Útěk do prázdna

Útěk do prázdna

Jdu tak pozdním večerem,

na vycházku jenom tak,

pomaloučku se svým psem.

Potřebuji rozjímat.

Přemýšlet a urovnávat,

věci v hlavě po pořádku.

V duchu si pak zanadávat.

Vyznat chci se v tomhle zmatku.

Přemýšlím tak zadumaně,

když se náhle přistihnu,

jak stojím s hlavou zakloněnou,

v lampy světla stínu.

Sníh jemný jako moučný prach,

do obličeje padal mi.

Na kolena padnuv pak,

o strom opřel jsem se patami.

Dýchajíc ten chladný vzduch,

mysl čistou měl jsem.

Zbystřil se mi hmat i sluch,

v duchu šel jsem lesem.

Lesem krásně zeleným,

co listím svým tiše šepotá.

Jdu krokem klidným, pomalým,

tu světélko se mihotá.

Malé jako kapka rosy,

křehké potom stejně tak.

Ono bylo mojí myslí,

volnou jako bílý pták.

Pták co krajinou se tiše nese,

nemaje žádných starostí.

Smutek mne však náhle přemoh,

jako mráz mi zajel do kostí.

To vracel jsem se na zem zpět...