Pohádka

Povím vám pohádku, ale slíbíte, že hned usnete a nebudete zlobit jako včera večer... Princezna měla přijet ze služební cesty v pátek odpoledne, ale ve čtvrtek večer ve třičtvrtě na devět najednou začal divoce vyzvánět zvonek.V duchu se princ, její muž, který byl sám doma, zeptal: „Kdo to může být?“ a hned si odpověděl: „Vlastně to nemůže být nikdo.“ Řekl to intuitivně. Nepřemýšlel nad tím. Byl daleko od všech svých příbuzných a kamarádů. Přistěhoval se z dalekého města. Tady nikoho kromě mě, své ženy, své princezny, neměl. Návštěvy k nám moc často nechodily, a když, tak to většinou byli moji známí, příbuzní, nebo kolegové z práce. Ti všichni věděli, když jsem byla na služební cestě, a nechodili. Můj muž nikoho nečekal a navíc bylo pozdě. Došel ke dveřím a už z dálky kukátkem zahlédl na chodbě světlo. „Asi to bude někdo ze sousedů,“ pomyslel si nahlas. Když se však naklonil ke dveřím a podíval se na chodbu, nikoho neviděl. Pro jistotu se zeptal, ale nikdo neodpověděl. Otevřel a nakoukl na chodbu. Svítilo se, ale nikdo tam nebyl. Dveřním telefonem se optal: „Prosím?“ a já mu odpověděla: „Ahoj, to jsem já, otevři mi, prosím tě, nemám klíče.” Byl rád, že mě slyší. Nečekal mě ten den, zvláště ne tak pozdě, a z radosti si ze mě začal dělat srandu. Jemnějším, jakoby dětským hláskem spustil: „Ne ne, ty nejsi naše maminka, naše maminka má mnohem tenčí hlásek.“ Vesele jsem na tu hru přistoupila: „Kůzlátka, kůzlátka, otevřte svá vrátka, my nejsme vaše maminka, my jsem vaše žena.” „Ne ne, vy jste zlý vlk a nechali jste si vyklepat jazýček, abyste měli tenčí hlásek jako naše maminka.“ „Otevřte nám, my nejsme vlk.“ „Ne ne, vy jste zlý vlk, a chcete nás sežrat. Maminka se má vrátit až zítra a nakazovala, že nesmíme nikomu otvírat.“ Když mě dost potrápil a rozesmál, bzučákem otevřel dveře- Bylo znát, že honem uklidil největší nepořádek, když v bytě tři dny, co jsem byla pryč, neuklízel. Schoval načaté sušenky a čokoládu. Pak jsem chtěla pusinku a celou dobu jsem tu svou nezavřela. Povídala jsem a povídala, co všechno se mi stalo za dobu, kdy jsme se neviděli. Byl šťastný. Zdálo se, že mě i poslouchá. Prozradil mi, že ještě, když mi otevíral dveře od bytu, pokračoval ve své představě, co když je to skutečně vlk, jenž se vydává za mě a on je malé kůzlátko, které napotřetí poznalo ve vyklepaném vlčím jazýčku a jeho měkkém a hebkém hlásku svou maminku.

Bylo štěstí, že jsem přijela už ve čtvrtek, jinak bychom se celý týden neviděli. Na služební cestu jsem odjela v pondělí v půl šesté ráno. Ještě spal. Řekli jsme si jenom ahoj a víc jsem ho nebudila. Vrátit jsem se měla až v pátek odpoledne a on v tu dobu rovnou z práce odjížděl ke svým rodičům na víkend. Jel sám. Občas jsme to tak dělali. Většinou jsme jezdili společně; hlavně, aby na všechny strany bylo dostatečně zřejmé, že to mezi námi je v pořádku. Když jsem měla jiné povinnosti, jako třeba plný koš špinavého prádla, hromadu nevyžehleného, jel sám. Hlavně když jsem takhle odjížděla na několikadenní služební cesty, nakupilo se všechno na konec týdne.

Když se v neděli po desáté hodině vrátil, nebyla jsem doma, což mu bylo divné. A když v kuchyni na stole našel můj vzkaz, lekl se, jestli se mi něco nestalo. Psala jsem, že jsem jela vrátit kolegovi služební auto, kterým jsem se ve čtvrtek vrátila, a že přijedu kolem osmé. Bylo deset pryč! Později mi vyprávěl, že nevěděl, jestli má volat k mým rodičům, aby je zbytečně nepolekal. Zvedla to moje mamka a hned hlásila, že jsem u nich byla a že mi ujel trolejbus a že jsem právě teď jela dalším. Nevěděl, proč mu to tak říkala. Jako kdyby jezdil jeden trolejbus za dvě hodiny. Skutečně jsem se mu do necelé půlhodiny vrátila. Dostala jsem od něho svazek tří lískových oříšků se slovy, že jsou pro jeho Popelku. Byly z lísky, kterou mají jeho rodiče na zahradě. Ještě dodal, že bych spíše zasloužila obuškem z pytle ven, ale byla to jenom další jeho veselá pohádková hra. Nejméně hodinu jsme mluvili jeden přes druhého a sdělovali si, co druhý bez prvého prožil a dělal. Od pátečního rána jsme se neviděli. Potom jsme se mazlili, ale bylo moc pozdě. V pondělí ráno jsme měli v šest vstávat do práce. Přislíbila jsem mu milování na druhý den a bylo krásné. A další den jsem vyprovokovala další krásné. Měl pocit, jako bych se měnila. Také mamka, když jsem u nich byla, se ptala, jestli už nechci být těhotná. Před rokem jsme to na tuto dobu plánovali. Říkala mi: „Když to stihnete ještě teď, v září, narodí se v červnu. To by se mu určitě líbilo,“ myslela mého muže, mého prince, protože on je také červnové nedělňátko. Zklamali jsme ji, když jsem řekla, že až na jaře příštího roku. Princ nevěděl jestli to téma a celá skutečnost, že už se to blíží, mě trochu nepozměnilo. Měl pocit, že v poslední době už bych sama ráda byla těhotná. Dokonce řekl, že je na mě vidět, že se mi nechce čekat do jara. Přestože to byla pravda, musela jsem odolat. Potřebovali jsme i můj plat na splacení dluhu, ale ta představa nás k sobě více a více přibližovala.

Možná to bylo jenom tím, že jsme se pár dní neviděli.

Ještě před dvěma, třemi měsíci mi dokonce řekl, že se bude hodně rozmýšlet, aby narozené dítě nebylo to jediné, co nás spojuje. Něco se mezi námi mění, jsme si mysleli. A doufali oba, že k lepšímu, i když si stále uvědomoval, že někde v něm je obava, že za čas se zase začnu měnit. A náš vztah se stočí, a že k horšímu.

Chtěl se se mnou znovu milovat. Byli jsme spolu už přes pět let, více než dva roky manželé, stále po mě každý den toužil. Líbila jsem se mu. Říkal, že jsem krásná ženská. Myslel to vážně. Cítila jsem to z jeho pohledů. Na posteli se ke mně přitulil a tiše šeptal: „Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku,“ ale já se k němu otočila zády na druhý bok. Chtělo se mi spát. Často se se mnou chtěl milovat v prostřed noci, ale rozespalým hlasem jsem ho odbývala: „Nechej mě spát!“ Trochu naštvaný se také otočil zády. Chvíli na to myslel. Bylo slyšet, jak prudce jakoby vztekle oddechuje, ale brzy usnul. Zvykl si.

Oba jsme si na sebe zvykli. Říkal mi červená Karkulko, kdykoliv jsem měla na sobě něco červeného, nebo můj Ubudulínku, když se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Neplakala jsem kvůli němu. Spíše protože se mi snadno spustí slzy, když se dívám v televizi na něco smutného nebo romantického. A on si ještě ze mě dělá srandu, když brečím. Mám ráda, když využije, že mě mé filmem vyvolané představy vzrušují.

Pohybovali jsme se ve vzájemném rytmu našich těl. Uvědomovala jsem si, že i pro něho je to nádherné jako pro mě. Jenom mezi jednotlivými vzdechy rozkoše jsem špitla: „Ještě nechci být těhotná,“ ale myslela jsem spíše, že nesmím. Cítili jsme to oba. Bylo to tak krásné milování, že by z něho mohlo být krásné dítě.

Ráno jsem se probudila celá rozbolavělá a unavená po krátké noci. „Jsem celá rozlámaná,“ zívala jsem a protahovala se zároveň. „Dneska se mi tak hrozně špatně spalo,“ a vůbec jsem to nemyslela vzhledem ke včerejšímu večeru. Posadila jsem se na posteli a dál se protahovala a zívala a přemýšlela, jestli mám vstát nebo si znovu lehnout. Očima po noci slepenýma jsem mžourala opatrně před sebe. Můj princ mezi tím rychle vstal a v kuchyni vyštrachal kuličku zeleného hrášku, se kterou se vrátil do ložnice. Stále jsem seděla na posteli, jak mě před chvilkou opustil. Povalil mě na svou část postele a začal mojí zběsile prohledávat. Zvedl matraci a předváděl, jak ji ze všech stran prohlíží. Rychlým pohybem přede mě vystřel ruku a v otevřené dlani měl hrášek. „Podívej! Když moje princezna spí na hrášku, tak je samo sebou, že musí být ráno unavená a rozlámaná.“ Dodal ještě rychle: „Jinak by to přeci nebyla princezna.“ Přestože jsem stále byla v polospánku, poznala jsem jeho legraci. „Nene, ty si ze mě děláš srandičky. Už tě moc dobře znám.“ Přes můj protest pokračoval ve své hře: „Ne, vážně jsem ten hrášek našel pod tvojí matrací.“ „Nene,“ trvala jsem dál na svém a rozkošnicky se při tom protahovala. „No, kdyby tam ten hrášek nebyl a ty jsi rozlámaná, tak potom asi nejsi moje pravá princezna,“ zaspekuloval. „A čí bych byla?“ Dobře věděl, že jsem ráda, když si ze mě dělá šprýmy, že se mi lépe vstává.

Někdy.

Lehce mi namasíroval rozbolavělá záda. Hned potom mě nekompromisně vytáhl z postele a ustýlal peřiny. Museli jsme vstávat, abychom nepřišli moc pozdě do práce. Přesto odcházel do zaměstnání dříve. Nechtěl na mě čekat, když jsem se loudala při strojení a nechtěla jíst snídani, kterou připravil. Těšila jsem se na poledne, až společně půjdeme na oběd. Než stačil zabouchnout dveře od bytu, zavolal na mě vesele: „Nazdárek kašpárek!” a celou cestu do zaměstnání rozmýšlel, kterou pohádku mi bude vyprávět večer.

Žilo se nám pohádkově. Rychle jsme spláceli všechny dluhy a na jaře dalšího roku jsem byla těhotná[1]. Když se mi zvětšilo bříško, začala jsem nosit červené těhotenské šaty. Vyměnila jsem je od kolegyně v práci za láhev bílého archivního vína. Od té chvíle mi neřekl jinak než červená Karkulko.

Jak se mi břicho zvětšovalo, nemohla jsem se pořádně zvedat z křesla. Musela jsem se přetočit na bok a oběma rukama se silně vzepřít. Jen jedinkrát jsem si postěžovala, že mám břicho těžké, jako kdybych v něm měla kamení. Druhý den, když jsem si oblékala své jediné těhotenské šaty, protože do ničeho jiného jsem se v té době už nevešla, si proti oknu prohlížel mé tělo úplně jinak tvarované, než jak je znal. Než šaty sklouzly přes boky, řekl mi: „Červená Karkulko.” A hned dodával, že jsem divná Karkulka, že jsem spíše vlk, kterému myslivec zašil do břicha kamení. Chvíli jsem pro něho byla Karkulka v červených šatečkách a hned zase vlk s břichem plným kamení.

Už tehdy jsem svému dítěti vyprávěla pohádky. Určitě se mu líbily. Pokaždé brzy usnulo. Ustaly pohyby, ale cítila jsem je. Každý večer jsem se v křesle sesunula do téměř vodorovné polohy a krémem jsem si mastila kulatící se břicho. Hladila jsem své dítě. Ale ještě nezazvonil zvonec a pohádky nebyl konec.

 

 

---