Ze spánku do sna

Žluté světélko těsně u hlavy mne pomalu probouzelo z nekonečného snu.Sen o hořící hoře, o kapkách potu syčících na mé kůži a o žalostném zpěvu okřídleného tvora, který mnou prolétl jako nehmotná dýka.Sen o bolesti, o pádu a o katastrofě mého já mezi realitou a fikcí.Samotný sen je fikce, tento byl podivně živý a plný metafor, pulzující bolesti a zvláštních, velmi lidských pocitů plných zoufalství.

Nevěřím na sny a bojím se probuzení.

Vidím jasné barvy a rozeznávám tlak a hloubku prstoru, světlo a stíny, které jej přerušují.Mozaiku barev střídá pocit tepla, vůně příjemná mému nosu.Zaslechnu první zvuk a pak další a vše se množí, získává ozvěnu a nápadité tvary.Je tak těžké se probouzet, nesmyslný pocit toho, proč tu jsem a kdo vlastně…

…jsem.

Fascinující divadlo světa kolem mne, které pozoruji očima novorozeněte, přeruší první tok myšlenek.Ohluší mé vnímání reality, rozjasní mé pocity a prvními prsty začne osahávat všechno okolo mne.Tak zvláštně si připadám, každým úderem mého srdce si víc a víc uvědomuji, že si nedokážu vzpomenout na jedinou věc, co by mi kdy zůstala v hlavě.Trochu vyděšeně se mi roztěkají oči, zapomínám dýchat a kuckám, plný kapaliny, co se mi v tenkých cestičkách plazí od úst po těle na zem.První vlna paniky mnou zacloumá jako silný vítr a prsty sevřou masu hmoty.Je studená ale jakoby zmatená.Chce za každou cenu uniknout a pulzuje vlastním životem.Cítím její zvědavost, její touhu mne ještě víc poznat a “ okusit “ , zkusmo “ ochutnat “ .Ještě mne neochutnala, je se mnou propojená ale svobodná.

Podívám se za rukou, zkoumám tu hmotu a dívám se na její kůži.Cítím, jak ji pojal strach a obavy, jak její primitivní uvažování a základní sklony k přežití blikají na poplach.Unikalo mi to z dosahu, cosi uvnitř mého těla mi poručilo abych ucítil vlhkou stopu slizu, jen na tu krátkou chvilku, než se to ztratilo.Vprostřed mé reality probliklo slovo KOV a ŽIVOT, něco jako EXISTENCE s pocitem paniky, opovržení a nejasného údivu.Nic mi nedávalo smysl, nic jsem nedokázal pochopit.Úzkost v celém mém těle, ta neuvěřitelná ZRANITELNOST a pachuť strachu.

Nevěřím na sny a bojím se probuzení.

Tělo mi ale dává jasně najevo, že vzhůru už jsem a že na tom nehodlá nic měnit.Žluté světélko těsně u mé hlavy zablikalo a změnilo svou žlutou na oranžovou, pak na červenou přes fialovou a krémovou až po olivově zelenou.Zdálo se mi, že se směje.Smích to je radost, to je teplo a souznění energie a mne to nějakým záhadným způsobem zahnalo ony vyděšené myšlenky a převrátilo je ve zvědavost.Jako malé batole jsem se velkýma očima otřel o zeleň na které jsem ležel, o listy, které mne překrývaly a o čerň stromů, sklánějících se kus odemne.Svistot malých křidélek a blikající kontrolka někam uletěla.Problikla ještě ve slovech ALARM a URYCHLENĚ OPUSŤTE PLAVIDLO ÚNIKOVÝM VÝCHODEM VPRAVO a smísila se ve hře barev okolo.Posadil jsem se a vyjeveně pozoroval kus měňavé hmoty s mnoha otvory jako jsou oči, ústa a uši, jak se mění v rostlinu a v tom samém pohybu zase zpět.Velký zelený plac, porostlý podivnou travou velmi světle zelené barvy byl jako má loď.Vše mne dokázalo pozorovat, všechno kypělo zvědavostí a přetékalo tvary.Nemohl jsem uvěřit vlastním pocitům z TOHO ale všechno mne pozorovalo, všechno rostlo a měnilo se v těch nejúžasnějších úhlech.Bylo to velké představení jen pro moje oči, pro moje smysly a neodvratný pocit, že se to zde děje stále a že je to PŘIROZENÉ ve mne vzbuzoval paniku.Nacházel jsem slova a uměl je konečně použít, ztracená paměť se však nevracela.Nacházel jsem se uprostřed velkého, nekonečného divadla, které mne chtělo oslnit a hypnotizovat jako ve snu.Pojmenoval jsem ty největší tvary jako stromy, co dokázaly zastínit slunce a neměnily barvu ani svou strukturu.Odhrnul jsem velká, masitá těla listů zjistil, že jsem zcela nahý, jen nežně obrostlý jakousi hmotou, nahrazující mé dřívější oblečení.Na pohled i na dotek byla hmota jemná, téměř tak křehká a lehce potrhatelná jako pavučina ale když jsem se ji snažil ze sebe sundat, byla pružná a nepoddajná.Mé prsty, tak zesláblé tím podivným spánkem, se snažily proniknout hlouběji, narušit onu bránící se strukturu a servat ze mne svírající se masu hmoty.V panické hrůze mnou prolétlo, že i ona hmota, co těsně obepíná mé tělo je živá, je organismem, cizopasníkem.V záchvatu odporu jsem agresivními trhy svlékl polovinu těla a v hrůze poprvé v této cizí zemi vykřikl.

Cítil jsem se polapen tou elastickou hmotou, v otevřeném úžasu hleděl na děsivý vroubkovaný kabel vrostlý do mého břicha.Vydával jsem primitivní zvuky, sténal v úděsu a jako děcko vyděšené k smrti, se marně snažil plazit se od toho pryč.Z potrhané krusty na mne pulzovalo mé vlastní břicho, tělo zbavené vlastního života, uvnitř něhož se rodil jiný.Nedokázal jsem ani zdaleka určit, domyslet, jaký druh tvora je uvnitř mého těla a s čím jsem vlastně propojen.

Okolí se proměnilo ze zeleného na krvavě červené s problesky modré.Stíny nahradilo zrcadlení a krajina se jen jakoby náhodou zdvojila  a v jediném okamžiku propadla sama do sebe.Zavřel jsem oči a snažil si neuvědomovat kde jsem a co se kolem děje.Cítil jsem sladkou vůni, vlhkost vzduchu a poprvé si uvědomil, jak podmanivá je i samotná vůně.Jak její cílená sladkost proniká do mého těla, prolétne hluboko do mne a usadí se tam jako pozorný student, čekající na všední zázraky.Slyšel jsem šumění lesa, ozvěny větru.Žádní ptáci, žádný hmyz ani klokotání vody ale svá vlastní realita s vlastními pravidly.Tápající ve vlastní bezmocnosti jsem nahmatal stále ještě se zavřenýma očima onen “ orgán “ ,vedoucí mi dovnitř těla a posouval se po hmatu po jeho délce kamsi ke zdroji.Můj pružný “ oděv “ mi kupodivu dovolil docela solidně se hýbat a obracet, ač jsem čekal, že bude nějak srostlý se zemí.Jeho organické “ tělo “ mu umožňovalo prakticky cokoli, co dokázalo i tělo, jež obrůstal a možná i svým způsobem chránil.

Byl jsem živým hostitelem čehosi natolik nepřirozeného, že má hrůza pomalu ustoupila do směsi letargie a zvědavosti.Dokonce jsem otevřel oči a nevnímaje okolní  “ změny “ , snažil jsem se odkrývat listy dál a dál a odkrývat zhoubnou skutečnost.Má mysl, co pojmenovala tu věc jako KABEL mi odkryla další slova a jejich významy mi plynule docházely aby mizely v kartotéce paměti.Tedy té novodobé, dvířka mých vzpomínek nejen že nešla otevřít, chyběl mi dokonce návod jak se k nim dostat a jaký klíč použít.Postupně jsem pojmenoval KABINU mého dřívějšího dopravního prostředku, zarytého v zemi a stejně jako já, vrostlého přímo do hmoty kolem.Mé VEJCE bylo VROSTLÉ do hlíny a zčásti porostlé travou a zevnitř orosené duhovými kapkami.VEJCE bylo samočinnou kabinou, umožňující přepravu jednoho tvora na vekou vzdálenost.Byli jsme propojení v jedno, můj kabel vedl do jeho těla jako neuvěřitelná pupeční šňůra dvou jedinců.S hrůzou jsem zjistil, že ona z větší části průhledná kapsle, co mne sem nejspíše kdysi dopravila, není už jen neživým strojem.Uvnitř jejího vymezeného prostoru se nacházela složitá struktura vnitřností, které rytmicky pulzovaly a pracovaly jako ústrojí velkého živého organismu.Došlo mi, že toto byla kdysi pilotní kabina, ona kapsle, čili VEJCE.Vevnitř jinak bývají LIDÉ aby cestovali, objevovali a zkoumali nové světy.Tento svět se mi zdál příliš neuvěřitelný a děsivý, pomohl mé mysli zapomenout na na mne samotného, na mou minulost.Tento svět, ať už je kdekoli, mne chce jen pro svou potřebu, propojil mne sám se sebou a dokonce mne dokázal prorůst a ovládnout jako svůj vlastní vůdce a diktátor ve vlastním světě.

Krajina sebou škubla a opět se snažila mne upozornit, shlížela se sama v sobě a chtěla – cítila se být středem pozornosti.Ze všech odstínů barev se přelila v černou a zůstala tak.Vyčkávala v sevření vlastní představy.Zvláštní bylo, že se měnila takto zásadně jen ta nevelká část krajiny kolem mne a v mém přímém dosahu.Stromy několik desítek METRŮ odemne, zůstávaly stále ve svých barvách.Černá barva mne blízkých rostlin na malém palouku šla bez problémů prohlédnout, jako by se těmto inteligentním rostlinám CHTĚLO BÝT VIDĚT a nepovažovaly za nutné se za tuto kontrastní barvu skrývat.Rostliny netvořily stíny, tvořily jen paletu barev jako jedno velké, stále mrkající oko s měňavou duhovkou.

Cítil jsem se zvláštně, něco jsem musel mít v sobě ale břicho nateklé nebylo a nebolelo.Klečel jsem uprostřed černi trav a opatrně se pokusil onu spojovací část mezi mnou a strojem oddělit.Teď to naopak zabolelo velmi, chovalose to jako opravdu srostlý orgán, plný citlivých nervových zakončení.Klečel jsem naproti VEJCI a prohlížel si jej s tím největším zájmem, jakého jsem ještě byl schopen.Prošli jsme první etapou prchlivých poznatků a nenásilných batolecích krůčků k poznání.Ano, takové blízké setkání třetího druhu.Polekal jsem se, když to celou přední stranou, jinak dokonale průhleným OKNEM oválného tvaru mrklo a já z hrůzou zjistil, že se z toho stalo jakési monstrózní oko.Vypadalo jako simultární projekce odkudsi zevnitř kapsle, z velké části nepostřehnutelná zornice a kolem ani náznak víčka.Pozoruhodné, že tomu bylo umožněno mrkat, ač bez zjevného důvodu.Nemělo to nikde ani náznak úst ani končetin ač to bylo zčásti vrostlé do země.Plazil jsem se v jeho těsné blízkosti a dotýkal se ho.Fascinovaně si prohlížel fantastické pracující vnitřnosti za tenkou slitinou dokonale průhledné kabiny.Každá bublinka, nadechnutí a stažení mělo svou logiku a řád.Můj kabel mizel kamsi dovnitř kapsle v místech, kde vrůstala pod zem a ač jsem se sebevíc snažil, nešlo odhalit co se zde nachází.V odrazu VEJCE jsem spatřil svůj odraz.Skláním holou hlavu v jakési pokoře, přitisknutý zčásti k tělu kapsle.Nepřirozeně velké oči se už vůbec nepodobají těm LIDSKÝM.Uvažuji, zda i já jsem kdysi byl onen ČLOVĚK nebo se s LIDMI jen setkal.Nepamatuji se na nic, mám jen vlastní pocity a útržky nahnuté logiky.Překvapen,jak v návalu bezmoci, tisknu se k lesknoucímu TVORU a cítím jeho teplo.Třeba jsem o lidech jen často mluvil ale nikdy je neviděl.

Prudký nával únavy mnou projel tak náhle a nečekaně, že jsem se nepřipravený sesunul k zemi a schoulil se těsně u těla VEJCE.V prachu z vesmíru, hlíně a trávě jsem usnul ještě před dalším mrknutím obřího oka.Nevelký kruhovitý plácek obehnaný stromy se změnil k nepoznání a během několika okamžiků hustě zarostl bujnou travou a divokými keři.Cokoli bylo do té doby jasně viditelné, se teď ztratilo a zůstalo skryté nadcházející noci.