Na rozcestí

Tisíc sluncí se rozzářilo, když Tebe zřel jsem, neznal strach, pak jedno žhavější, než milo, mne sežehlo na pouhý prach... Proč, Bože, jenom dopustil jsi, aby mne stihla kletba Tvá? Proč Ty, prý dobrý, připustil jsi to, co srdci jenom žal dá? Jak věřit stránkám bible dále, textům, co Lásku hlásají, když v duši mé se neustále jen chmury temné střádají? Prý milostiv a Lásky pln jsi, dobrý Bože náš, proč tedy zoufalství jsem pln z toho, co na mne sesíláš? ***Nejsem žádný náboženský fanatik, nevěřím na žádné modly v kamenných chrámech, spíše na sílu, co je v nás i mimo nás, jejíž jméno nejsme hodni ani schopni vyslovit, ale která přesto hýbe světem, věřím v karmu, svého Boha si nosím všude ve svém srdci a snažím se žít tak, jak to cítím....;o)

oproti,pardón

Konec je o proti jiným slabší, ale jinak to má skvělou atmosféru

umis vzdy vyjadrit v jednoduchosti a pritom v plynouci poezii kazdodenni slabosti vetsiny z nas../**

Kolik nám ještě šancí Pane zvažuješ dát když uplakané nás zvedáš z bídy na kolena zvolna z nich pak na nohy? *T

Jasnější než tisíc sluncí je Součkův eufemismus pro atomový výbuch... a výbuch to jistě je... chatrnost tvé metody je ve své usilovnosti až děsivá... Vždycky si vzpomenu na pohádku O třech prasátkách... a tady platí: ze slámy a sežere tě vlk ;o)