Zkažená hra. Konec léta. FRAGILE

Leželi vedle sebe na molu, které se v uspávajícím rytmu vzdouvalo na vodní hladině. Šplouchání vlnek, jež se tříštily o kamenitý břeh, společně se slunečními paprsky vyvolávalo atmosféru léta. Vlastně ležela jenom ona, on po většinu času seděl a hleděl na ni. Prohlížel si ji a chvílemi hleděl jenom tak do vodní hladiny a nechával se oslepovat tisícem drobných záblesků.

Před chvílí osaměli. Byl šťastný, že zůstali sami. Ostatní kolegové se už vydali na zpáteční cestu do hotelu, ale oni se rozhodli ještě setrvat. Nebylo proč pospíchat do temného a studeného hotelu, když tady je tak krásně. Byl přesvědčený, že oba cítí, že je v tom něco jiného, něco dalšího.

Jako houpající se vlnky byly i jeho nálady. Chvíli nahoře, chvíli dole. Nenápadně, pomalu, ale vytrvale narážel na pevný břeh jejího odolávání, kde se tříštil do miliónů droboulinkých kapiček, ve kterých se hřejivé sluneční paprsky proměňovaly v barevnou duhu. Snažil se být zajímavý. Pozvolna a vytrvale, zrnko po zrnku si ze břehu odnášel kousky jejího života, střípky příběhů, záblesky poznání. Přál si, aby se mu užuž podemletý břeh sesunul do náručí.

Duho jí občas říkal, protože duha se vždy objeví po dešti, když vyjde slunko. Dřív jí pojmenoval Ľubica, podle slovenského označení mít někoho rád. Ale tak jí říkat nemohl, nelíbilo se jí to. A před kolegy v kanceláři jí nemohl říkat ani Duho.

Aniž to vypadalo podezřele, měli teď toho druhého sami pro sebe. Osamělí na břehu přehrady opuštěné po letní sezóně, kdesi uprostřed hlubokých lesů. Mohli mluvit bez ohledu na ostatní. Teď už svou řeč kódovali jenom pro toho druhého. Vyslovit to a přeci nepřestoupit onu pomyslnou hranici. Nemuseli svou mluvu uzpůsobovat ostatním, svá slova, věty a odstavce upravovat ještě pro další uši. Vnášet další šifru.

Už vyndali nohy z vody, aby oschly, než půjdou také. Měli ticho jenom pro sebe. Nemuseli spolu mluvit, stačil pohled, úsměv. Přesně rozuměli svým kódům. Stačilo přimhouření oka, lehké přivření a sotva znatelný pohyb rtů, který byl viditelný jen z bezprostřední blízkosti. Znal její myšlenky. Myslel si. O to bylo kódování jednodušší. O to bylo kódování složitější. Jako autor se čtenářem hraje hru a snaží se udržet jeho pozornost, tak von se snažil udržet si její pozornost. Hlavou mu poletovaly představy, co všechno by měl. Mohl. Chtěl. Viděl se, jak se k ní víc a víc naklání, jak na loktech nad ní leží, jak se jejich rty dotýkají. Ale skutečnost byla přecijen malinko jiná...

Bylo tak nádherně, jako by ani nebyl podzim. V hotelu měli dvoudenní školení, které nikoho moc nezajímalo a které bylo jenom záminkou, jak se dostat z šedivého zaprášeného města, vytrhnout se ze stereotypního  rytmu života  pracovního tempa, to je přesnější.

Když osaměli, cítil, že ji má jenom pro sebe. Mluvil, převaloval slova na jazyku, vláčně vyprávěl a letmo se dlaní dotkl jejího břicha, polechtal ji. „Nemám ráda tohle oplácávání,“ řekla naprosto přesně klidným hlasem, aniž by se zlobila. Jiný význam jeho dotek neměl. Ze slov přesně cítil, že nebyla namířena proti němu, ale proti způsobu chování. Chtěl se jí dotknout, aby cítil hebkost a teplo jejího těla. Chtěl se jí dotknout, aby věděla, že se jí chce dotknout.

V paměti se mu navždy uložila měkkost a zároveň pevnost jejího těla. Spíše než měkkost, to byla hebkost, vláčnost její pokožky. Hřejivé teplo. Horkost z toho, že chvíli držel její tělo, že se jí dotýkal.

Chtěl mít ten dotek provždy ve své paměti, ve své představě. Chtěl si jej provždy naprosto přesně zapamatovat, doplňovat jím scény a výjevy z jejich společných chvil ve svých představách v dobách, kdy s ní být nemohl. Chtěl k vůni jejího těla, jak ji měl ve své mysli, připojit i ten dotek, teplo, tvar a hebkost jejího těla. Celou svou paměť chtěl propojit pocitem vášně, kterou pociťoval při doteku. Ale už po krátké chvíli si uvědomoval, že zapomíná, že tak zatraceně rychle zapomíná. Že se mu jeho dotek ztrácí, že teplo jejího těla vychládá, že zůstává jenom představa o doteku, že dotek sám se pomaličku vytrácí, až z něho zbyde pouhá vzpomínka na situaci, která se mohla stát úplně jinak. Pak možná zbydou jenom slova o doteku a nakonec ...prázdná slova.

Je zajímavý, jak některý situace mám úplně přesně ve svý hlavě, sem si nima jistej, a jinde jen těžko nacházim a vyjadřuju, co se mezi náma tenkrát stalo, co sem cítil, co řikal, co vona, co já, co ostatní. Někerý skutečnosti si nepamatuju vubec, jenom tušim, že se něco takovýho muselo stát, a vymejšlim si je.

Sledoval, jak šikovně si navléká své páskové sandály. Měl rád tenhle druh ženské šikovnosti, rád si ji uvědomoval a rád ji pozoroval. V sedě s krátkou sukní si nazouvá a zapíná boty. Jak rafinovaně před ním ukrývá a zároveň ukazuje své nohy. Jak jsou to zároveň účelné a současně elegantní pohyby. Měl pocit, že každý její pohyb je dokonale promyšlen, dokonale zvádnut. Mnohem víc a líp než tenhle muj text.

Ještě teď se mu v mysli, jako nekonečná páska, promítal záběr, když sem přišli. Předstírala před ním a možná přede všemi, že se na houpajícím se můstku vedoucím z břehu na molo bojí. Usedla proti němu na břehu na veliký kámen, jako kdyby dál jít nechtěla. Čekal na ni mole mezi ostatními. Mezi nimi byly sotva dva metry vodní hladiny. Uvědomoval si, že na sebe vůbec nehledí, projev pro vostatní?, přesto velmi dobře vědí o každém byť letmém pohybu toho druhého. Pak se zvedla a provokativně nejistými kroky přeběhla na molo a usedla vedle něho.

V jejím gestu byla výzva. Cítil to. Aby se o ni staral, aby jí dodával bezpečí. Každou chvíli se někdo postavil na vratkém molu a přecházel sem a tam. Nemohlo se převrátit, tím si byl jistý, ale sotva znatelné pohupování ve vlnkách se rázem proměnilo v prudké zhoupnutí na jednu stranu a vzápětí hned na druhou. Křečovitě se prsty zaryla mezi jednotlivé latě, ze kterých bylo molo stlučené, a aniž vydala jedinou hlásku, výraz obličeje, tvar úst dával vytušit  strach , ne, přesněji, obavu. V tu chvíli si myslel, předstírá. A co dnes? Nebyl si jist. Nedovedl si představit, že by se někdo mohl bát. Bylo to pro něho pouhým předstíráním.

Asi po deseti minutách se uklidnila. Každé zhoupnutí ji už tak neděsilo. Nedávala to tak najevo. Posadila se vedle něho a po krátkém přesvědčování se dokonce jako ostatní vyzula z bot, aby si nohy prošplouchala ve vodě.

Sledoval, jak se vyzouvá, jak v sedě skrčí kolena a položí je na zem, jak se přetočí na jeden bok, propne se v zádech a nataženou rukou uvolňuje spony na páscích.

Přehodil sem čas, ve skutečnosti se samozřejmě musela nejdřív vyzout a teprv potom sem moh sledovat její šikovnost při navlíkání sandálů. Nejdřív sme byli ve společnosti ostatních a teprv potom sme vosaměli. Ale neni důvod se tam nevrátit, bylo to příjemný. Jemu všechny tyhle myšlenky bleskly hlavou v tom jedinym vokamžiku jejího vobouvání, bylo to jako všechny tythle moje klopotný slova a věty v jediný myšlence. Možná to ani nebyla myšlenky, jen pocit, záblesk vzpomínek, vědomí.

Ponořila nohy do chladivé vody. Jiné roky v tuhle dobu již bývá voda úplně ledová. Jako kdyby tento rok, tento okamžik měl být něčím výjimečný, namlouval si. Sluníčko pálilo. Voda byla příjemně osvěžující a tak oba pohupovali nohama sem a tam, pozorovali malé rybičky schovávající se ve stínu mola a jenom tak se nechávali uchlácholit vlahým větříkem a teplými slunečními paprsky, že jsou někde jinde a v úplně jiný čas.

Jako Španělé bych teď potřeboval použít votazník na začátku i na konci věty, ale ne abych položit votázku, ale abych zdůraznil pochybnost. Fakt nevim! U sebe si už nepamatuju, na co sem myslel, a u ní bych si musel tuplem vymejšlet. Možná, když se mi pozdějc něco bude hodit do linie příběhu, do textu, tak todle eště smažu a doplním sem něco jinýho, ňákej rozhovor nebo něco...

Seděl zakloněný, rukama se zapíral, a nohama pomaličku pohyboval sem a tam. Široce roztáhl prsty na nohou a s rozkoší si uvědomoval, jak mezi nimi voda proudí. Rozepnul si košili u krku. Cítil se uvolněně.

Moc se nemluvilo. Občas někdo pronesl jednoduchou oznamovací větu, na kterou však druzí nereagovali. Nikomu se nechtělo rušit atmosféru končícího léta. Všichni odpočívali. Vychutnávali jsme si to. Nerozuměl proto, proč potom ostatní tak zbytečně brzy pospíchali zpět do hotelu. Ale nerozmlouval jim to, alespoň osaměli.

Seděl vedle ní na molu. Pohyb mola nahoru a dolů je uspával. Poslouchal šplouchání vlnek. Nechtělo se mu nic dělat, nad ničím přemýšlet. Hleděl do vody a ji vedle sebe jenom tak vnímal. Věděl o každém jejím nadechnutí, aniž je slyšel. Jenom vědomí, že je vedle něho, že jsou spolu sami, mu stačilo. Nechával se oslepovat záblesky vodní hladiny. Myslel na její tělo. Tolik se jí chtěl dotknout. Přesto stále nemohl přijít na to, jak zaonačit, aby se jí mohl dotknout, aby to vypadalo úplně přirozeně, aby chtěla a přijímala jeho doteky.

Vopakuju se, buďto tady anebo v úvodu bych to měl škrtnout. Unavim čtenáře. ...ale to neni škrtnout jenom jednu větu, vypustit jeden vodstavec. Tim nabouram všechno vostatní, sakra!

Prohodil nějaký nesmysl a ve stejný okamžik přejel prsty a celou dlaní po jejím těle. Vnímal vláčnou kůži, pevné svaly, žebra, teplo jejího těla. Neodtáhla se, ale řekla jednoznačné ne. Položil se, jako kdyby čekal, že v zápětí ucítí její dlaň na svém těle. Leželi těsně vedle sebe, jejich těla se téměř dotýkala. Měl pocit, že je to víc, než cokoli jiného. Možná ani víc nechtěl.

Plné břicho po obědě ho uspávalo. Nechtělo se mu vrátit se do tmavé místnosti v suterénu hotelu, kde při nudné přednášce bude usínat, i když si dá už třetí šálek kávy. Konec polední přestávky se blížil. Za chvíli se i oni budou muset zvednout. Obout se a vydat se po svahu nahoru do hotelu. Prokličkovat úzkou lesní pěšinou. Zase budou mezi ostatními. Nebude ji mít jen pro sebe. Tolik tam nechtěl.

Jak sem se k ní choval, co sem cejtil, co se mi honilo hlavou, je těžký vyjádřit. Je to tak... tak neuchopitelný, tak křechký... Jo, křechký je to správný slovo. A každý další, zbytečný a nevhodný slovo muže změnit vyznění všech předchozích řádek. Pročítam tenhle text snad už po dvacátý a pořád vypouštím a doplňuju nějaký slovíčka, pořád upřesňuju...

Text založenej na autentickejch zážitkách (autobiografickejch) je potřeba vždycky hodně dobře zpracovat, zaobalit, jinak jako autor riskuju, že to, na čem mi záleží (proto to zpracovávám, že jo?), rozbiju, poškodim.

Byl velmi opatrný. Jedno nevhodné slovo a mohl by ji ztratit. Bál se, že by ji mohl ztratit, přestože ji ještě ani nezískal. Všechna jeho slova pouze naznačovala, ale při troše dobré vůle, při troše pochopení, dávala poznat, na co myslí, co jí říká, co by chtěl. Kódoval své zprávy. Používal jednoduché šifry. Musela mu rozumět, byl si tím jist. Nepochyboval.

Druhá přednáška byla v půlce. Nudil se, nesoustředil se. Měl pocit, že je naštvaná, přitom jí nic neudělal. Nic neudělal, nic neřekl. Měl? Možná si jenom namlouval, že je naštvaná. Možná byla jenom smutná. Možná se jenom neusmívala. Nudila se jako on. Vždyť se nic nestalo. Z konvice si nalil vřelou kávu. Sledoval, jak se ze šálku kouří. Nevnímal přednášku. Snažil se zachytit výrazné aroma, zhluboka nasál.

Těšil se, až trochu vychladne, už si představoval všechny chutě, jak se rozplynou na jazyku. Těšil se, až ji ochutná.

Nemam rád dvojsmyslný řečičky, přitom to sám používam; jako mluvim vo kafi a přitom všichni vědi, že to neni vo kafi. To je to nejprimitivnější kódování, tim sem ji přece nemoch zaujmout. Tim ani čtenáře nemužu zaujmout.

Voní, ano, voní. Voněla mu. A každý dobrý psycholog vám potvrdí, že chlap si vybírá ženskou podle toho, jestli mu voní nebo ne.

Nemohl to tak nechat. Ačkoliv tak činil vědomě, na tváři se mu roztáhl vřelý úsměv, naprosto přirozený a příjemně vstřícný. Musel udělat první krok. Naklonil se, až se tvářemi téměř dotkli a pošeptal jí několik spikleneckých slov na osobu, která zrovna přednášela. I ona se přiklonila. Přikynula lehkým pohybem hlavy a usmála se na znamení souhlasu. Rozuměli si beze slov.

Jednoduchý gesta, pohyby vočí, pusy, zavrtění hlavy byly výmluvnější než složitý souvětí, s kterejma se tady potejkám. Asi není vidět, jak se tvářim,jak mácham rukama... Nevidim se se čtenářema. Neni mezi náma ani náhodou tak úzkej, blízkej vztah jako byl mezí ní a mnou. Vlastně ani nevim, kde beru vodvahu vám to řikat. Proč bych vám to měl sdělovat? Dělit se s váma vo ní?

Víte...? Vlastně by to mělo bejt spíš: hele víš? Tenhle text muže číst několik čtenářů najednou, ale v jednu chvíli, v jednom místě z jednoho listu papíru to docela určitě bude jenom jeden, jenom my dva – ty a já. Já komunikuju s jednim čtenářem, dá-li se to nazvat komunikací. Cha-cha. Ha-ha. Měl bych spíš používat jednotný číslo, měl bych ti tykat. Nebo bych měl ze slušnosti vykat, psát Vy s velkým písmenem na začátku? Ale ne, budujem si přece důvěrnej vztah. Nic formálního. Když už ti sděluju náš křechkej příběh, budu ti tykat. Trochu doufam, že sem tě nenaštval, ale zase si řikam, že takováhle maličkost ti přece nemuže vadit. Tohle přece nemuže vovlivnit tvuj názor na náš příběh, na text. Co?

Položila mu dlaň na hřbet ruky, jejich prsty na okamžik zapadly mezi sebe. Sevřela pevně jeho ruku jako kdyby pevnost jejího krátkého stisku měla dodat pevnost jejím slovům. Chápal ji. Jen pomalu sklouzla jedna dlaň z druhé, ještě cítil lehký pohyb konečků prstů... Jejich doteky byla pevná spojení. Spojení mezi těly, spojení mezi představami. Spojení mezi neurony, kdy jako elektrické jiskry přeskakují nápady. Jejich doteky byla krátká spojení, která v něm vyhazovala pojistky.

Znovu na jeho ruku položila svou dlaň. Jako kdyby teplo její dlaně, mělo dodat ještě více hřejivosti pronášeným slovům.

Toužil její doteky cítit neustále. Jako kdyby tak byli trvale propojeni. Nekončící tok myšlenek. Znovu jej chytila, znovu se jej dotkla. A znovu a znovu. Never ending story... Tak naprosto samozřejmě a přirozeně se jej dotýkala. A on přijímal. Bylo to upevňování vzájemné důvěry. Byla to hra doteků, hra pohledů, hra slov. Byla to předehra.

Dotek znamená důvěru. Mnoho doteků znamená důvěrnosti.

Vždy, když spolu mluvili, měli tendenci šeptat, pronášet slova důvěrně blízko toho druhého. Rty se téměř dotýkat jejího ušního lalůčku. Vzápětí vnímal na tváři vlhké teplo jejího dechu. Pokaždé, když jeden něco říkal, druhý se intuitivně přisunul, naklonil. Vnímal horkost jejího těla. Rozpalovalo jej to.

Nejvíc miloval, že sdílejí stejný svět svých tajemství a spikleneckých slůvek. Toužil cokoliv a všechno s ní mít společného. Ta slova patřila pouze jim, jako celý jejich příběh. Tak proč to tady zveřejňuju? Ha-ha. Měl bych trochu víc přemejšlet při konstrukci textu a formulaci vět.

Sám nad sebou, nad svými úvahami i jednáním přemýšlel. Když byl s ní, moc to nešlo, jeho mysl se zaplňovala jejími obrazy, jejími slovy, její vůní. Když osaměl, uvědomil si, že stále myslí na její tělo, na její doteky, na její gesta... a přitom mnohem více mu jde o jejich vzájemný vztah, snaží se dostat do jejího světa. Zdůvodňoval si, že fyzická blízkost je součástí blízkosti a důvěrnosti vnitřního světa.

Nevim, jak to líp vyjádřit. Furt to neni uplně vono, neni to ani tak přesně, jak to mam v hlavě, natož ve skutečnosti. Nejspíš takhle ňájak to bylo. Přesto připouštim, že vona to mohla vnímat vodlišně. A vokolí, který vubec nebylo zasvěcený do pravidel hry, to vnímalo uplně jinak.

Pro tebe, čtenáři, je ale důležitej vnitřní svět textu, jeho vnitřní logika. Co se tenkrát stalo, ti vlastně muže bejt uplně jedno. Teď existuje jen příběh a vyprávění.

Odpolední blok přednášek skončil. Do večeře zbývalo ještě více než dvě hodiny. Schválně to ukončili dřív. Všichni si chtěli užít nádherný den a ne jenom sedět v temné místnosti.

Skoro všichni mířili k přehradě. Ležel vedle ní na molu. Přišla poslední. Sedl si tak, aby nikde jinde už nebylo místo, aby se musela položit vedle něho, aby i pro ostatní bylo naprosto samozřejmé, logické, že si jinam lehnout nemůže.

Ještě na břehu si vyzula boty. Elegantním pohybem ze sebe shodila šaty a vše pečlivě urovnala. Tak rafinovaně vodkrejvala svý tělo a já v textu du rovnou na věc. Žádný postupný povodhalování příběhu a naznačování pokračování pro svýho čtenáře. A přitom... jak jinak udržet tvojí pozornost? Když šla k molu opatrně našlapovala bosýma nohama a vyhýbala se ostrým kamínkům na břehu. Vypadala jako provazochodec, který se snaží pohybem rukou nabýt ztracenou rovnováhu. Svými pohyby však vyváděla z rovnováhy jeho.

Seděl, nohy měl skrčené a ovinutými pažemi je ještě více přitahoval k tělu. S takovou chutí pozoroval její šikovnost, jak jednoduchými pohyby elegantně odkrývá své tělo, jak dává tušit. Jak naznačuje. Vydržel by na ni hledět hodiny. Přál si, aby se čas zastavil.

Na můstku na molo se při prvním zhoupnutí opět na chvíli zastavila. Pak lehce pošpičkách popoběhla, aby ten vratký úsek měla rychle za sebou.  Posadila se vedle něho, jinde nebylo místo. To už sem přeci řikal! Posadila se vedle něho. Chvíli si hleděli do očí, pak se usmála a položila se na záda. Vystavila se hřejivým slunečním paprskům. Vystavila se jeho šmejdivým pohledům. Nesvlékal ji očima, jako to muži ženám dělají. Vychutnával si své představy; co neviděl, co jen tušil, pro něho bylo mnohem přitažlivější. Chtěl si ji zapamatovat takovou, jaká byla.

Ležela vedle něho na molu. Se zavřenýma očima a rukama nataženýma za hlavou se příjemně usmívala. Kdo ví, nad čím přemýšlela, kdoví, co se jí zdálo. Chtěl se dostat do jejích snů, chtěl zjistit, o čem si nechává zdát, jaké jsou její představy. Chtěl, aby mohl její sny napomáhat uskutečňovat. Chtěl, aby se jí zdálo o něm. Zatím jen jeho vědomí, jeho spekulace, že sní, že si cosi představuje, vyvolalo v něm nezadržitelnou lavinu představ.

Potřeboval zchladit. Na sluníčku bylo horko. Voda byla studená, ale příjemná. Když po chvíli vylezl z vody, usadil se na stejné místo ale obráceně. Zády ke sluníčku nemusel mžourat a celé její tělo měl před sebou rozprostřené. Díval se na její prsa, na chladnou vodou ztuhlé bradavky vyvstávající skrze látku mokrých modrých plavek. Prohlížel si její vyholené podpaží a oholené chloupky vedle plavek. Prohlížet si něco, co tam neni, nemá logiku! Kradmo hleděl na měkkou kůži vnitřních stehen, na několik světlých chloupků, které se nechtěly schovat pod látku, na zvrásněnou kůži. Chtěl si zapamatovat každý kousek jejího těla, chtěl je důvěrně znát, být si jist každým záhybem, každým chloupkem, každičkou pihou, a přitom si ponechat to vzrušení z novosti, neznámosti a nedosažitelnosti.

Měl pocit jakoby mu rafinovaně vystavovala své tělo, jako kdyby je skrývala a současně upozorňovala, upoutávala na sebe jeho pozornost. Sledoval, jak přehazuje jednu nohu přes druhou, jak udržuje stehna semknutá těsně u sebe a zároveň je v určitých okamžicích lehce rozevírá. Věděl, že ví, že se na ni dívá. Nevěděl, jestli ví, že ví, že ví.

Hleděl na její tělo, které bylo tak neskutečné. Tak neuvěřitelně blízko. Stačilo odvážit se, natáhnout ruku a vzít si, co se samo nabízí. Chtěl se do ní zakousnout jako do šťavnaté broskve, aby mu sladká šťáva tekla po tvářích, chtěl ji opatrně uchopit svými zuby jako aligátoří samice, když přenáší svá mláďata z hnízda do blízké vody. Chtěl zabořit obličej do jejího pohlaví, chtěl aby mu stehny sevřela hlavu, aby nic jiného neexistovalo. Jenom chutě a vůně jejího lůna, jenom vše zastírající tma a těžké ticho, které dovoluje uvědomovat si hukot ve vlastní hlavě, vnímat šumění krve v tepnách na spáncích.

Než stačil prožít své představy, otočila se ze zad na bok a jeho domeček z karet zbortila. Krásně, šťastně se na něho usmála. Rozpoutal hru s úplně jinými představami. A nebyla to karetní hra, co hrál.

Už to nedokázal déle vydržet. Musel se znovu ochladit. „Plave se mnou někdo na druhou stranu?“ Nemohl se zeptat přímo jí. Myslel, že ho nenechá plavat samotného na druhý břeh přehrady, ale nechtěl nikdo, vůbec nikdo z nich. Ještě chvíli jenom tak šlapal vodu, jako kdyby čekal, že si to rozmyslí. Pak se otočil a plaval sám.

Bylo příjemné, když mu voda zalévala oči a uši. Ve vyrovnaném rytmu temp se nadechoval a znovu ponořoval. Ponořil se do vlastního světa myšlenek a představ. Nevěděl, jak dlouho plaval. Když dorazil na písčinu na protější straně přehrady, posadil se na mělčině tak, aby neviděli, že hledí jejich směrem, a snažil se zahlédnout, jestli se na něho dívají. „Aspoň jestli sem se neutopil,“ zamrumlal zklamaně.

Byl sám a tenhle zvláštní druh samoty mu umožňoval alespoň trochu odstupu. Jako kdyby zchladil své myšlenky, který je potřeba proškrtat, a mohl zase přemýšlet. Ale on nechtěl přemýšlet. Nelíbily se mu takové myšlenky.

Když se vrátil zpět, mlčela. Nic neříkala na to, že sám přeplaval celou přehradu na šířku. Dotklo se ho to, jako kdyby ji vůbec nezajímal. Bylo to určitě víc než půl kilometru. Vždyť se mohl utopit. Samozřejmě nemoh! Jsem dobrej plavec. Já to vim a vona to věděla taky. V tu chvíli nemohl připustit, že pro sebe navzájem nic neznamenají, jejich vztah není nic. A ještě ani dneska mi některý takovýhle momenty nejsou uplně jasný. Nerozumim jim. Nepasujou mi do toho, co sem si tehdá představoval. Nejsem s tim smířenej. Mate mě to.

Bylo jiné, když nebyli sami, když kolem nich leželi více či ještě více vzdálení lidé. Možná proto. Chytil se té úvahy. Byla pro něho příznivá: Nepovídá si s ním, ne proto, že by nechtěla, ale protože jsou tu ostatní. Začal se více soustředit na projevy jejího těla. Její tvary mu byly nakloněny. Ležela na pravém boku tak, aby jí sluníčko nesvítilo do obličeje. Přál si, aby ostatní odešli, aby jako v poledne opět osiřeli. Dva sirotci uprostřed hlubokých lesů. Jeníček s Mařenkou; jsem na pohádky.

Možná více než její tělo chtěl její mysl, její pozornost. (...jak mam zpracovávat text a dělat, že dneska nevim, co sem tenkrát nevěděl? Ale já to dneska vim. Vim, co sem chtěl, vim, jak to dopadlo. Na rozdíl vod tebe vim všechno. Ale pro tebe, aby byl text zajimavej, musí bejt novej, musí ti přinášet něco novýho, postupně... takže trpělivost – pozor, to řikam sobě.

Vrátili se od přehrady. Museli si na pokoje zanést ručníky a převléknout se z mokrých plavek. Ve své nedočkavosti sotva za minutu stál znovu před hotelem. Ale ostatní stále nešli. Ona nešla. Připadal si jako blbec. Kolem něho procházeli další kolegové, které znal jenom od vidění a se kterými se nechtěl bavit, zvláště ne o pracovních záležitostech (a vo čem jinym bych se s nima měl bavit na firemnim školení?). Nejprve netrpělivě přešlapoval před vchodem, popocházel sem a tam. Když se přes čtvrt hodiny nic nedělo netrpělivě obcházel kolem dokola hotelu, jestli nemohla vyjít druhým vchodem. (Nevobcházel sem, vobíhal. Běhal sem tam jako blbec a vona nikde.) Nikde nebyla. Padl na něho smutek.

Asi za půl hodiny ji zahlédl. Na tenisovém kurtu ve svahu pod hotelem s další kolegyní hrála tenis a jeden z kolegů seděl na lavičce a prohlížel si je. Nervózně poklepával tenisovou raketou, chtěl taky konečně použít to svoje nářadí. Zjevně nesledoval poletující balón. Míč s dunivými údery poskakoval z jedné poloviny hřiště na druhou. Sledoval spíše poskakující balóny druhé kolegyně.

Kolega ho sral, bez servítek, klidně vulgárně. Chtěl s ní být sám, chtěl ji ukrýt před takovými pohledy, jako kdyby ty moje byly lepší!, ale věděl, že je lepší být s ní i v kolektivu dalších, než ji tu zanechat napospas. Už od chvíle, kdy zaváhala na můstku na molu, kdy při zhoupnutí mola ztuhla, měl pocit, že se o ni musí starat, že ji musí opatrovat, pečovat o ni, chránit ji. I když už mu několikrát naznačila, aby to nepřeháněl.

Lepší než být sám! Jako nic na světě nenáviděl samotu uprostřed lidí.

Když byli čtyři, mohli si zahrát všichni. Přesvědčovali ho. Nechtěl. Věděl, že mu to nejde. A co mu nejde, to ho nebaví. Co ho nebaví, to nechce dělat, protože mu to pak nejde. A tak v začarovaném kruhu mu to nejde ještě víc.

Nechal se umluvit. Tak krásně se na něho prosebně usmála. Hrál proti ní, ale možná tak lépe. Měl ji neustále na očích. Oba stáli blízko sítě. Tak krásně a vesele se smála. Byla šťastná, zatím co on se soužil. Každý druhý jeho balón šel do sítě. Přeci sem řikal, že mi to nejde. Sem autor textu, moh bych ze sebe udělat šampióna, ale tohle je smutný fakt. Když třikrát za sebou míč vůbec netrefil, když třikrát raketa jenom prudce zasvištěla vzduchem, naštval se. Vztekle hodil raketu do sítě, otočil se a beze slova vysvětlení odcházel. Musel se jít do lesa uklidnit. Nebylo to podle něho, nebylo to, jak si představoval. Když pak nad tím přemýšlel, v mysli si víc a jasněji uvědomoval, že oni (ona!) za to nemohou, že se choval jako blbec, že jim určitě zkazil náladu. Zkazil jim čtyřhru.

Měl mít stejně jako ostatní ze sebe srandu. Měl se sám sobě smát, jak je nešikovný. Být rozkošně nešikovný, být nemotorně roztomilý. Ale právě tohle neuměl. Vždycky se bral strašně vážně. Chtěl být dokonalý, úžasný, nepřehlédnutelný, ale upřímně řečeno, byla s ním nuda. Přesto chtěl, aby s ním byla, aby byla ráda v jeho přítomnosti. Byl na sebe naštvaný, byl na ni naštvaný, na všechny okolo.

Večeře byla naplánována na půl sedmou. Potřebovala si píchnout další dávku inzulínu. Musela být někde o samotě, považovala to za cosi intimního. Cítil to jako jejich malé tajemství. Myslel si, že to jenom dokládá, jaká důvěra mezi nimi je. Naklonil se k ní a tiše pošeptal: „Počkám na tebe.“ Sotva otevíral ústa, jeho slova byla určena pouze jí, pro nikoho dalšího. Nikdy si nepíchla jedinou injekci před ním, ale už jenom to, že věděl, že je diabetička, že věděl, jak často si píchá, že znal její režim, to všechno ho vedlo k domněnkám, že mezi nimi je cosi výjimečného.

Naklonil se, protože chtěl vnímat teplo její tváře, lechtání vlasů v obličeji, chtěl cítit její vůni. Chtěl ještě prohloubit (znovu si dokázat) tu těsnost mezi nimi. Nikdo už nemohl být mezi nimi. Nesměl! Stál u okna na chodbě přede dveřmi jejího pokoje. Trpělivě čekal, přestože z jídelny už byly vzdáleně slyšet cinkající příbory. Měl hlad, jedl by.

Již dlouho věděl, že si píchá. Mam do textu měl přenýst informaci, že to ve mně vyvolalo nějaký emoce? Proboha jenom ne lítost! Nikdy dřív nad tím nepřemýšlel. Jednoduše věděl, že si diabetici musejí píchat inzulín, protože ho jejich tělo nevytváří nebo ho nevytváří dost. Vysvětlovala, že to vlastně funguje jako dorovnávání hladin. Když sní nějaké sacharidy, musí tělu dodat i přiměřenou dávku inzulínu, když si ho píchne víc, musí naopak dodat nějaké cukry, takže si i krátce po obědě někdy může dát sladkou sušenku, když předtím neodhadne dávku. Popisovala mu, jak je to těžké. Popisovala mu své pocity, když si dá větší dávku nebo naopak menší. Vlastně ho ani tak nezajímalo fungování, téměř mu bylo jedno, jestli cítí tohle nebo tamto. Pro něho bylo důležité, že mu svěřuje svá tajemství, že s ním mluví o svých pocitech, dovoluje mu vnikat do svého světa.

Její manžel ho vůbec nezajímal, přestože o něm často mluvila. Její dva malí kluci jenom proto, že jí na nich záleželo a že by jim před ním kdykoliv dala přednost.

A co jeho žena? Proč ta tady vůbec nevystupuje? Proč té nechtěl dát pocítit, že je o ni usilováno? Protože to od něho nečeká? Snad ani nechce? Není to zapotřebí? Ale to je do jiný kapitoly.

Doufam, že je to dost srozumitelný. Vyprávim dost zmateně. Takhle nějak poskakujou myšlenky v mojí hlavě.

Šli těsně vedle sebe. Další kolega s kolegyní se táhli kus za nimi. Ostatní, kteří s nimi na zřícenu též vyrazili, se někde úplně ztratili. Hospoda podél cesty nazvaná Kirké je očarovala a udělala z nich prasata. On i ona mlčeli v chůzí, ale nebylo to ticho, jako by neměli o čem. Mluvili zámlkami. Dorozumívali se tichem.

Chytila ho v nadloktí, otočila se k němu a současně jako by pohybem své ruky natáčela i jeho k sobě. Zpomalili v chůzi. Na okamžik se zastavili. Dívali se tváří v tvář. Pronesla pár veselých slůvek, ale i kdyby nic neřekla, byl by rád její blízkosti. Ty slova pro tenhle příběh nemaj vůbec žádnej význam, nebudu je sem přepisovat. Mohli mlčet. Mohla říct cokoliv. Nějaký kratičký dialog, nějaké oznámení, to bych rovnou moh začít popisovat krajinu. Znovu se dali do chůze.

Když nad tim dneska přemejšlim, uplně mi chyběla touha po jejích slovech, jako kdybych ji chtěl němou. Jenom objekt toužení. Ne plnohodnotný vztah. Nemohlo to fungovat. Dneska to vim, i když mi chybí.

Měl chuť úplně se odtrhnout i od kolegů, kteří se loudali za nimi. Zvyšoval tempo, čím prudší kopec byl, tím rychleji postupoval. Udělal z toho hru. Chvíli ji tlačil před sebou, vzápětí ji chytil za ruku a táhl do kopce jako lokomotiva vagónek. Funěl a houkal. Smála se.

Zřícenina hradu už byla na dohled. Nestihnou to, neutekli posledním dvěma kolegům, tak ji alespoň táhl do úplně nejvzdálenějšího koutu, kam málokdo chodil. Znal zarostlou cestičku. Táh je dost sugestivní slovo, aby sis to nevyložil... normálně sem jí tam zaved.

Usadil ji na nejvzdálenější a současně nejkrásnější vyhlídce. Skoro celou přehradu měli pod sebou. Přisedl si vedle. Dotýkali se rameny. V tuhle chvíli potřeboval jenom důvěru.

Jenom nataženou rukou ukázal a oba sledovali dvě popelavé volavky, které zakroužily nad přehradou a klouzavým letem se spustily na ostrov uprostřed. Toužil, aby se s ním spustila. Už zase ty dvojsmysly? Ale létat s ní opravdu touži.

Své chování si zdůvodňoval, že jí dává pocítit svůj zájem, zájem muže o ženu. Znovu jí připomene, co už možná zapomněla po osmi letech manželství. Znovu jí dá poznat, že je o ni zájem, že je o ni usilováno... Že ještě může být bláznivě, bezhlavě milována... Už jenom ten pocit, ta možnost, aniž by muselo k čemukoliv dojít... Zajíkal se i ve svých myšlenkách.

Naznačoval, že se o ni zajímá. Skrýval svá slova, kódoval jejich pravý význam. Kladl jí otázky a byl rád, kdykoliv mu řekla byť drobnost ze svého života. Nějaký konkrétní detail.

„A co tebe zajímá?“ zajímala se chvíli ona.

„Nemužu ti řikat všechno, neměl bych před tebou žádný tajemství. A víš přece, že nic nepřitahuje víc než tajemství..“ Pronášel to a smál se. Chtěl jí to říct a současně si svým smíchem udržoval pootevřená zadní vrátka. Nouzový východ označený zelenými šipkami.

Pak dlouho mlčeli a jenom pohledy na krajinu pod nimi je spojovaly. Přerušil ticho a pronesl, že je mu s ní příjemně. Myslel to naprosto upřímně. A ona to věděla. V té větě nebyly žádné podtexty jako ve všech předchozích (i následujících – já to jako vypravěč můžu říct). Najednou mluvil normálně, přestal hrát tu, možná zbytečnou, hru. I jí to bylo příjemnější. Cítil to. Usmála se tak, jako že i jí je milé, že tady spolu mohou sedět, že si povídají, že je tak krásný den, že... Že před sebou nemusí nic hrát, že si rozumějí. Úsměv jí opětoval a raději nic neříkal. Každou další větou by to pokazil.

Tady bych měl skončit i svuj text, abych nic nezkazil. Ale vono to pokračovalo.

Po deseti minutách nádherného klidu se přišourala kolegyně. Našla je, pomyslel si zklamaně a vztekle současně. Že prý kolega si musel odskočit. Začali se mezi sebou bavit. Najednou potřebovali slova, aby mohli sdělovat své myšlenky, aby si mohli říct, jak je příjemné tady sedět.

Kolega si odskočil někam hodně daleko, zašprýmoval: “...dolů do přehrady,“ a už za nimi nedorazil. Obě se zasmály, bohužel ve třech. Přesto bylo fajn, když takto trávili konec dne v podvečerních paprscích zapadajícího slunce. Když poslední paprsky mizely za obzorem, byli už dávno na zpáteční cestě do hotelu, aby nešli v úplné tmě.

Ve třech seděli u stolečku na hotelové terase. Když kolegyně na chvíli odešla bavit se k jinému stolku a oni osaměli, jejich rozmluva se stáčela na jiná témata. Častěji mlčeli, ale nebylo to nepříjemné, nudné nebo prázdné.

Jakmile byli z doslechu dalších uší, po krátkých rozpacích změnili téma. Více natočili židličky k sobě, které nepříjemně zaskřípěly na kameninové podlaze. Jednu ruku měl nataženou na stůl a nevědomky automatickým pohybem prstů stíral krůpěje z orosené sklenice piva. Usmívala se na něho a kdykoli chtěla něco zdůraznit, položila mu na ruku svou dlaň, tak jako dopoledne i odpoledne při školeních. Byly to pokaždé krátké dvě tři sekundy. Hebkost a teplo jejího doteku. Miloval tu nádhernou přirozenost, se kterou se ho dotýkala, kterou dávala najevo svou přízeň.

Seděli naproti sobě. Díval se na ni a přemýšlel, jestli to má říct. „Včera se mi o tobě zdálo.“ Překvapeně na něho vzhlédla. „Nebyl to erotickej sen,“ oznámil. Hleděl jí do očí, snažil se zahlédnout jakoukoliv reakci. „To bych ti neřek,“ dodal rychle a usmál se. Zase ty zelené šipky!

„Některý věci sou důležitější, jiný míň. Když před rokem odvezla sanitka staršího syna do nemocnice, manžel jel s nim, zůstala sem sama, lehla sem si na postel vedle mladšího, který nevědomě spal a klidně oddechoval, a jenom tak sem myslela, o co stojím, co má a co nemá cenu.“ Mluvila hodně tiše a hodně pomalu, byl si jist, že ve svých myšlenkách to znovu prožívá, znovu je tam. V tom je kouzlo a moc slov. Stejně jako já sem teďkonc znovu s ní.

Při pohledu na ni si uvědomil, že její přátelství je pro něho důležitější než cokoliv dalšího. Chápavě se usmál, skutečně s ní cítil (sou-cítil). Úsměv mu opětovala, byli propojeni, pocítil to. Cítil se jedním z jejích pevných bodů.

Štěstí? To je ten okamžik těsně před tím, než bych se měl cítit šťastný, to narůstání, to stoupání, to přibližování, pomyslel si. Přemýšlel nad chvílí, která přichází potom. Prchavý okamžik štěstí je vlastně bod zlomu – už nikdy nebude tak blaze. Chtělo se mu křičet, křičet, křičet, křičet. Brečet.

Jejich vzájemná slova nemusela být bujará veselost, kdovíjaká zábava. Jejich slova se propojovala a proplétala, jako kdyby se rozpadala na slabily a samotné hlásky a znovu se skládala do nesmyslných slov a zvuků, kterým rozuměli pouze oni. Jako kdyby ta slova dostávala nový význam.

Chvílemi jejich dlouhé věty byly nebezpečnější než had-škrtič ovíjející se kolem těla oběti. Ha-ha. Teď mě napadlo, že nebezpečnější než had-škrtič jsou moje šílený, složitý souvětí, který pořádně dusí text. Nevěděl, nakolik se na jeho myšlenkách podepisoval alkohol, který už vypil.

Přecházeli v hovoru z tématu na téma. Jako kdyby každá informace byla důležitá (ale zřejmě né dost, když je tady vubec neuvádim), poslouchal by cokoliv, jenom kdyby to říkala ona, když to byla slova, která vycházela z ní... Tak krásně zní, uvědomoval si její hlas.

„A jak tomu mám rozumět?“ zeptal se, přestože věděl, že se mu nedostane jasné odpovědi, že mu to neprozradí. Nemůže nepoužít šifru. Ale něco řekne a každý projev odhaluje. Chtěl sem jí mít úplně odhalenou, ale postupně, pomaličku.

„Si hrozně zvědavej. ...na chlapa až nezvykle.“ Podívala se na něho a ten pohled říkal mnohem více než její slova. Přísnost i úsměv. Chtěl jí povědět, že na ní ho zajímá úplně všechno, ale nechal si to pro sebe. Tak jenom pronesl, že ho zajímá všechno; bez předložky a bez zájmena. Usmál se na ni a jako by tím dopověděl, že on se má o co zajímat.

Po chvíli se znovu bavili o něčem jiném. Snažila se najít myšlenku, vyslovit ji. Očima šmejdila po stěně vedle. „Dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš!“ řekl to hodně důrazně, ale z tónu hlasu bylo znát, že v tom není ani trocha zloby. Začal se halasně smát. „Jak ti mám potom věřit...?!“

Dokázala mít až nepříjemně přesné komentáře, v zrcadlovém bludišti bez zaváhání poznala, co všechno jsou falešné odrazy. Potřeboval ji trochu rozhodit. Hrál s ní tu hru a přestože oba dodržovali pravidla, chtěl mít navrch. Podívala se mu do očí a hned zase zrakem uhnula. „Potřebuju se soustředit, když něco říkám, když přemýšlím, jak to formulovat.“ Právě proto to udělal.

Za celý večer vypila jen jednu skleničku bílého vína. „Začnu se pak cítil jako opilá, aniž bych byla.“ Usrkla. „Nemám to zapotřebí,“ dodala a skleničku položila zpět na stůl.

Když odešla spát, neměl důvod zůstávat. Zábava se sice (ne)slušně rozbíhala, mohlo by být veselo, mohl by s kolegy ještě dlouho do noci pít, bavit se, smát se, halasně křičet, uvolnit se. Alkohol ho vždycky uvolňoval z té jeho košilové upjatosti a kravatové přiškrcenosti. Mohlo to dopadnout jako o minulých školeních, šel by spát hodně po půlnoci, hodně by toho vypil, ráno by ho bolela hlava, byl by nevyspalý, bylo by mu špatně. Věděl to. Nechtěl to. Neměl to zapotřebí. Dnes ne.

Sotva ulehl do postele, usnul. Zdál se mu sen. Byli v kanceláři. Škobrtl o zvednutý roh koberce, lehce na ni napadl a dlaní se zachytil jejího ňadra. Nic na to neříkala, usmívala se. Dotýkal se jí a ona se dál usmívala a dávala najevo, že je jí to příjemné a že na tohle celou dobu čekala.

Ale pak se sen rychle změnil a zase k ní mluvil, mluvil a vysvětloval a zdůvodňoval a obhajoval a komentoval. Jeho sny vždy téměř výhradně byla slova. Už nevěděl, jestli se dál ňadra dotýkal. Vysvětloval, že teď se už jejich vztah bude vyvíjet rychle, že nejtěžší je pro něho překročení té hranice, jak to dát najevo, že vždycky...  Hranice svou oddělených světů... dvou suverénních států... jejich překročení... pohyb přes hranice se řídí mezinárodními předpisy. I jeho sny byly nešikovné a neohrabané.

Vzápětí se mu zdál další sen. To se mu tak často nestává, aby si z noci pamatoval víc než jeden kousek svého snění, aby si pamatoval, že vůbec sen měl. Seděl naproti ní na veliké (ne)manželské posteli, chtěl se s ní milovat, ona nechtěla, tak na ní zakřičel: „Kdy, když né teď? Kdo, když né my?“ Smála se. Měl pocit, že se směje jemu. Cítil se směšně. Sny dokáží být někdy tak pitomé. Naštěstí sny brzy po procitnutí zapomínal. Zůstal jenom pocit.

„Tak co? Dneska se ti o mě zase zdálo?“ zeptala se, jen co se ráno sešli na snídani, a usmála se, jako kdyby prožili krátkou noc dlouhého milování. „Včera sem ti přece řek, že bych ti to neřek,“ odpověděl a usmál se úsměvem, který všechna slova zpochybnil. Potom si v duchu nadával, proč to udělal.

Když si potom opařil jazyk horkou kávou, všechny dosavadní starosti byly rázem pryč. Myslel na svůj jazyk. Rozumíš mi? Sem dostatečně srozumitelnej?

Bylo po snídani. Do začátku první přednášky scházelo přes půl hodiny. Jemu ani jí se nechtělo čekat ve velké školící místnosti nebo spolu s kuřáky, kteří se scházeli před hotelem, kecat o nesmyslech, o zbytečnostech, které po pár (k)rocích nebudou vůbec nikoho zajímat. Usmál se a jen pohybem hlavy naznačil, zeptal se, jestli se nechce projít do lesa.

Vydali se na procházku. Po kamenité cestě se loudavou chůzí ubírali kamsi. Slunce začínalo hřát, bude krásně jako včera. Z lesa šla vlhká vůně mechů a jehličí, ptáci štěbetali. I oni spolu švitořili jako ptactvo okolo. Myslim, že i jí bylo skvěle jako mně.

Když se vrátili, museli nějak zdůvodnit, proč šli sami. Někteří si jich začali všímat a se smíchem v hlase to pronesli nahlas, aby to došlo i ostatním. Na jejich průpovídky a špičkování pronesla rozhodné: „Mohli ste jít s náma, čekali sme dlouho, šli sme pomaličku.“

Byl na ně naštvaný, kvůli jejich hlouposti by o ni mohl přijít. Přesto se ovládl a hlasem plným žertu a smíchu pronesl: „Schválně sme se vytratili, aby s náma nikdo nešel, ale bohužel ste nás zahlídli...“ Byl si vědom, že každé vážně míněné slovo v jejich společnosti bude převráceno v úplný opak. Počítal s tím.

Mezi dopoledními přednáškami byla půlhodinová přestávka na kávu, která se teprve v kuchyni připravovala. Neměl chuť. Přesněji, měl chuť, ale večer by nespal, převracel by se z boku na bok a hlavou by se mu honily myšlenky jedna přes druhou.

Jít s ním nechtěla. Neřekla to takhle, ale na jeho oznamovací větu, že se jde projít do lesa (ráno mu tam bylo příjemně, a dolů k přehradě na molo by to nestihli), nijak nereagovala.

Šoural se po kamenité lesní cestě. Špičkou boty kopal do kamínků před sebou. Nebo do šišek. Hlavou se mu mlely myšlenky jedna přes druhou, jako kdyby byla noc a on nemohl zabrat. V hlavě mu to šrotovalo. Šrotoval sám sebe.

Ve svém chování a snad ani ve svém myšlení a tužbách nepřekračoval hranici, která byla vymezena pouze v jeho hlavě. Zdůvodňoval to, že by ublížil své ženě. Ale neubližuje jí už pouhou snahou o nový vztah s jinou ženou? Naštěstí ne všechny skutečnosti i v autobiografickejch textech sou pravdivý, leckdy jen autor využívá autentický detaily ze skutečnosti a nalepuje je na uplně vymyšlenou kostru příběhu. Vytrhávam jednotlivý slova, situace a pocity ze souvislosti a přenášim je jinam, takže získávaj jinou, novou logiku. Uplně převracim, jak to skutečně bylo. Tim bych přece naboural strukturu tohohle textu.

Jen se tak ještě zamejšlim, jestli sem timhle důkladnym vyvracenim, že napsaný nemá vůbec nic společnýho se skutečností, naopak nepotvrdil, že to pravda-moje skutečnost je?

Při svém snažení snad i věděl, že nechce víc. Jenom ji upoutával, projevoval zájem. Kdyby o ni usiloval, asi by ji dostal do postele (hodně vodvážně spekuluju), a když ne tuhle, tak třeba jinou, ale o jinou neměl zájem vůbec, věděl to. Banální spojení dvou pohlaví.

Abych to upřesnil... Už dlouho věděl, že odhalené tajemství ztrácí své kouzlo, přitažlivost, zájem. Chtěl znát její tělo, snad jenom pro své představy, snad jenom pro ten pocit blízkosti a důvěrnosti. ...nesmí překročit tu hranici, věděl to. Přišel by o to, co ještě má. ...toužení, o co ještě stojí.

Ale zároveň si uvědomoval, že tutéž hru musí hrát i druhá strana, jinak je to pro ni ubližování. Ať už čeká více, než hra může dopřát, nebo je toho příliš mnoho, co by do hry musela vložit. Jaká je pravděpodobnost, že právě oni dva... zamýšlel se. Nejspíš se s ním nikdy nechtěla milovat, možná byla ráda jejich důvěrnému přátelství, spekuloval. Vlastně si byl jist. Na to příliš často mluvila o svém manželovi, o svých dětech. Nikdy ji nepřitahovalo jeho tělo, a asi ani jeho mysl. Jen a pouze jeho pozornost, jeho zájem. Mohl být kdokoliv jiný.

Všechny tyhle jeho úvahy jsou jen a jenom rozumové rozebírání situace, přiznával si. Je znát se že blíží konec textu. Emoce jsou slepé a bezohledné, nejenom k okolí, k cizím lidem, ale snad ještě víc k těm, na kterých nám záleží. Bál se, že i tento jeho vztah je ovlivněn rozumem, přestože právě zde chtěl zažívat emoce, poddat se jim. Slepě podlehnout.

Jeho zájem o ni nebyl skutečný zájem, byl to pouhý zájem pro zájem. Vlastně ho nezajímalo nic z jejího života. Na to své píchání inzulínu a na problémy, na to má doma manžela. Měl by se vrátit zpátky do hotelu, bylo to jako jeho včerejší sen. Začínám být zlý, co takového mi udělala? Nechtěl víc od toho vztahu. Chtěl jí dávat svou pozornost, projevovat svůj zájem a vnímat její zájem o svou osobu. Zase nežil, opět jenom mluvil a vysvětloval a zdůvodňoval. Bál se žít.

Hrál si s ní? Rozhodně ne. Tehdy to myslel vážně. Hrál s ní; bez zvratného zájmena.

Uvědomoval si, že má doma ženu, které už dávno nedává tak intenzívně pocítit zájem, vzrušení z toho, že je opět dobývána.

Nedává možná proto, že oba dobře vědí, že se na toho druhého mohou spolehnout. Jeho zájem o vlastní ženu je sice mnohem méně vidět (pro okolí), zato je skutečný. V rámci schopností tohohle muže, musím ke své osobě dodat.

Když na to tak teď myslim, neni pravda, co sem popisoval-vyprávěl před chvílí. Nedělal to kvůli ní, aby jí dal pocítit zájem. Sem nepřesnej a nedůslednej ve svym psaní. Dělal to jen a jen kvůli sobě. Sám chtěl opět pocítit, že o něj někdo stojí, že je o něho projevován zájem. Už to tak dlouho necítil. Chybělo mu to.

Víte... vlastně víš - furt se pletu, nemužu si na to zvyknout, že ti tykam. Víš, je poměrně jednoduchý zapamatovat si a potom i popsat nějakou situaci, příběh, fyzickej děj. Mnohem těžší je zapamatovat si ...už jenom porozumět situaci, kde se navenek nic neděje, kde sou jenom vnitřní děje, zapamatovat si všechny myšlenky, představy, motivy chování, a potom je nějak vobjektivně popsat. S tim pořád zápasim. Přenýst do textu záchvěv myšlenky...

Bylo po obědě. Přestože druhý den byla polední přestávka kratší, aby se odpoledne mohlo brzy skončit, když všichni odjíždějí domů, nechtěl se jenom tak poflakovat okolo hotelu. Chtěl s ní sejít opět dolů k přehradě, posadit se na molo. Sejít se, jen sami dva. Vždy ho to táhne, kde mu bylo fajn. Je konzervativní. Jako kdyby pouhé místo bylo automatickým předpokladem, že mu znovu bude tak příjemně, jako včera.

Stáli spolu pod hotelem a hleděli na tenisový kurt. Mlčeli. Jako by čekali, co ten druhý udělá. Bylo to jiné ticho. Bylo v tom napětí, otázky. Věděl, že musí, že se musí vzdát svého neustálého rozmýšlení a zvažování. Musí dát volný průchod svým emocím, svým představám. Musí vyjít ze stínu svých myšlenek, co všechno by mohlo být, co všechno by mohl. Jen konečně zabouchnout zadní vrátka, spálit mosty, zamknout nouzový východ a škrtnout sirkou.. Ale už tohle jeho rozhodnutí bylo racionální úvahou, rozumovým projevem, a bylo jasné, že je to jeho limit, přes který se nedostane.

Pomalu se k ní přibližovat, naklonil se a rychle ji políbil. Rty se dotkl jejích. Cítil horkost, vnímal její odevzdanost. Nebránila se. Po chvilce se však odtáhla. Nevím, jak dlouhé to bylo, nejspíše jen zlomek vteřiny. Usmála se a řekla, že tohle nechce. Tím to pro ni skončilo. Nemusela to víc komentovat, rozebírat.

Najednou měl pocit, že nejsou na stejné vlně, že oba celou dobu používali různé vysílací frekvence. Gesto její ruky ho vytrhlo z proudu emocí. Vystřená dlaň kolmo proti němu byla nepřekonatelná zábrana. Začal myslet, začal mluvit, začal vysvětlovat, zdůvodňovat, obhajovat. Byl v koncích.

Chtěl zachránit jenom sebe. Myslel jenom, jak před ní bude vypadat, jak bude vypadat před ostatními, kteří jej ještě před chvílí ani trochu nezajímali. Nemyslel na to, jak bude vypadat sám před sebou.

Přednášky skončily, rychle se rozloučili, všichni ponasedali do aut a rozjeli se domů. Konec byl rychlý, jak takové konce bývají. Byl najednou tak prázdný, odporný a nezajímavý jako všichni jejich kolegové. Sám pro sebe to musel zlehčit, že to byla pouhá firemní pletka, dva dny školení, jedna noc. Přál si dokázat, že to ona celou dobu používala špatný šifrovací klíč.

Nikdy nedokázal říkat úplnou nepravdu, bezostyšně lhát. Vždy je na jeho slovech alespoň část pravdy, část skutečnosti. Skutečnost upravuju, dotvářim, ale jako každej vypravěč se bojim holý pravdy. Vobávam se, že by nemohla stát sama vo sobě, že by to neustála. Že by byla nezajímavá. Hrozně se bál, co jí řekne? Co má udělat?

Nic neudělal, nic neřekl, nic se nestalo. Skončilo to do vytracena. Konec. Prostě konec. Konec školení, konec léta, konec všeho. Sem jako svoje postava, vim, že víc neni potřeba, ale stejně to musim vokometnovat, jako bych pochyboval, že to pochopíš.

Zkažením jejich vzájemné hry si úplně uzavřel možnost pokračovat v příběhu, dá-li se tato změť pocitů a zmateného vyprávění nazvat příběhem. Skončil v tom nejlepším, jejich vztah, jejich hra... Teď podruhé zažívám pocit zkažené hry.... Nemrzelo mě to až do chvíle, kdy sem dopsal poslední větu a vše okolo mě zase přestalo bavit.

Druhý den ráno bylo chladno, šedivo a drobně mrholilo. Ze stromů začínalo opadávat listí. Ve společné kanceláři seděl za stolem naproti ní a neustále se mu zdálo, že se k němu chová jinak. Ptal se jí: „Co je s tebou? Mám z tebe pocit, že jsi naštvaná, unavená,...“ Na konci oznamovací věty byl otazník. Stroze mu odpovídala: „Ne, nic mi není, to se ti zdá,“ dávala důraz na poslední slovo. Nevydržel to, zase po chvíli: „Jsi úplně jiná, než před pár dny, neusmíváš se na mě...“ Úplně přestával kódovat. Cítil se mizerně; jako kdyby něco ztratil a teprve nyní si uvědomil, že to měl. Teď rozuměl tomu, co přichází po štěstí.

Podle Poštovních podmínek – základní poštovní služby, článek 18 - Zvláštní zacházení se zásilkou „odesílatel, který prostřednictvím České pošty s.p. přepravuje křehké zboží, jež by se prudkým nárazem či neopatrným zacházením mohlo poškodit, je povinen přepravovanou zásilku pečlivě zabalit a v mezinárodní přepravě na obalu viditelně označit nápisem: FRAGILE.“