnitř a bílým oprýskaným smaltovým kastrolem vespod. Sestry chtěly po dědcích-spolupacientech a vojákovi-spolupachateli, aby u něj v místnosti zůstali a hlídali. Odešly obě sestry. Brzy odešli i oba dědci. Po chvilce voják-odsouzený-poprošený osaměl s tichým ale o to bolestnějším dědou-skutečným pacientem. Čekal co bude. Seděl na okraji své postele, pozoroval dědu-nemohoucího. Viděl, jaké úsilí ho to vše stojí, bolest v každičkém projevu, jak si co chvíli ohmatává paži v okolí zafačovaného místa, odkud vede hadička ke stojanu. Viděl, že děda ví, že si jehlu nemůže vytrhnout. Pomalá a vytrvalá bolest si jej po krůčcích podmaňovala. Vojákovi bylo zase podivně.

Děda-nemohoucí se postupně měnil na dědu-nekadícího. Nešlo to a vteřinová ručička už tolikrát oběhla kolečko. Vrátily se obě večerní sestřičky. „Tapa, copa, pane K.? Pude to?“ „E-em,“ zakroutil hlavou, ale chtěl ještě na vozíku zůstat, že to dál zkusí. Když sestřičky odešly, přišli dědové-spoluhlídači. Voják-naivka si bláhově pomyslel, že by mohli zůstat. Vytáhli však jen z nočních stolků cigarety a odešli na kuřárnu.

Vojín-strážný postával nervózně před zavřenými dveřmi na záchod. Netrpělivě rychlým trhavým pohybem popojížděl křesílkem sem a tam. Když konečně odpojili pacienta v.v.-dědu III.ho od kapačky a pokusy v místnosti na křesílku se jim společnými silami nezdařily, zkusili jej na jeho žádost odvézt na záchod. Už po dva dny několikrát kvůli tomu dostal kapičky projímadla.

„Tak copak, dědečku, bude to dobrý?“ zeptal se dědy voják-starostlivý. „Jo, jo,“ odpověděl mu téměř neslyšně. Voják-zodpovědný chtěl jenom vědět jestli ještě žije, zda se neskácel vedle záchodové mísy. Zanechal hraní si s křesílkem. Dokolečka jako blázen kroužil před dveřmi na záchod. Ve zšedlých žlutých dlaždicích začal vidět kruhy, ovály, čtverce, které tam ve skutečnosti nebyly. Chodil po nich, ač dlaždice byly jedna jako druhá. Okolo nechápavě procházeli pacienti z jiných pokojů, kteří neměli zrovna žádnou službu a užívali si osobního volna.

„Pude to, p. dědečku?“ Už byl jako sestřičky. Používal stejné metody a způsoby zacházení. „Jo, jo. Ještě chvilku.“ Začalo ho tlačit v břiše, sám potřeboval na záchod. Ale nemohl. Byl voják-strážný, ne anděl. Musel hlídat. „Tak co? Už to bude?“ byl netrpělivý. „Ještě chvilenku.“ Holenku, domyslel si vojáček-panáček. „Nemusíte pospíchat,“ pronesl nahlas, leč v duchu si myslel, že se posere. Vojín-blázen opisoval svou chůzí na podlaze neviditelný kruh. Chtěl to už mít za sebou. Jako splnění nepříjemné povinnosti, vojenské služby. Zaslechl šramot a šustot toaletního papíru. Pomaličku napůl se otevřely dveře. Vzniklou škvírou pozoroval voják marný a předem prohraný boj s nazutím pantoflů. Začala druhá část vojenské operace s názvem: Der Weg zurück.

Když se začal zhoršovat dědův zdravotní stav, otekly mu hrozným způsobem nohy. Nevešly se do pantoflů a tak mu je voják-(ú)služný nasazoval jen na špičky, když s ním jezdil na záchod a zpět. Skláněl se k němu a cítil odporný pach zkyslé moči a zpoceného starého těla. Pantofle stejně padaly. Když jej usazoval na záchod, podstrkával mu je alespoň pod nohy, aby nenachladl od studené země.

Nemohl vidět jeho oči. Nechtěl poslouchat šeptavé a chraplavé díky. Bylo mu to nepříjemné. Dělal vše, jako kdyby to byla jeho povinnost. Jako kdyby dostal rozkaz. Nic víc, nic míň. Tolik si přál být lhostejný a nezaujatý. Bál se svého stáří a stále si opakoval, že se ho nechce dožít. Být odkázaný na opatrování. Ne takového stáří! Když najednou život udělá z člověka naprosto neschopnou trosku, která se sama nemůže ani vyčůrat. Potřebuje od každého pomoci, aby se jenom přemístil na kolečkovém křesle na záchod. Když to vůbec jde!

Když pana ve výslužbě-dědu III.ho uložil na postel, natáhl mu nohy a pomohl s tělem, aby ležel na lůžku jakž takž rovně. Přitáhl mu peřinu až na prsa, a byl moc rád, že protentokrát to má již za sebou. Starý muž nečekanou rychlostí a silou chytil jeho ruku a upřel na něho svůj pohled. Bylo mu to tak nepříjemné! Děkoval mu. Voják při jeho slovech přemýšlel, jak hned po snídani někam zmizí.

Červené ubrečené oči, smutek a bolest jí hyzdily tvář. Představoval si, jak mu dává peníze za to, že se tak stará o jejího manžela, a on s díky odmítá. Nic takového se nestalo. Naštěstí jenom morbidní představa. U postele III.ho dědy seděla stará šedivá žena. V posledních dnech chodila každý den a zůstávala až do tmy, i když už nebyly návštěvní hodiny. Každým dnem byly její rysy ztrhanější a bolestnější. Ani jí se nemohl dívat do očí. Když přišla, raději hned mizel a v duchu si říkal, že jim uvolňuje místo, aby měli pro sebe více soukromí. Byly to jejich poslední společné dny, věděl to.

Pacient v.v.-skutečný pacient dostal třetí kapačku, INFUSIO GLUKOSIO G5 50g/l. V každém jeho gestu byla bolest. Voják-pozorovatel sledoval, jak si ohmatává a omačkává levou rukou pravou paži, jak postupuje blíž k zafačované ráně, jak už by chtěl své utrpení ukončit. Prosil svou manželku, potom vojáka-vojáčka i ostatní spolupacienty, aby uvolnili průtok tekutiny hadičkou. Nahoře těsně pod láhví zavěšenou ve stojanu byl maličký regulátor. Bylo by to tak snadné! Pplk.ovi v.v. by ukrátili nepříjemnou trýznivou bolest. Sestřičky by mohly dříve vyndat z jeho žíly ošklivou zahnutou jehlu. Sám nenacházel odvahu si ji vytrhnout. Voják raději odešel.

Uprostřed toho všeho měl voják-hajzlík chuť dělat si legraci, přestože všude okolo byla smutná nálada. Na dveřích koupelny, které se zřejmě úmyslně nedaly zamknout, visela bílá plastiková cedulka s červeným nápisem napsaným velkými tiskacími písmeny V O L N O na jedné straně a na druhé s O B S A Z E N O. Cedulka se převracela z jedné strany na druhou. Byli v nemocnici, lidské tělo nebylo tajemstvím. Voják-srandista měl chuť obrátit ceduli na V O L N O, když před tím viděl někoho do koupelny vejít. Navíc, jak pečlivě si ji dotyčný otáčel na O B S A Z E N O. Nikdy to neudělal. Ani sám nevěděl proč. Jen při pomyšlení na to se tak jemně vnitřně usmíval.

Jeho myšlenky se mu obloukem vrátily, kdy jedno ráno mu tam vtrhla krásná mladá sestřička. Ztuhla, koktavě se omluvila, začervenala a rychle zmizela. Dobře si všiml jejího pohledu na jeho tělo, když se zrovna utíral. Celé dopoledne se pak vyhýbala jeho pohledům, aby se mu náhodou nepodívala do míst, která měl už zakryta. Měl z toho srandu.

Ani nevěděl, jak se dny přelévaly jeden ve druhý.

Když všechno udělal, se vším, oč byl požádán, se vypořádal, rychle vypadl z pokoje. Teprve při pohledu z okna si uvědomil, že od východu svítá a obzor se barví růžovými červánky. Město se teprve budilo a on už byl více než dvě hodiny vzhůru. Nemohl spát a ještě než začaly chodit kolem páté sestřičky s teploměry, tonometry a injekcemi na odběr krve, vstal a bloumal chodbou od černého okna k černému oknu na druhé straně chodby.

Všude ještě byla černočerná tma. Všichni pacienti měli za sebou ranní měření tělesné teploty, krevního tlaku i odběry krve a opět se pohroužili do nakrátko přetrženého spánku. Voják-probuzený už spát nemohl. Jednou ho vzbudili a už by neusnul, zvláště ne v tom hekání, chrápání, funění, sípání, vzdychání, mluvení ze snu, „Ho,“ a jiných slov, v tom světě děsivých zvuků. V pokoji bylo nesnesitelné vedro. Za noc vydýchaný vzduch a výpary z nemocných těl jej dusily. Chodba, po které se toulal, byla pustá. Vše znovu utichlo, ustalo, usnulo. Jen občas z některých dveří vyšla mladá sestřička a ve vedlejších opět zmizela.

Zastavil se u okna. Pozoroval rozsvěcující se čtverce oken protějšího domu, budící se civilisty. V okně bez záclon ve třetím patře přímo proti němu se procházel po bytě starší nahý muž. Připravoval si věci, ustýlal peřiny na posteli, pak někam zašel a znovu se vynořil. Teprve potom se začal oblékat. Voják-bloud jakmile zahlédl nahé tělo, si pomyslel, že by to mohla být žena. Potom se díval jenom ze zvědavosti. Některá okna domu se teprve rozsvěcela a rozespalí nájemníci ještě v polospánku šátrali po zvonících budících, jiná se postupně zhasínala, jak lidé odcházeli ze svých domovů. Voják-průzkumník všechno pozoroval ze svého stanoviště. Opřený ramenem o rám okna a čelem o chladivé sklo se ani nepohnul. Hleděl, viděl a hlavou se mu honily úplně jiné myšlenky.

Teprve, když se už dlouho nic nedělo, opustil svou pozorovatelnu a znovu loudavým krokem odměřoval vzdálenost chodby. Pořád to vycházelo stejně, na krok. Stále mu to trvalo pouhé tři minuty. Tři minuty tam, tři minuty zpět. Tři tam, tři zpět. Tam, zpět. Tam.

Včera se oholil a dnes by mohl znovu. Maličké krátké vousky jako tmavé tečky. Zítra to budou krátké tmavé čárečky a pozítří se oholí znovu. Nechtělo se mu zpět na rotu. Bude se muset holit každé ráno. Na krku se mu budou dělat boláky od častého holení, zdůvodňoval si.

Myslel na svou výčitku, na své živé svědomí. Myšlení na vousy a na holení jej z těch myšlenek vytrhlo pouze na okamžik. Po několika dnech usilovné a intenzívní práce se zdálo, že se začal zlepšovat pplk.ův zdr. stav. Vystřídaly se zdr. sestřičky v ranní, odpolední a noční směně. Vojáka-výmluvu už nebavilo ani z povinnosti se starat. Činil tak už jen na výslovné přání sester.

Znovu svou oběť po náročné manipulaci dopravil na záchod. Čekal přede dveřmi a potom, když ji chtěl odvézt zpět do postele, přišla sestra a řekla, že to udělá. Bez výčitek jí předal své veslo povinnosti, ať ta je zase převozníkem mezi břehem života a smrti, a už to nedělal. Nechal to provždy na sestrách. Ony to zvládaly docela dobře.

Přesto se jim vždy raději vyhýbal. Když mohl nebýt v místnosti, někam nenápadně zmizel. Říkal tomu varianta a), a zdůvodňoval si, že se tak může věnovat svým myšlenkám. Myslel si, že čím méně bude vídat sestry i dědu, tím méně budou v jeho myšlenkách. Opak byl pravdou. A když se nedal zvolit tento úhybný manévr, volil variantu b) a dělal mrtvého brouka, že spí.

Sestřičky se tvářily různě, většinou lhostejně. Jedna modrobílá byla téměř každou volnou chvilku s ním. Mluvila na něho. Neustále jí něco padalo z rukou. Předkláněla se, až výstřihem byla vidět její prsa bez podprsenky. Stále se pro něco ohýbala a ukazovala krásné nohy a bílé krajkové kalhotky. Chtěl i nechtěl se s ní milovat. Líbila se mu, vzrušovala ho, ale zároveň svým chování odpuzovala. Ostatní sestry se tvářily spíše naštvaně, měl ten pocit. Svářily se v něm dva názory. Nechtělo se mu do té pomoci, ale zároveň ho deprimovala ta slabost, neschopnost a nemožnost. Utrpení a bolest. Utíkal sám před sebou. Voják-hajzl-zoufalý v klidu ležel ve své posteli a moc klidný nebyl.

Voják z povolání-t.č. v důchodu začal něco nesrozumitelně mumlat a huhlat. To byl začátek jeho umírání. Voják-dezertér-srab to věděl, byl si tím naprosto jist už v tu chvíli. Do světa pplk.a v.v. začali vstupovat duchové a dávno zemřelí. Už jej začali připravovat na cestu. Už s ním mluvili. V jeho mysli se začaly proplétat dva světy a ten druhý si jej více a více podmaňoval a přivlastňoval. „Pomozte jim!“ zvolal do ztichlého prostoru. „Co potřebujete?“vyděsil se trochu voják. „Pomozte jim!“ „Komu?“ „Oni mají problém!“ „Co potřebujete?“ „Oni potřebují pomoct!“ „Kdo?“ „Sestři, pomozte jim. Oni potřebují pomoct! Oni mají problém!“ „Co potřebujete? Bolí vás něco?“ „Pomozte jim.“ Mumlal už jenom polohlasem, když jim nikdo nechtěl pomoci. Sestra po chvíli odešla. Odpoledne za dědou přišel psychiatr, u kterého byl voják-alibista den předtím v poledne. Když odešel, začal děda znovu vykřikovat do prázdného prostoru před sebou. „Vojáku! Vojáku!“ „Copak potřebujete?“ Voják, který by tam raději vůbec nebyl se sklonil nad dědou III.m. „Řekni to sestře.“ „Co potřebujete? Co mám říct sestře?“ „Řekni jí to. Prosím tě.“ „Ale co jí mám říct?“ „Oni potřebují pomoct. Zachraňte je.“ „Kdo, p. K.? Kdo potřebuje pomoct. O kom to mluvíte? Já vám nerozumím.“ „Přečti si ten článek. Oni potřebují pomoct. Zachraňte je!“ Nikde okolo žádný článek nebyl, ani žádné noviny, časopisy, nic. Voják-podělaný-obětavý chvíli nad dědečkem-panem K. postál a pak šel do sesterny oznámit, že už zase něco volá. Chtěl mít alespoň pro sebe jakousi výmluvu. Na lůžko se již nevrátil.

Neustále bylo slyšet houkání sanitek. Z okna viděl blikavá modrá světla. Jako kdyby mu to ta doktorka dělala schválně, pomyslel si. Vše jej děsilo. Už přes týden mu den co den slibovala, že půjde zpátky na posádkovou ošetřovnu. Ale jako kdyby chtěla, aby viděl, co je to nemoc, co je to umírání a smrt, aby sám chtěl pryč.

Děda III.-pplk. v důchodu se změnil. Byl jako malé rozmazlené dítě. Prosby se změnily v rozkazy, netrpělivé a vzteklé bušení, třískání, lomozné upozorňování na sebe. Snad potřeboval více pomoci, než se mu dostávalo. Voják-vojín dezertoval, opustil bojiště.

Po krátkém, až zázračném zlepšení bylo všechno jasné. Do dědovy ruky už znovu vedla průsvitná hadička s kapalinou, která měla být životodárnou, ale nebyla živou vodou. Bylo to utrpení. „Kolik ještě? Kdy už to skončí?“ ptal se bolestí roztřeseným hlasem. Nikdo raději neodpovídal. V kapačce byla téměř polovina a do zásoby sestřičky připravily hned další.

Večer měla službu mladá sestřička s krásnýma nohama a krajkovýma kalhotkama. Krásná a netrpělivá. Byla si s vojákem-netečným tolik podobná. Nechtěla, aby se jí to dotýkalo. Měla toho hodně, nemohla se celou dobu zaobírat jen dědou III.-pacientem ve výslužbě. Když nechtěl polykat další prášky, nabrala na lžíci čaj a pilulky v něm rozpustila. Pan K.-nesedící to nemohl polknout. Začal se dusit, kašlat a najednou dávit krev. Sestra tryskem vyběhla z pokoje a letěla do sesterny. Někam telefonovala. Její vzrušený hlas byl slyšet po celé chodbě. Rychle zaběhla na JIPku. Znovu někam telefonovala a okamžitě běžela nazpět do jejich pokoje. V ruce měla štos buničiny. Voják, děda II. i nový pacient, který před několika dny vystřídal dědu I.ho, vyšli na chodbu. Podvědomě z něčeho měli strach. Možná i věděli z čeho, ale báli se to nahlas vyslovit. Sestra za nimi práskla dveřmi. Brzy zase vyběhla a pospíchala pro lékaře, který měl noční službu.

Voják-zbabělec stál opět u okna opřený ramenem o stěnu. Nepřítomně hleděl do potemnělé ulice, kde ještě nesvítilo pouliční osvětlení. Šediví chodci procházeli na jednu i na druhou stranu. K dědovi II.ému a k novému muži-spolupacientu přistoupila šedovlasá silnější babča z vedlejšího pokoje. „To je hrůza!“ mluvila žena slova pro ty, kteří se jich chytí. Děda II. mlčel a tak babča pokračovala: „Já je lituju, tyhle mladý kluky. Že na to na všecko musej koukat.“ Voják, o kterém mluvila, stál netečně u okna, jen chvílemi smutně pohlédl na odraz chodby za sebou, na svou podobu ve skle tak nepodobnou a nevěrohodnou. Potom se k němu postupně došoural děda i babča a ta svou větu znovu zopakovala přímo jemu. „Já vás tolik lituju. Při tomhle být svědkem.“ Jen pomaličku, nezávazně, slovo po slovu ze sebe soukal: „Ono to … alespoň … v člověku … vyvolává … trochu … vážnější … myšlenky. … Přinutí to … zamyslet se … nad sebou.“ A zase ztichl.

Na chodbě se rozhostilo mrtvé ticho. Stará žena se vrátila do svého pokoje. Nechala jenom otevřené dveře na chodbu, aby věděla, co se děje. Všichni zbylí upjatě hleděli na zavřené dveře a ani je nenapadlo vstoupit. Kolem poklusem proběhla sestra se službukonajícím doktorem. Po čase dorazili i další tři doktoři z ARO. Voják-zběh raději utekl úplně pryč. Chtěl přijít na jiné myšlenky.

Jak bloumal pustými temnými chodbami a schodišti, kudy v tu večerní dobu nikdo nechodil, byl sám se svými myšlenkami a ničím se z nich nemohl vymanit. Když se zastavil, seděl na krásném tmavě modrém vozíku se sjetými pneumatikami u nákladních výtahů. Po nějaké době kolem něho projel vozík s nákladem zakrytým přehozeným prostěradlem. Do pokoje nešel.

Celá postel byla od krve, krev byla i na zemi, na umývadle, na nočním stolku. Sestra ji potom všechnu stírala a smývala. Voják-zbabělec byl rád, že tentokrát nemusel s tělem pomáhat. Nebylo to jen tělo, byl to člověk, se kterým mluvil, o kterého se dlouhý čas staral. Teď po něm nacházel jenom krvavé šmouhy. Bylo mu zle ze sebe sama.

Na chodbě byl vystaven stolek, který děda ve výslužbě v posledních dnech používal, na něm nahromadě zmuchlané zakrvavené povlečení, špinavé ručníky a utěrky, a již vymytá miska, do které začal krev plivat, vykašlávat a dávit. V ložnici byla postel prázdná, bez matrací. Jen nedávno přišroubovaná konstrukce pro lepší polohování zůstala. V pokoji pro čtyři zbyli tři. Tupě zírali na prázdnou postel a na sebe navzájem. Jejich řeč byla neradostná. Znovu si vybavovali a ujasňovali poslední dny. Do místnosti vešla sestra. Zářila veselím a krásně se usmívala. Bylo to za ní. Věděla, že bude mít ještě nějaké starosti s napsáním zprávy, ale nic víc. Jen co odešla, navrátila se původní nálada.

Vzpomínal, jak se v posledních pár dnech choval, a bylo mu čím dál víc zle. Uvědomoval si všechnu svou lhostejnost, i vztek a až nesnášenlivou nevraživost k tomu starému muži. Sestry p. pplk.ovi v důchodu natáhly přes vojákovu-vojínovu postel až k hlavě hadičku s čistým oxidem O₂, aby se mu lépe dýchalo. Ale jako kdyby ten překysličený mozek začal fantazírovat, blouznit a halucinovat. V pokoji stařec viděl osoby, které tam nebyly. Chtěly mu vytrhnout cévku z močového měchýře, kterou měl posledních pár dní zavedenou. Chtěly mu vytrhnout ze žíly jehlu kapačky s umělou výživou. Většinou mu tyto osoby chtěly ublížit. Chvílemi podezříval i své spolupacienty. Avšak byli to duchové, kteří si jej chtěli již odvést do svého světa. Nikdo skutečný v pokoji nebyl. Ani přivolaný psychiatr nedokázal duchy usmířit.

Zato stařec-děda, vůbec nevnímal ty, kteří mu ubližovali skutečně svou lhostejností. Voják-ubližovatel a dědek-II. a nový pacient-spolupachatel, se vymlouvali, že nevědí, jak pomoci, aby neublížili. Tak akorát občas došli pro sestru. On je rušil svými častými zmatenými výkřiky, nesrozumitelným huhňáním, pochybnými žádostmi. On byl jejich strachem i černým svědomím.

Stařec byl vojákovi odporný. Štítil se manipulace s plastikovým sáčkem, do kterého ústila cévka a vytékala sytě žlutá až oranžová moč. Na povrchu byl ublemcaný a lepivý. Voják už na to nechtěl myslet a zaháněl všechny své obavy. Chtěl usnout a zároveň se bál, že jej znovu potká ve svém snu.

Přemýšlel o jeho smrti. Uvědomil si, že už první den, co vstoupil do nemocničního pokoje, jej napadlo, že by bylo zajímavé setkat se se smrtí. Zajímavá zkušenost pro jeho psaní. Potom si ale říkal, který z dědů by podle něj měl zemřít?!

Spali ve třech v pokoji pro čtyři. Prázdná kovová nemocniční postel béžové barvy u okna zela svou prázdnotou. Trochu je děsila, ale až na občasné i hlasité chrápání spali všichni docela dobře. Ráno kolem páté hodiny je vzbudila sestra. Přišla změřit teplotu a tlak. Její první slova byla: „Tak japa ste se dneska vyspali.“ Skutečně to myslela ke včerejší události. Jeho první myšlenky byly, že si uvědomil svůj plný a příjemný spánek. Ale nahlas neřekl nic, nemohl. Oba spoluspící řekli něco o dobře, ale on mlčel. Nemohl připustit svůj dobrý spánek za takovou cenu. Za cenu lidského života.

Voják-spisovatel už v době jeho umírání přemýšlel, jak tuto smrt literárně zpracuje.

Druhý den ráno si sbalil všechny své věci z nočního stolku, došel si do centrálního skladu pro výstroj a na snídani byl již ve vycházkové uniformě. Dostal balíček jídla navíc. Pak pro něho přišla sestra, že už je čas. Nejprve se rozloučil s dědou-II.m, potřásli si rukou a vzájemně si popřáli šťastný konec všech svých záležitostí. Také s druhým spolupacientem-novým mužem se rozloučil. Naposledy se usmál a ještě jednou řekl nashledanou. Odcházel s radostí. Že jde pryč. Že bude mít celý den pro sebe. Celou cestu bude v sobě mít jistou svobodu. Dostal papíry, zdravotní knížku a závěrečnou zprávu. Teprve na bráně si uvědomil, jak se předchozí večer obával rozloučení se starým nemocným dědou-pplk.em, když mu doktorka slibovala, že druhý den půjde už určitě z nemocnice na ošetřovnu. Obával se svých i jeho slov. Co mu popřeje? Jak se s ním rozejde? Uvědomil si, že možná také proto cítí určitou úlevu.

---