Temporary files

Jeho žena seděla, téměř ležela, v křesle a roztírala si na svém zvětšujícím se břiše mastný krém. Noční košili měla vyhrnutou až nad prsa. Přiklekl a začal ji dráždit na bradavkách. Hladil ji po celém těle. Opatrně a hebce se dotýkal leskle mastného kulatého břicha. Hlavou se svezl až mezi rozevřená stehna. Myslel na krátký odstaveček textu, který si v nějakém časopisu přečetl dopoledne. Nemyslel na svou ženu, myslel na Evu. Většina žen si přeje být milována. Eva touží po jeho lásce, říkal si. Jejím naplněním by mohl být milostný vztah k němu. Uvědomoval si, jak dopoledne pociťoval vzrušující pocit možnosti při čtení té první věty. Ta věta říkala, že Eva chce mít milence. Jeho! Je nepochybně dobře, je-li toto jejich přání plněno. Tím milencem nemusí být vždy jen mimomanželský partner, jak by se mohlo zdát. Tím veškeré naděje ve vztahu k Evě skončily, uvědomil si. Rty se dotýkal ženina pohlaví. Přemýšlel, proč by svou lásku měl dávat Evě, proč by ji neměl dávat své ženě, která ji potřebuje stejně. Většina žen žije ve stabilních párových vztazích a je se svým sexuálním životem v manželském vztahu docela spokojena. Rozvažoval, proč by Eva neměla být ve vztahu se svým mužem spokojena. Touží po lásce a dostává ji, říkal si v duchu. Proč by měla chtít ještě jeho. Cítil, jak žena pod ním intenzívně přijímá jeho lásku. Při milostných pohybech dával pozor, aby příliš netlačil na její břicho. Znovu se rozhodl, že bude milencem pouze své ženy. Chtěl, aby byla více než jen docela spokojena.

Když skončili, přemýšlel, proč ve svých představách nikdy nevytvářel také tak intenzivně svou touhu po své ženě jako po ostatních, a proč nerozvíjel jejich vzájemný vztah, který dokonce zanedlouho měl být ještě více prohlouben.

Rozhodoval se, jestli má změnit své dosavadní zaměstnání. Jednou z významných skutečností, která ovlivňovala jeho zvažování, bylo, že by tak ztratil vztah s Evou.

Vždycky psal rovnou do počítače. Nedělal si jiné poznámky; to jenom velmi výjimečně, když zrovna neměl po ruce svůj notebook. Dopsal právě další kapitolu. Měl v sobě uspokojující pocit, že se mu to podařilo napsat přesně tak, jak to bylo v jeho mysli. Ale chvíli předtím, než stačil text uložit a soubor zavřít, počítač zkolaboval. Když jej znovu nastartoval a otevřel soubor, ve kterém předtím pracoval, napsaný text tam nebyl. Našel jenom pár nesmyslných znaků. Mísil se v něm vztek s lítostí. Chvílemi propukal jeden pocit a vzápětí nabýval vrchu druhý. Bušil pěstí do stolu a málem při tom brečel. Věděl, že už se mu to tak nepodaří napsat.[1]

„Někde přeci musí být! Nemohl jenom tak zmizet!“ opakoval si roztřeseným hlasem stále dokola. Začal prohledávat adresáře a podadresáře ve svém počítači. Otevíral všechny soubory s různými jmény i příponami, které měly podobné datum a čas vytvoření. Pak prohlížel adresáře, ve kterých obvykle pracuje a kam standardně ukládá své osobní soubory. Potom hledal v adresáři, který je pro jeho textový editor automaticky přednastavený. Nikde soubor nenalezl. Měl pocit, že už vyzkoušel všechny možnosti, když jej napadlo projít Temporary files adresář.

Byl tam, oddechl si. Když soubor otevřel, chyběl jen poslední odstavec textu a některé konečné úpravy, které udělal těsně před tím, než se to stalo. Ještě může všechno změnit, uvědomil si.

Třetí den jejich dovolené byl v půlce. Z automatu v nedaleké vesničce telefonoval Evě, jak se rozhodl se změnou zaměstnání. Potřeboval, aby jejich vedoucímu předala jeho podepsanou výpověď, kterou připravil, než odešel na dovolenou. Když minulý pátek odcházel, neměl ještě nové místo jisté.

Byl rád, když Evu uslyšel, přestože v telefonním sluchátku zněl její hlas úplně jinak, než jak jej znal z kanceláře. Poznával v jejím hlase, když jí oznámil své rozhodnutí, že ji to mrzí. Také jemu to bylo líto. V posledních měsících se několikrát přistihl, že se obává, co když si Eva najde jiné zaměstnání. Bývala na zaměstnavatele často naštvaná jako on. Nikdy jej však nenapadla možnost, že by mohl odejít on. Bál se, že by ji mohl ztratit, a teď ji opouštěl dobrovolně sám. Věděl, že tím vše mezi nimi skončí, i když se spolu čas od času budou vídat. Když dotelefonoval a zavěsil, jeho žena, která stála celou dobu vedle telefonní budky, řekla: „Evě je to líto, viď?“ Po celý zbytek společné vycházky myslel na Evu.

Další dny měl v sobě nepřekonatelnou touhu jít znovu k telefonní budce. S tím místem se mu spojila Eva, tam mohl slyšet její hlas. Chtěl jí říci více, než mohl. Překonával se.

Dovolená jim vycházela, alespoň co do počasí, a tak odpolední déšť byl příjemným osvěžením. Nevěděl, z čeho má takovou náladu. Stále si tichým hlasem opakoval: „Nakláním hlavu a postupně i celé tělo do strany, abych déšť, padající kapky, viděl rovně. Potom ale zase celý ostatní svět se křiví. Ztrácím rovnováhu. Vše se komplikuje.“ Žena sedící v křesle s pletením na klíně se na něho dívala, jak postává na zápraží. Nerozuměla mu. Nevěděla, co se v něm odehrává. Nepustil si do svého nitra nikoho, ani svou ženu.

Rozhodl se, že bude zase chvíli psát. Byla vhodná doba.

Věděl, že jeho věty jsou sterilně umělé, jako kdyby je tvořil jeho počítač, jako kdyby se v nich ani neměl zračit život. Jeho úvahy jsou plné racionality. Jedna úvaha přes druhou, neustálé zvažování, porovnávání, racionální rozebírání a analyzování ...ale to je on.

Měl napsaných několik stran. Věděl, že napsaný text něco spojuje, přestože jsou to zdánlivě nenavazující odstavce. Hlavou se mu honily stejně tak nesourodé a nenavazující myšlenky. Bál se do textu zasáhnout, aby nezkazil to, co se mu podařilo už stvořit, aby... aby sám sebe neztratil v textu. [Ještě stále rozlišuji, co v tomto mém románu je popsaná skutečnost a co jsem si k ní přivymyslel.] „Rozliší to i postavy zde vystupující?“ Nevěděl, zda teď myslí sám za sebe nebo za svou hlavní postavu, Autora. „Neublížím jim? Nenaštvu je? Dokáží se na to podívat jako na literární útvar, nebo mi budou vyčítat, že jsem ...zneužil jejich skutečnost pro své pohybné psaní, ...všechno pozměnil, že to tak nebylo.“ Slyšel jejich slova, vnímal zabarvení hlasu.

„Ale já všechno svedu na Postavu-autora , a ten se zase bude vymlouvat, že používal slova jako: cítil, zdálo se mu, uvažoval, myslel si a podobně, a že nezobrazoval skutečnost, ale vymýšlel si ji skrze pocity a vnímání hlavní postavy.“ Neuvědomoval si, jestli mluví nahlas, nebo ta hlasitá slova znějí jenom v jeho mysli. „Ale ono to stejně asi neprojde,“ dodal už tichou myšlenkou.

Zatím si vůbec nepřipouštěl otázky, jestli jeho psaní někdy někdo vydá a jestli to bude někdo číst. Své myšlenky odložil pro jejich neaktuálnost.

Přemýšlel, nakolik ovlivnilo jeho rozhodnutí ke změně zaměstnání to, že si uvědomil, že Evu už pro své psaní nepotřebuje. [Bylo mi trapné, nechat ji zemřít.] Něco v něm mu říkalo: „Protože jsem ji už nepotřeboval ke svému psaní, svému literárnímu vztahu, mohl jsem cokoliv. Mohl jsem ten vztah čímkoliv zkazit. Už jsem se nemusel bát, že tím, že jí řeknu o svých pocitech a myšlenkách, že ji ztratím. Tak ji ztratím! No a co?! Mohl jsem to na ni rozbalit, otevřeně jí říct, že mě vzrušuje, že bych jí to chtěl udělat. Třeba jsem se s ní mohl i pomilovat. Už jsem měl všechno zapsáno.“ [Problém ovšem nastal, když jsem pocítil, že tomu tak je sice možná pro hlavní Postavu-autora, ale není tomu tak pro mě, že pro mě se nic nezměnilo, nic neskončilo.]

Temporary files je název jednoho z podadresářů počítačového programu, ve kterém Autor nejčastěji pracuje, když si dělá poznámky na počítači. Ukládají se v něm tzv. příležitostné nebo dočasné či reziduální soubory (je jedno, jak se to v překladu nazývá) z téměř veškeré ostatní práce na počítači. Jsou vedlejším produktem hlavní činnosti. Třeba, když teď píše dál v tomto svém souboru (s názvem Temporary files.doc, samozřejmě!), dopisuje, upravuje text, je jeho práce, jeho uvažování, jeho příběh zachycen v několika různých souborech s různými (většinou číselnými) názvy a s různými příponami (většinou *.tmp), které znamenají různý formát uložených dat. Vedle hlavního souboru, ve kterém je původní text, si počítač vytvoří až desítky dalších dočasných souborů, kam se ukládají všechny změny, které hlavní Postava-autor provádí v hlavním souboru. Každá nová věta, každá myšlenka, i jen sebemenší čárka nebo háček nad samohláskou se musí zaznamenat v dočasném souboru. Teprve, když autor skončí práci, dopíše, co chtěl do textu doplnit, smaže, co chtěl odstranit, práci uloží a soubor zavře, teprve v ten okamžik počítač do hlavního souboru ukládá konečnou podobu textu a všechny myšlenky, které byly zavrhnuty, všechny dočasné položky se smažou, zapomenou, zmizí.

Jedině, když počítač v průběhu práce zkolabuje nebo udělá nějakou chybu, tyto dočasné položky nezmizí. Zůstávají v adresáři jako reziduum po předchozí činnosti.

Začal nad tím uvažovat jako nad schématem svého života, svého myšlení. Uvědomoval si, že jeho zápisy, poznámky, úvahy jsou takovými dočasnými položkami. Vznikají jako vedlejší produkt jeho života. Nechtěl, aby mizely a byly zapomenuty.

Přemýšlel nad svým psaním. Myslel si, že v dobrém psaní se přiměřeně kombinuje skutečnost, reálná přítomnost, vzpomínky, sny a představy, a fantazie.

Měl erotický sen. Probudil se zklamaný v prostřed noci, protože před chvílí se cítil nádherně. Ještě teď měl v ústech mírně slanou chuť. Nevěděl, čí to bylo tělo. Jeho žena spala vedle něho. Klidně oddechovala. Nebyl to tvrdý spánek, ale neprobudila se, když se posadil na posteli. V tmě na ni dlouho hleděl. Ráno v práci popsal sen Evě. Zeptala se ho provokativně, jestli to nebylo její tělo. Odpověděl, že neví, že by se musel podívat, a v jakémsi vášnivém opojení ji začal vysvlékat. Když se ráno probudil, řekl své ženě jenom, že se mu v noci zdály hrozné blbosti.

„Fuj, sem se lekla.“ „Čeho ses lekla?“ „Slepýše.“ „Tam byl slepýš?“ „Ne.“ „No, těžko chápu, že se můžeš leknou slepýše, když tam je, ale když tam ani neni...“ Byl rád, že ji rozesmál.

Nudil se. Už několik dní se příšerně nudil. Ani společné vycházky lesem jej nebavily. Nic nedělal a nic dělat se mu nechtělo. Chtěl, aby už týden skončil. Jako kdyby příští týden mělo být něco lepšího, co by ho mohlo ukojit. Hodně jedl, protože nic jiného se mu skutečně nechtělo. Dopoledne dlouho spal. Po obědě další dvě hodiny, a večer, když neměl problém s usínáním, se také snažil jít si brzy lehnout. Méně času zbývalo na bdění, kdy si příliš uvědomoval svůj stav. Ten druhý týden dovolené mu byl skutečně nepříjemný. Své ženě neřekl nic, neboť měl ještě v příliš čerstvé paměti, jak mu máma i babička naněkolikrát vynadaly, za to, jak nepěkně se k ní chová.

Stačila letmá vzpomínka, jak se před třemi dny pokoušeli o milostné spojení. Oba leželi umytí v posteli na peřinách. V místnosti bylo příjemně vytopeno. Ani jeden se téměř nehýbal. Přemýšlel, jestli se mu chce nebo nechce se s ní milovat. Jako by v něm bylo vědomí konce. Příliš dobře je [své postavy; pozn. autora-korektora] znal. Neměl rád, když se na to dlouho připravovali. Pak se jim to nikdy nedařilo. Jak úplně jiné to bylo první večer! Přemýšlel nad sebou, jakto že může přemýšlet nad tím, jestli mu to stojí za to. Moc to nešlo. Snažil se to co nejvíce urychlit, nevnímat její hekání a vzdychání. Nebyla ze vzrušené rozkoše, ale z bolesti. Když se konečně blížil vyvrcholení, vycukla se mu, že už to nevydrží. Když ho chtěla po chvilce dokončit rukou, demonstrativně dal najevo, že nechce. Rozplakala se.

Chtěl jí ublížit. Chtěl, aby to pocítila, ale v okamžiku, kdy se rozplakala, si připadal jako blbec. Objal ji kolem ramen a přitiskl více k sobě. Nevěděl, co by měl říci, tak mlčel.

Po dvou dnech vyprovokovala další. Dlouho se rozmýšlel, jestli má chtít nebo ne. Hlavně se bál, že jim to tentokrát nepůjde kvůli němu, když chodil téměř pravidelně každý den i několikrát onanovat do lesa přes nebezpečí, že se z křoví proti němu vyřítí některé z děvčat z okolních chat, jež neustále pobíhaly po lese. Nakonec bylo krásné.

Žena vedle něho už pravidelně oddechovala. Nevěděl, jestli spí. Nemohl usnout, protože spal odpoledne. Převracel se z boku na bok. Do mysli se mu vloudily představy, agresivní představy. Mlátil, každý úder byl přesný a perfektní. Zásah! Opět byl ve svých představách silný a nepřemožitelný. Každá z těch ran mu dělala dobře. Ale co bylo nového, už nebyl jenom rozzlobený spravedlivý hrdina. Když odrazil útok a agresoři, ač byli v převaze, nemohouce odolat jeho síle a intelektu boje, se začali stahovat, nebyl spokojen. Jako kdyby neměl dost a vyprovokoval další střet. Byl v tu chvíli agresorem. Cítil se jako trestající hrdina. Liboval si ve své představě.

Asi usnul. Měl opět svůj sen, který se mu nepravidelně zdává od doby, co si pamatuje. Vždy jej naprosto ochromí. Začal se probouzet. Musela to být krátká chvíle, ale on ji vnímal nekonečně dlouho. Cítil na sobě jakýsi ohromný tlak, jako kdyby jej cosi svíralo. Peřinu na sobě téměř neměl. Uvědomil si, že je to jeho sen. Už se ho nebál, ačkoliv byl stále děsivý a velmi nepříjemný. Měl pocit, jako když jej něco v nejbližším okamžiku zavalí. Údy se mu začaly zvětšovat, až se začal bát svého vlastního těla. Pak najednou jako by údy vůbec neměl. Necítil je, nemohl jimi hýbat. Jenom pohlavní úd stále duřel a mohutněl, až byl větší než celé zbývající tělo. Dotkl se ho. Nejprve letmo konečky prstů. Byl to strašně obtížný pohyb. Pak jej pevně sevřel do dlaně. Cítil, jako by držel tenounkou tužku. Ve svém vnímání měl teď dvě představy. Jednu představu velikosti získal hmatem a druhou vnímal... nevěděl čím. Někde pod oběma bylo vědomí skutečné velikosti, jakoby ze vzpomínek. Nemohl se hýbat. Necítil se nikde v prostoru zakotvený. Celé tělo jako by se směrem k hlavě svažovalo, ačkoliv ležel na rovině. Stále jej cosi temného a neproniknutelného stlačovalo. Byl blízko bdělosti. Mohl by to být zážitek porodu?, ptal se. Vždycky přemýšlel, co by ten sen mohl znamenat, odkud pocházet. Snažil se co nejpřesněji vnímat svůj pocit, rozlišovat sebenepatrnější detaily. Snažil se do představy vloudit tvary a barvy rodidel, jak je znal. Nic nenasvědčovalo, že by to mohlo tak být. Přesto měl stále pocit, že se právě rodí pochvou.

Sen byl velmi nepříjemný a jakási rezidua zůstávala i za úplného probuzení. Uvědomoval si, že čím blíže je bdělosti, tím je pocit méně děsivý, přestože si svou intenzitu ponechává téměř nezměněnou. A pak najednou je vytěsněn něčím jiným.

Po hodině znovu usínal s tím, že se bude muset zeptat mámy, jak probíhal porod.

Asi po čtrnácti dnech, co se vrátili z dovolené, byl se svou ženou u gynekoložky. Když skončila s vyšetřováním ultrazvukem, ptal se jí (zaobaleně) na všechno, co se mu zdálo, v jaké poloze se rodí dítě, atak. Jeho hypotéza asi nebyla správná, bylo to trochu jinak. Mámy se nakonec ani nezeptal. Poté, co vyšli z ordinace, pronesl: „To jsem byl dneska aktivní, co?“ ale už své ženě neřekl, proč se ptal. Nepustil ji ani do světa svých snů, kterých se bál.

Do práce se mu po pár dnech dovolené vůbec nechtělo. Popravdě se mu nechtělo vůbec nic. Ačkoliv zaměstnavatel jeho výpověď přijal, stále jej přemlouvali, aby si to rozmyslel. Nabízeli mu lepší [Rozuměj lépe placenou] práci. A tak se rozhodoval, zda má zůstat ve stejném zaměstnání, ačkoliv jeho literární vztah k Evě skončil. Těšil se na ni, až se vrátí z dovolené, na které teď byla zase ona.

Pomalým pohybem ruky se probíral ve slovníku. Anglické slovo temporary je možné do češtiny přeložit třemi různými způsoby: (1) dočasný či prozatímní, nebo (2) nouzový a nebo (3) světský. Potěšilo ho to. To znamená, že mé poznámky nejsou pouze dočasné či reziduální (což je hlavní a nejčastější význam toho slova), ale zobrazují určitou mou nouzi (vyjádřit se alespoň takto) a zároveň jsou nenáboženské (proticírkevní a proti náboženské), říkal si v hlavě, když listoval slovníkem dál.

Všechno se v jeho životě měnilo. Nestál pouze před rozhodnutím změnit zaměstnání. To byl ten nejbanálnější problém. Hlavou se mu promítaly jeho představy, vzpomínky, obavy i každodenní skutečnost.

Už nejméně čtrnáct dní, co se vrátili z dovolené, se babral ve své neschopnosti rozhodnout se, má-li skutečně změnit zaměstnání. Čím více si to uvědomoval, tím jasnější se mu jevilo, že to neplatí jenom ve vztahu ke změně místa, ale i ve vztazích k Evě, i ke své ženě. Svá rozhodnutí oddaloval co nejdále. Už si sám přiznával: „Až se to samo nějak vyřeší.“ Bál se rozhodnout a vzít tak na sebe všechny následky svého jednání.

Díval se na svou ženu, která se mu předváděla v nových červených těhotenských šatech. Vzpomněl si na dopoledne v práci, kdy Evě chválil její nové šaty. Slušely jí. Přitahovala jej. Často jí říkal, že má hezké šaty. Že jí to velmi sluší. Že je krásná. To, že má krásné šaty, jí říkal jenom proto, aby jí nepřímo mohl sdělit, že se mu líbí. Představoval si, jak jí nadzvedá spodní lem sukně a rukou zajíždí pod kalhotky. A teď se díval na svou ženu. Šaty jí slušely. Dokonce se přistihl při myšlence, že působí eroticky přitažlivě. Neřekl jí nic. Nerozuměl si.

Zjišťoval, že už nedokáže mluvit o ničem jiném než o sobě, a ostatní jej zajímají pouze jako postavy jeho románu. Jak rád by Evě i všem ostatním řekl, jak si s nimi hraje ve svém psaní[2]. Cítil se silný. Ale pro něho to ve skutečnosti nebyla hra. Bral literaturu velmi vážně.

Jak moc si chtěl dovolit, co si dovolovaly jeho postavy k Evě a k ostatním ženám. Nechápal, jak to mohou být jeho postavy, když jsou úplně jiné než on. V tu chvíli, když na to pomyslel, mu jedna z postav [ta, které sám pro sebe říkal Andílek Enek] s výsměchem vmetla do obličeje: „Já jsem víc ty, než si myslíš!“ Samozřejmě to věděl. Jenom si to nechtěl připustit. Musel nechat říci to svou postavu. [Je přeci úplně jasné, že kdyby to ve mně nebylo, tak by to nejenom má postava nemohla říci, ale ona by ani nebyla.]

Jak se uzavíral ve svém psaní, čím dál častěji si uvědomoval, že přestává umět mluvit. Jakoby nerozuměl ostatním, co říkají. Divně reagoval na jejich promluvy. Padaly z něho nesouvislé, nesrozumitelné nesmysly. Uvědomil si, že to nejsou jeho rozhovory jeho postav.

Nesl do práce kolegyním na ochutnávku třešně. Představil si, jak Evě zavěsil na uši dvojici rudých třešní. Eva si je chtěla dát dolů, aby jí nepokapaly bílou halenku. Jak si je sundávala a on naopak bránil, aby je dala pryč, třešeň rozmáčkli a kapička červené šťávy jí začala stékat po krku. Olízl stékající šťávu, přisál se na krk. Přestala se bránit.

Jeho představa jej úplně ovládala. Byla reálnější než skutečnost. [Skutečnost mysli. Že existuje něco jako skutečnost mysli jsem si uvědomil právě na tomto momentu.] Prošel kolem vrátnice. Nepozdravil, ač to pravidelně dělával. Stoupal po schodech nahoru do své kanceláře. Eva tam ještě nebyla. Druhá kolegyně na něho začala mluvit. Přišel o svou představu. Kolegyně nevěděla, proč je na ni naštvaný hned po ránu. Třešněmi si ji udobřil.

Uvědomil si, že téměř všechny jeho představy nejsou takové. Ve svých představách mluví a přemýšlí, ale není v nich téměř žádná akce. Za akci je považováno jeho myšlení a mluvení. [Jako autor jsem také svůj příběh vytvářel pomocí: uvědomil si, pomyslel, napadlo ho,... tedy žádné tělesné ale myšlenkové příběhy.] I teď přemýšlel, když si představoval, jak Evě vysvětluje všechny své city, pocity, představy, záměry, své vidění. Mluvil a mluvil. Téměř se jí ve své představě nedotýkal. Uvědomoval si, jak byla jiná ta předchozí představa.

Když Eva dorazila, padl na kolena, začal Evě líbat vnitřní strany stehen a křičel: „Už to nevydržím! Už to nevydržím!“ Ty jiné představy měl čím dál častěji. Jen taktak se ovládal.

Kdoví na co myslel, na jednou z ničeho nic se mu ze rtů vydrala dvě s ničím nesouvisející slova: „…skutečnost mysli…“ Věděl na co myslel. Všechno, co je v mé mysli je skutečnost.

Říkal si, že nemá žádné sny. Uvědomoval si, že se mu v posledních týdnech v noci nic nezdá. Jako vysvětlení si v duchu uváděl, že svou potřebu snů uspokojí svými denními představami.

Opět měl jednu ze svých představ, že se jeho ženě něco stalo na služební cestě, že zemřela a on zůstal sám. Jeho mysl rozvíjela všechny možné varianty, co by dělal, co by cítil, jaký by byl jeho další život. Najednou nahlas téměř vykřikl: „Ani náhodou. V žádném případě, nebudeš takto řešit své problémy.“ Lidé okolo se na něho ohlíželi. Nevšímal si jich. Byl ve svých myšlenkách a představách. Jeho postavy se v něm do sebe pustily.

Věděl, že to není tak, jak řekl. Neřešil tím žádný svůj problém, ale liboval si v sebetrýznění.

Autor si uvědomil, že na sebe neustále vyzrazuje všechny své špatnosti, všechny své zrůdnosti, jenom ne ty, kterých se sám u sebe děsí. Přiznával si, že je nemůže napsat ani tady. Jak může chtít napsat téměř dokonalé dílo, když ani sám k sobě není upřímný! Shání na sebe, kde se dá, zrůdnosti, ale jenom ty přijatelné. Byl si vědom, že si to vše už dost dlouho dobře uvědomuje, ale snad to sám v sobě chtěl potlačit, jako kdyby to neexistovalo. Aby to sem napsal!, to nepřicházelo v úvahu. [Možná tyto své zápisky jednou doplním. Ale to až budu morousovitý dědek, který nikoho nemá. Který skutečně může ublížit jenom sám sobě. Že bych to do té doby zapomněl, toho se neobávám. Jsem si jist, že je to ve mně tak hluboko a tak silně, že mě to bude ovlivňovat po celý život. Jako by to ani nebyly Temporary files!]

Všiml si, že někdy Temporary files zůstávají, nesmažou se automaticky po skončení práce (i když práci standardně ukončil). Je potřeba je ručně smazat, a někdy ani tak to nejde, protože se soubory tváří jako systémové. Je to možné teprve po velmi dlouhé době. Nevěděl pořádně proč. Něco se časem v paměti počítače urovná a položku je možné smazat. Někdy to není možné vůbec než přeformátováním celé paměti. Často jsou takovéto zbytkové soubory neviditelné, jsou tam a přitom nejsou v běžných uživatelských programech zobrazené.

Anděl se už zase smál. V posledních týdnech nedělal nic jiného. Kdykoliv se Autorovi zjevil, tak byl alespoň ironický, ale většinou se úplně otevřeně smál.

Dny byly stále stejné. Ráno vstát, jít do práce. Večer usnout, aby se ráno mohl zase probudit. Pár stručně napsaných poznámek. Spousta nerealizovaných myšlenek a představ; ani nezapsaných. Přestával vnímat venkovní svět, přestával vnímat kontinuitu. Byly jenom jeho nesouvislé myšlenky a poznámky. Svět se zredukoval na pouhé podněty pro úvahy o jeho příběhu.

Obával se, že napsáním a vydáním této knihy se dotkne všech postav natolik, že ztratí jejich přátelství, jejich lásku, jejich jakýkoliv vztah k němu a že to bude znamenat opět jeho osamění.

Stejně je sám ve svém světě, ve svém vnímání, utěšoval se. (Bál se těchto svých čtenářů. Ostatním se nepřizpůsoboval vůbec.)

Ačkoliv se jedná ze strany Evy o naprosto neopětovaný vztah, rozumově si to rozebíral, nedokázal si své chování vysvětlit, ovládnout je. [To je k smíchu. Autor, který nezvládá své postavy!]

V noci, když dlouho seděl nad svými poznámkami a zápisky a přemýšlel, co by s nimi měl udělat, zaslechl zvuky, které už dlouho neslyšel. Nejprve nezřetelně, že si ani nebyl jist, zda jejich rytmus není pouze v jeho hlavě. Přestal klapat prsty po klávesnici a tiše poslouchal, že téměř ani nedýchal. Zvuky byly čím dál hlasitější a zřetelnější. I přes tlustý panelový strop slyšel nádherně vzrušeně hekající a vzdychající ženu, kterou právě někdo miloval. Ty zvuky stačily k rozpoutání jeho představ. Raději šel spát.

Jeho žena byla jeho první a jediná žena. Přitom toužil po jiných, ale nebyl schopen vystoupit ze stínu svého manželství a vášnivě (bez ohledu na následky) se poddat novému vztahu. Tímto způsobem naplňovat představu o svém životě, o jeho naplnění. Když nebyla možná změna, přišel o své sny. Přestal toužit. Žil jakoby šťastně a pohodlně, ale šťastný nebyl. Ale ani nešťastný, protože neměl své sny, které by zavdávaly příčinu rozporu mezi snem a mým životem. Probudil se zděšený svým snem. Tolik se bál ubližovat své ženě, ale nyní po probuzení se cítil vykastrovaný.

Myslel si vždycky o sobě, že je šťastné nedělňátko. Skutečně se narodil v neděli, máma si to pamatovala. Vždycky se mu všechno dařilo, ve všem měl štěstí. Mohl skoro všechno, co chtěl, ale byl svázaný svým nedělňátkovstvím. Nemohl nic.

Právě to snadné proplouvání životem mu vadilo. Neměl čemu by se postavil, čemu by vzdoroval. Nakonec o svůj život ani nestál. Byl neschopný jakéhokoliv činu [leda zlo-činu]. Velmi dobře od sebe rozlišoval dobro a zlo, ale nedával nic najevo. Neměl rád konfrontace, konflikty. Vědomě se jim vyhýbal. Uvědomoval si, že je to jenom další část jeho andílkovství.

Problémy a smůla se mu samozřejmě také nevyhýbaly, ale nějak se ho to nedotýkalo. Stále žil ve své představě, že je nedělňátko, že se mu všechno daří snadno a samo. [Vůbec si nedovedu představit, jak bylo možné, že jsem to takto vnímal. Moje nedělňátkovství nebylo ve skutečném štěstí a pohodlí, ale v mé mysli, v mém vnímání. Ale ani dnes, když vám to tady všechno vyprávím, s tím nejsem schopen nic udělat. Už nejsem schopen vzbouřit se svému životu.]

Mluvil ke své ženě: „Vyprávím ti ten příběh, i když ty do něho také patříš. I kdybys však znala celou skutečnost, všechny myšlenky, bude to můj příběh, mnou viděný a mnou vyprávěný, ač ho znáš i neznáš ...ale takhle k tobě mluvit nemohu, nemůžeš být zároveň uvnitř i vně příběhu.“ [Postačuje, že jsem v něm takto já a nevím, jak se z toho dostat.] Seděli naproti sobě u jídelního stolu. Jedli. Mlčeli. Když se tak na ni díval, občas také zvedla zrak a usmála se na něho.

„Příběh se tvoří tím, že ho vyprávím. Ne tím, že se cosi odehrálo. I když popisuji skutečnou událost, můj příběh je to, co bylo mnou vysloveno, ne to, co jsem zažil, co jsem si myslel, co jsem viděl. Jenom to, co jsem vyslovil.“ Nevěděla, proč mlčí. On také ne.

Když dojedli, pronesl: „Mé sny se vždy dříve až nepříjemně podobaly životu, jako kdybych ani ve spaní nedokázal nic vymyslet, ale teď tomu je naopak, můj život se konečně začal podobat snu.“ Nic mu na to neříkala, tak zase mlčeli.

Když nemohl mluvit se svou ženou, když nemohl mluvit s Evou, když nemohl s nikým mluvit, podělit se (o sebe), mluvil sám se sebou (dělil sám sebe).

-         Je to něco jako zpověď, kde na sebe vyříkáš všechny svý hříchy, prohřešky, všechny svý špatnosti. Ale protože nevěříš v Boha, nezpovídáš se knězi.

-         Ale já se nepotřebuju zpovídat!

-         Opravdu?

-         ...

-         Za čtenáře se ptám, jak kněz pozná, že mu zpovídaný vypráví vše a tak, jak to skutečně bylo?

-         Jak může žít kněz s tím vším, co slyšel?, na to se ptej.

Na Evě se mu líbilo úplně všechno, ačkoliv si uvědomoval, že vlastně není nikterak zvlášť krásná. Byl v její blízkosti rád. Hleděl na její nohy v bílých lodičkách. Líbily se mu. Kdyby to byly boty jeho ženy, uvědomoval si, nelíbily by se mu. Vzrušovaly ho její bosé nohy, když se teď v letních měsících pod pracovním stolem vyzouvala. Nemohl se Evy zbavit.

V poslední době opět několikrát přemýšlel nad možností odchodu od své ženy [Přes její těhotenství!, to přeci nenapíše ani sebeneschopnější začínající autor! To je tak nevěrohodné a nepravděpodobné! I v literatuře.], ale vůbec neuvažoval nad tím, že by ona mohla odejít od něho. V ten okamžik, kdy si to uvědomil, ho to zabolelo.

Věděl, že svými představami a svými úvahami nad svým psaním se vlastně testuje. Na konec tiše, jakoby nejistě dodal: „Tímto textem jsem si vytvořil překvapivě pevnou vnitřní integritu.“

Cítil se stále ve vleku něčeho. Chtěl se na všechno vysrat. Nemohl překonat sám sebe. Postavy v něm se už zase do sebe pustily.

-         Ulevuješ si, a předkládáš to jako literaturu!

-         Ale já sem dobrej!

-         To ani náhodou! A neutíkej od tématu.

-         Moje postava, která mi nerozumí stejně jako ostatní. Ha. To je k smíchu.

-         Ty tvoje pofidérní, neskutečný vztahy, s Evou, kterou nazýváš dokonce svoji femme fatale, a přitom víš líp než já, jak to ve skutečnosti je. Co všechny ty před ní? Vždyť to nebylo víc než tvoje krátkodobá zamilovanost. A ty si vymýšlíš, co všechno pro tebe znamenají v tvém životě. A co pro ně znamenáš ty? Nic, skoro nic. Většinou si už na tebe nebudou ani pamatovat. Ale na nich ti záleží víc než na tvojí skutečný ženě. Její přítomnost bereš jako samozřejmost. Máš ji rád a ani o tom nevíš. Musíš si to uvědomit teprve, když bys ji mohl ztratit! Bojíš se, že by ti mohla utýct, že by ti mohla umřít, ale aby ses k ní choval trochu líp ve všedních dnech, to abych ti říkal já. A to si o sobě myslíš, kdoví jak nejsi chytrý, jak jsi pomalu geniální, že se ve svém psaní musíš chlubit i svým IQ.

-         Víš, jak se tomu říká?

-         Co?

-         Monolog.

-         Jen tak dál pokračuj. Brzy skončíš...

-         Už ses uklidnil? nebo seš na mě naštvanej a nemluvíš se mnou? nebo pročs najednou skončil?

-         Vůbec nic nevíš o hledání pravdy, kterou se pořád oháníš.

-         Vůbec nechceš pochopit můj svět. Nejenom můj ale i svůj, víš? Nedokážeš pochopit rozdíl mezi literaturou vymyšlenou a literaturou prožitou.

-         A pro tebe v tom nějaký rozdíl je?! Jsi k smíchu. [Protože jsou oba mým produktem, používají můj slovník, samozřejmě.]

-         Bojíš se o ženu, že od nás odejde, ale vůbec ji neznáš. Myslíš si, že je tak hloupá, aby to nebyla schopná pochopit?, aby uraženě odešla?

-         Kdo z nás s ní víc žije? Kdo z nás dvou ji má víc rád?

-         Kdo z nás je víc vymyšlený? Na to si nejprve odpověz.

-         Lituješ svýho nedělňátkovství, jak tomu říkáš, ale spousta lidí by ti záviděla. A ty jsi nespokojený.

-         Protože nedokážeš pochopit, proč svý nedělňátkovství nenávidím. Mám všechno. Pak se ptám po smyslu konání, který nenacházím. Kdybych se narodit třeba v sobotu, měl bych své problémy jako všichni ostatní a nic dalšího by mě nezajímalo. Byl bych šťastný.

Problém je v tom, že ani netušíš, jakou daň za to platím.

-         Zároveň se bojíš, že o svý nedělňátkovský štěstí přijdeš, že se skutečně něco stane.

-         A svou odpovědnost nenávidím. Stále se ohlížím na všechny okolo, co tomu řeknou. Ale já konečně chci udělat něco bez ohledu na následky.

-         Jsi v naprostém omylu, když si myslíš, že na sebe vypovídáš všechny možný špatnosti, že se osvobodíš a v kontrastu s tím vyvstanou tvý dobrý stránky. Jsi namyšlenej hlupák, jak ti řekla máma.

-         Blbec.

-         Co?

-         Blbec, namyšlený blbec.

-         To je jedno, jestli hlupák nebo blbec. Podívej se na sebe. Snažím se ti něco říct, a ty, místo abys mě poslouchal, co se ti snažím sdělit, mě chytáš za slovíčka. Jdi do prdele.

Eva se vrátila do kanceláře. Byla u ředitele úseku. Probírali, co jak do budoucna se bude zabezpečovat za činnosti, když Enek odchází. Jakmile ji zahlédl mezi dveřmi, viděl její oči; nateklé, zarudlé. Hlasem plným vzteku a lítosti pronesla: „To snad neni pravda.“ Ještě se docela ovládala. Jakmile dosedla na svou židličku, rozplakala se. Tolik by jí chtěl pomoci, tolik by jí chtěl ulevit, obejmout ji a uklidnit, tak jenom řekl: „Chceš být teď sama? nebo se vypovídat?“ Konec věty byl sotva slyšitelný. Neodpověděla ani ano ani ne. Nejasně kroutila hlavou a vypadávaly z ní jednotlivé nesouvislé věty. Měl vztek s ní. Cítil k ní lítost.

-         Tak tobě to nestačilo? Ty v tom ještě budeš pokračovat po tom všem, co jsme si řekli?

Hříšnější je tužba než samotný čin. Dlouhodobě a opakovaně promýšlíme a představujeme si nádheru hříchu. Když se to stane rychle, jako by se to ani nestalo. „Co je hřích bez prozrazení?“ zeptal se a nevěděl, která z postav to byla.

Jestliže by platilo, že neštěstí jsou boží zkoušky, tak jeho ženu má bůh docela rád. Ale jeho musí nenávidět, říkal si (to je to jeho nedělňátkovství). Když se v supermarketu postaví ve frontě na kasu, kterou vybrala jeho žena, vždy se něco stane. Pokladna se zasekne. Někdo před nimi chce platit kartou a prodavačce to nejde. Vždy musejí dlouho čekat. Dělal si z ní srandu, že jí nechá vybrat a potom půjdou do jiné než určila (odsoudila).

Otevřel noviny a začal listovat. Nečetl, jenom tak poskakoval po obrázcích a tučných nadpisech. Nic ho nezaujalo. Na vnitropolitické scéně stále stejné žabomyší války. Říkal si polohlasem jenom: „Kdyby tak chtěli konečně začít pracovat.“ Pak zahlédl titulek, že havaroval linkový autobus a jsou čtyři mrtví a řada zraněných. Na obrázku byl zdemolovaný autobus s úplně zmačkanou střechou. Na boku zahlédl znak autobusové společnosti, se kterou běžně jezdívali se ženou za jeho rodiči z Prahy do Teplic. Polohlasem si říkal: „To by bylo něco, kdyby to byl ten autobus, se kterým jezdíme.“ Tak podivně jej to vzrušilo. Začetl se do doprovodného textu. Měl pravdu, byl to autobus, který jezdívají a kterým jezdívají i jeho sourozenci, když jednou v pátek ze školy domů. Začal se bát, jestli necestovali. Co věděl, tak neměli. Uklidňoval se a říkal si, že kdyby se něco stalo, určitě by mu rodiče zatelefonovali. Až do večera byl silně nervózní. Soustředil se pouze na své myšlenky. Teprve večer, když se dostal k telefonu, zavolal domů. Nikdo to nezvedal. Věděl, že rodiče tam nejsou, že cestují. Doma měla být sestra. Už to chtěl položit, zvedla to. Byl rád, že ji slyší. Říkal si, alespoň ji neztratil, jí se nic nestalo. Chvíli s ní mluvil, ptal se na bráchu. Trochu se uklidnil, když se dozvěděl, že určitě neměl cestovat. Děkoval za své nedělňátkovství. Strašně moc se bál, že by o ně mohl přijít. Děsil se toho, jak by to nesl.

Fyzická bolest znamená, že naše tělo je poškozováno. Znamená psychická bolest, že je poškozována naše duše? Vždy je nezbytné odstranění příčiny.

Své nedělňátkovství neměl rád také proto, že si myslel, že by měl více o čem psát. Jeho život by byl více překotný, členitý a dramatický. Mohl by tak popisovat tragické události. Mohl by tak z něčeho žít (týt). Takto paběrkoval. Takhle si myslel, že se mu všechno daří a nevěděl, o čem psát. [Tak psal o svém nedělňátkovství, ha ha ha. Jak jenom mohu být tak směšný! (Používám stejný slovník jako mé postavy, samozřejmě.)]

Do Autorovy představy o rozepsaném díle se zařazovaly i sny, myšlenky, které mu prolétly hlavou, nápady, postřehy, záchvěvy vzpomínek, nejednoznačné pocity a představy. To vše se mu vynořilo v jeho operační paměti v okamžiku, kdy si přečetl jakoukoliv větu svého románu. Z toho všeho se skládalo jeho dílo. Myslel si, že je výborné.

Překvapilo ho, jak rychle se naučil psát o sobě ve třetí osobě. Šlo mu to tak strašně snadno. Jako kdyby popisoval někoho jiného[3]. Začal se bát, že tak o sobě i myslí, že sám pro sebe už je pouze svou postavou. Už když něco dělal, tak si v duchu říkal: dělá to a to, myslí na tohle, napadlo ho, cítí se...

Protože znal své myšlenky a své obavy, mohl u své postavy napsat: Ale on znal své myšlenky a obavy, on znal důvody svého jednání.

Uvědomil si, že o sobě přemýšlí jako o několika osobách. Každá byla ucelená ve své části. Dlouho nevěděl, které jeho chování a jednání, je které z těchto postav. Byl dva, byl tři, byl rozštěpený. Všechno to byl on. Pak poznával ve svém jednání, která z postav je právě vzhůru.

Znovu stál na začátku svého kruhu. Vzpomínal, kolika cykly k Evě už prošel za tu dobu, co ji zná. Že jeho vztah k ní se opakuje v určitých cyklech si přiznal před rokem. Propadl se do vzpomínání a do neuvědomělého uvažování.

Jaký byl jeho vztah k Evě? Chtěl se s ní milovat. Líbilo se mu její tělo. Zvlášť moc se mu líbila v jedněch krásných šatech. Rád se díval na její nohy. Když se vyzouvala na své kolečkové sedačce proti němu, zahlédl občas její kalhotky. Líbila se mu. Říkal si, že vůči jeho ženě je to jenom tak, že se mu Eva líbí jako ženská, že ho vzrušuje, že si za to může sama, když se s ním málo miluje. Zároveň věděl, že v jeho vztahu k Evě je něco víc, že netouží pouze po jejím těle, ale také po její náklonnosti, po jejím obdivu a vztahu k němu. V posledních měsících ji více a více zkoušel. Zkoušel sebe. Dobře věděl, že jejich vztah existuje, ale velmi dobře znal jeho rámec. Chtěl víc.

Vzpomněl si, jak Eva vyprávěla, že dřív chodila ke staršímu doktorovi, který byl na ženské. Jen nějakou uviděl vejít do ordinace, okamžitě se rozzářil a hned chtěl, aby se každá vysvlékla. Zato jakmile vešel chlap, už ode dveří na něho vrčel, co mu je, co chce, jen aby byl rychle pryč. Na dotvrzení svých slov rukama lehce naznačovala rozepínání knoflíčků halenky a svlékání. Představil si ji. „Tak copak vás trápí. Vysvlečte se a položte se tady,“ pronesl a nevěděl, zda jenom ve své mysli nebo nahlas. Vzhledem k tomu, že se ostatní rozesmáli, tak asi nahlas. Naštěstí to vzali jako vtip.

Vzpomněl si, jak Evě poslal elektronickou poštou dopis, ačkoliv seděla kousek od něho (přes stůl). Byla to sranda, ale trochu chtěl, aby z toho cosi vycítila. Počítač pípnutím oznámil, že došla nová zpráva. Eva dlouho psala něco v ruce. Teprve po dvou hodinách se vrátila k práci na počítači. Na obrazovce byla hláška, že přišla nová pošta. Otevřela dopis a téměř okamžitě se začala vesele a hlasitě smát. Tvářil se neutrálně, jako že o ničem neví. Po chvilce nevydržel a smál se také.

Vzpomněl si také, jak tehdy Evě vysvětloval fungování svého mozku na příkladu počítače. Pevná paměť jako všechny jeho i hluboko zasunuté vzpomínky a vědomosti. Operační paměť jako jeho realita, okamžitá paměť, ve které jsou snadno přístupné informace z nejbližších chvil.

Postava-autor si zabírala velkou část prostoru pevné paměti. A zabrala si úplně celou operační paměť a veškeré přístupy a výstupy. [Už tehdy jsem si uvědomoval, že se Autor-autor uzavírá ve svých představách, že už jej nic jiného nezajímá. Už mu záleží jenom na jeho příběhu, na jeho postavách, ze kterých dělal stručný příběh. Jakýkoliv podnět z venku použil. Vše rozvíjelo jeho myšlenky, které do sebe zapadaly. V radosti si tehdy říkal: „Jako mozaika.“ Nemohl jsem jej dostat z toho zvláštního časoprostoru. Vymkl se mé kontrole. Společně s postavou Andílek Enek okupoval nejenom prostor ostatních postav typu Autor a typu Já, ale zabíral si i tuto mou část mozku, tu v hranatých závorkách. Chtěl mě úplně zatlačit. Jeho představy byly sice zajímavé, ale nemohl jsem... bránil mi v mém životě. Už jsem se ani nemohl vyjadřovat jako já, ale mluvil za mě... Ale nejhorší na tom bylo, že z venku si toho nikdo nevšiml!]

Vzpomněl si, jak spolu byli na služební cestě. Přespávali v malém penziónku. Po večeři popíjeli, bavili se, smáli. Eva se rozhodla, že se půjde vykoupat do bazénu, který byl uvnitř. Jako by s tím počítala, plavky měla s sebou. Řekl jí, že se na ni přijde podívat. Rezolutně mu odmítla: „Ne!“

Když už nějakou dobu u stolu seděl sám, rozhodl se zajít k bazénu. Ještě tam nebyla. V rohu místnosti bylo veliké akvárium. Prohlížel si probuzené rybičky, když se předtím v místnosti nesvítilo. Eva vešla do prostory. Byl ke dveřím zády, jak si prohlížel akvárium. Viděl její odraz ve skle. Neotočil se. Nechtěl dát najevo svou zvědavost. Když už to bylo dlouhé, otočil se. Eva právě vstupovala po schůdcích do vody. Rychle si ji prohlédl. Měla hezké modré plavky. Cítil trochu překvapení z jejího těla, než jak si je představoval z obrysů a tvarů, které znal přes šaty. Krásná, štíhlá, ale trochu jakoby plošší zadek a zvětšený podbřišek, po dvou těhotenstvích. Přesto nemohl odolat. Znovu si prohlížel přes plavky její malá prsa, která téměř znal.

Díval se na ni, jak plave v krátkém oválném bazénu. Neustále jej přemlouvala, ať jde také do vody. Lákala ho, jak je voda příjemná. Provokativně mu cákla pár kapek do obličeje. (Stále mu v hlavě znělo to její rezolutní ne, a teď ji vůbec nevadí, že se na ni dívá. A dokonce ho láká k sobě/do vody.) Neustále se vymlouval, že nemá plavky. Voda a pohyb ve vodě jej lákal stejně jako Eva. Neodolal. Rychle se vysvlékl a, jak byl zvyklý, vklouzl do vody po hlavě. Okamžitě ucítil, jak mu prudkým pohybem sklouzly slipy až ke kolenům. Honem si je vytahoval.

Eva stále chtěla závodit. Navrhovala, že poplují podél stěn a jestli ji předhoní. Věděl, že by ji snadno předhonil. „Při prudším pohybu ve vodě mi padají slipy, a potom by to naše závodění mohlo vypadat úplně jinak,“ pronesl. Zatímco se smála, představoval si situaci, kterou právě vyslovil; jak se úplně nahý žene za Evou.

Po milování měl pocit incestu. Jako kdyby se miloval se svou matkou. Nebylo to věkovým rozdílem dvanácti let mezi nimi. Bylo to porušení stávajícího stavu. Nevěděl, jestli se s ní bude ještě někdy milovat. Nevěděl, jestli bude chtít. Vždy jej vzrušovala pouze jeho touha po ní. Teď měl její nahé tělo, které ztratilo svá tajemství. Nevěděl, na co myslí. Nechtěl, aby něco říkala.

Když se vrátili ze služební cesty, musel se přesvědčovat, že to nebyl sen. [...upozorňuji vás, že některé věci zde jsou zapsány zcela autenticky.]

Skončil se vzpomínkami. Rozhodl se začít (s)nový život.

Psal kvůli ženám, když jej nechtěly poslouchat tak, jak si představoval (že by si zasloužil). Mluvil k neexistujícím, nepřítomným posluchačům. Psal o svých ženách, psal svým ženám. Nespal se svými ženami (až na výjimky/u/).

Každý z nás jedním a téže slovem vnímáme něco jiného. (V jeho mysli byl zrovna Autor-autor.) Ve svém vnímání posunujeme význam o kousek jinam. [Jak pak může čtenář-posluchač pochopit vyprávěný-napsaný příběh?] Každá komunikace je vlastně překladem. I pod těmi nejobyčejnějšími slovy (nositeli významů), která dennodenně běžné zneužíváme, máme vedle významu, který nám k němu přiřadila matka (mateřština) a dal otec (pořád mateřština), připojenu jistou vůni, drsnost nebo jemnost ve vzpomínkách... Např. když se řekne slovo rajče, vybaví se mi: plod, červený plod, kulatý, měkký ale pevný. Když se zakousnu, sladký. Zelená stopka. Vůně? Než se rozkrojí, téměř žádnou nemá. Zato rostlina, jen se jí člověk dotkne ...a už jsme u toho. Tady končí naše a začíná moje ...mám rád tu zvláštní silnou vůni, když vyštipuji postranní výhony. A žluté prsty potom. První vzpomínka k položce[4] rajče je ve školce. Za otevřeným oknem slunce, teplo. Z venku hlasy dětí. Sedím sám v jídelně. Ostatní děti už dojedly a odešly si hrát. Na talíři je rozčtvrcené rajské jablíčko, které musím sníst. Každých pět minut mě chodí kontrolovat vychovatelka. Už si nepamatuji, proč je nechci sníst. Máma je nejí, tak snad proto [dodnes je nejí]. Když jsem je po více než půl hodině ochutnal, bylo to jiné, než jsem čekal. Docela mi to chutnalo. Druhá vzpomínka (chronologicky): Vracíme se autem, máma, babička, děda a já, z nákupu ve východním Německu. Sedím na zadním sedadle a jím jedno rajče za druhým. Moc mi chutnají... nebo např. ...mám pokračovat? ...tohle všechno se mi vybaví, ale každému čtenáři se vybaví něco jiného. [Tohle je můj příběh.]

Přesnost slov? Snažím se být srozumitelný, ale pokud každý používáme stejná slova pro posunuté významy, pak je to zbytečné. [- To by znamenalo, že to píšu jenom sám pro sebe. - A co sis do teď myslel? Snad ne, že to někdo bude chtít číst? Že to bude někoho zajímat?]

Vystříkal své sperma. Jeho zrychlený dech se zpomaloval, ale úlevu necítil. Stál nad záchodem a čekal, až bude moci močit. Hlavou se mu motaly myšlenky nad tím, kolikrát byl při vyvrcholení v takovém vytržení, že o sobě nevěděl, kdy nic jiného neexistovalo. Předklonil se, aby mohl začít močit, aby se trefil do záchodové mísy. Penis byl stále velmi ztopořený. Ve vodě plavalo pár bílých shluků. Vodní hladina byla rovná. Zahlédl svůj odraz.

Asi málo spal. Celé dopoledne v práci se nemohl na nic soustředit. Nechtělo se mu nic dělat. Neustále myšlenky utíkaly do jeho představ, do jeho vnitřního světa. Mluvil. Myslel. Mlčel.

Bavili se s Evou, že její starší dcera toho v poslední době hodně sní, že hodně roste, už je o jeden centimetr větší než ona, už obléká Evino oblečení a věci si pak uklízí do svého šatníku. Vyprávěla mu, že v sobotu pro ni musely jít do města vybírat nové plavky, protože ty staré se jí už nelíbí. Popisovala mu je, červené hladké jednodílné plavky na bocích spojené mašličkami. Jak mu je popisovala, uvědomil si, že je zná. Eva mu potvrdila, že už je její dcera nosila loni, že je viděl na fotkách, které mu před rokem po dovolené přinesla ukázat. Vzpomněl si, jak dlouho hleděl na fotografii, kde dcera (v jiných plavkách) neměla horní díl, jak si prohlížel její dívčí prsa. Vzpomněl si na její tělo. Eva jej vytrhla z jeho myšlenek, řekla, že si dcera vyzkoušela troje, ale žádné jí neseděly. Když to říkala, představil si dívčino tělo, jak se převléká z jedněch plavek do druhých. Pak Eva ještě dodala, že ty červené klidně bude nosit sama. Představil si ji.

Znovu po dlouhé době věděl, že se mu v noci něco zdálo. Nepamatoval si celý sen, jenom jedinou jeho sekvenci. Stál u ní, nebo klečel. Objal ji pažemi kolem pasu, hlavu přitiskl na její břicho a řekl, nebo si pomyslel: „Miluji tě! Chci jenom tebe!“ Když se probudil, pamatoval si právě tento kousek snu. Zůstal v něm i po probuzení. Byl to velmi silný prožitek, který jej ještě teď v bdělém stavu ovládal. Přemýšlel, která žena to byla. Uvědomil si, že to byla Eva, že k ní promlouval. Po chviličce si začal uvědomovat podobu. Byla to podoba jeho ženy. Nerozuměl tomu. Bál se toho. Vždy si myslel, že jej přitahuje Evino tělo, a že nic dalšího k ní necítí.

Celý den jej to nepustilo. Byl si jist, že svou ženu nechce nikdy opustit. Nechce jí ani ublížit. Eva jej jenom přitahuje, protože s ní tráví tolik času v zaměstnání. To byla jeho racionální představa. Jeho emocionální představa propukla ve snu, v podvědomí. Vše bylo úplně obráceně. Bál se, co by mohla být skutečnost.

Už po druhé za sebou v krátké době se mu zdálo, že se miluje s Evou. Byl to zase takový sen, že se ráno probudil naprosto neuspokojený. Nevěděl, jestli se mu to stává, protože na to myslí přes den. Potom všechny potlačované a nepřiznávané myšlenky propuknou v plné síle neomezované jeho vědomím právě ve spánku, kdy se jim nemůže bránit. [Je přeci andílek, ublíží i takto.]

Své neuspokojenosti a neukojenosti se nedokázal zbavit po celý den. Naopak napětí v něm více a více narůstalo. Nic, vůbec nic ho nedokázalo uspokojit. Díval se na obrázky nahých žen, které měl v počítači, prohlížel si jejich prsa a pohlaví. Nepomáhalo to. Stále si Evu prohlížel. Díval se na ni a myslel si, že už to musí vědět. Když se protahovala, její prsa, bradavky se vykreslily přes napnutou látku halenky. Zadíval se na ně. Uvědomil si, že musela vidět jeho pohled. Nemohl to vydržet. Po celou pracovní dobu přemýšlel, jak se s Evou ukojit, uspokojit. Nevynechal jedinou příležitost, aby jí neřekl, jak se mu líbí její tělo. Myslel si, že už jí musí být naprosto jasné, co k ní cítí, co si o ní myslí, co po ní chce. Ale neulehčila mu to.

Přemýšlel, nakolik se vsugerovává do chování své postavy... do chování, jednání a přemýšlení jaké přidělil své postavě (jak se popisuje ve svém psaní). Opačný způsob autocenzury.

Neztotožňuji se s žádnou z postav tohoto příběhu, ale jeho postavy se ztotožňují se mnou. Nevím, jak je mám od sebe odehnat. „Sebe samých se nezbavíme,“ šeptal si, jako by se bál, že ho někdo zaslechne.

Snažil se Evě něco ze svých myšlenek sdělit (sdílet). Nezvykle dobře se mu dnes dařilo směrovat hovor. Měl pocit, že se s ní o sebe dělí, ale pak mu došlo, že mu nerozuměla. Popadl ho smutek. Uvědomil si, že i nadále bude v myšlenkách sám. Potřeboval oplodnit, nebo se alespoň udělat.

Rozpor mezi jeho představami a skutečností jej frustroval natolik, že se mu nic nechtělo; dokázal být akorát zlý, podrážděný, agresivní na každý podnět, arogantní a cynický.

Co měl dělat, když se mu jeho představy vůbec neplnily?! Ve svých představách ubližoval. Zdálo se mu potom, že se mu malinko ulevuje. [Postava-autor tenkrát před Andílkem Enkem pronesla: „Stojí ta nepatrná úleva za to, jak ubližuješ sobě i ostatním?“ Dneska se tak musím ptát i já.] Neubližoval jenom ve svých představách.

Vždy, když se sklonil pod stůl, aby zapojil do el. sítě svůj přenosný počítač, měl pocit, že Eva vždy pevněji stáhne nohy k sobě. Měli stoly proti sobě. Často si brával notebook domů, aby mohl pokračovat na svém textu. Druhý den v práci musel mezerou v prostřed jejich stolů spustit a zapojit el. šňůru. Vždy, když měla Eva sukni, tak v okamžiku, kdy se ohnul pod stůl, dala nohy těsně k sobě.[Kolíky elektrické šňůry strčil do zdířek zásuvky.] Když měla kalhoty, tak ten pocit nemíval. Přitom nemohl spatřit ani její kolena, protože oba pracovní stoly měly nejméně z poloviny zadní stěnu. Už několikrát se jí chtěl zeptat, jestli si toho je vědoma, nebo je to podvědomý naučený pohyb (snad ještě z doby, kdy byla malá holčička a maminka jí říkala, že holčičky musejí vždy sedět tak, aby měly nožičky u sebe).

Eva poposedávala na své pracovní židli. Co chvíli se levou rukou nadzvedla nad sedadlo a pravou rukou si stáhla svou krátkou sukni více na nohy. Kradmým pohledem se na ni podíval. Neprohlížel si její tělo, její nohy. Byl zvědavý na její reakci, na její pohyby. Na to, co ty pohyby znamenají pro něho. Pravou rukou uchopila vprostřed mezi stehny sukni a stáhla ji. Cítil, že ten pohyb jednoznačně směřuje proti němu. Že skrývá svá stehna před jeho pohledy. I ten způsob! Už několik dní cítil, že registruje jeho pohledy na své tělo. Toužil po ní. Ve svém mozku zaháněl jednu představu za druhou. Stále se viděl, co dělá, jak se jí dotýká. Ale byla to jenom jeho představa. Byl si vědom, že ona má jiné. Byl naštvaný na to, že existují i jiné příběhy.

Druhý den přišla v krásných vzdušných letních šatech. Prohlížel si její obličej. Nikdy předtím se mu nezdál tak přitažlivý. Celý den přetahovala látku šatů sem a tam, aby nebyly vidět její nohy. Zatímco on si celý den, při každé příležitosti, prohlížel její zadek v bílých kalhotkách s tmavým lemem, jak vše prosvítalo skrze látku šatů. Vnímal, že jí vadí jeho pohledy. Cítil se zklamaný.

Zvláště když předchozí večer se se ženou téměř po měsíci snažili milovat a utekli od sebe, když se jím to nedařilo. Naštvaně se ženou celý večer i druhý den ráno nemluvil. Při polední pauze se jenom tak procházel městem a dychtivě si prohlížel všechny ženy a dívky, které potkal. Přál si s kteroukoliv z nich se vášnivě, bezmyšlenkovitě milovat.

Nic jiného v jeho mozku v ty dny nebylo.

O dva dny později zaregistroval Evin nenávistný pohled pokaždé, když na ni pohlédl.

Takové pocity v jeho mozku v ty dny byly.

V posledních dvou třech týdnech pokaždé, když se otočil k Evě, naklonil se k ní nebo jenom lehce pootočil hlavu, registroval, jak si jednou volnou rukou stahuje svou krátkou sukni více ke kolenům, jak si drží okraj při každém překřižování nohou. [Vzhledem k opakování těchto textů jeho vztah k Evě ovlivnilo (ukončilo) to, že nosila krátkou sukni.] Vadilo mu to a mrzelo zároveň. Říkal si, že nemůže nic dělat. Všechno má alespoň jediné řešení, i matematické úlohy. Jenom je najít, jenom si je uvědomit, jenom se odhodlat učinit je.

Prolétlo mu hlavou, že Eva je jeho femme fatale, že on ji pro sebe do této pozice postavil. Snažil se ovládat. Chovala se tak jedna jeho postava. Ve svých myšlenkách se ale neovládal.

V řečech, které k Evě vedl, zacházel téměř do krajností, ale aby se ještě mohl vrátit. Eva na jeho promluvy nereagovala tak, jak si představoval. Když byli v kanceláři sami, stahovala si sukni více ke kolenům, a to aniž by viděla, že jí kouká na nohy. Prostě jenom nechtěla, aby viděl její nohy. Drobné projevy, které mu jednoznačně říkaly, že ji nikdy nedostane. Jakmile si to uvědomil, začal se dívat po jiných ženách. Najednou jich viděl mnohem více, a krásných a přitažlivých. Ale při pohledu na Evu si uvědomoval, že to nestojí za to. Ztratil by svou ženu, a to nechtěl. Říkal si, co a jak moc by se změnilo, kdyby se vyspal s nějakou, cizí, jinou ženou. Byl si téměř jist, že by to nezměnilo jeho myšlenky ani pohledy.

Znovu přemýšlel, že jeho vztah k Evě má (zatím nevěděl, jestli pravidelné nebo nepravidelné) cykly, že se všechno stále opakuje [Vím jistě, že byly delší než její menstruační.]. Všechno se v jeho životě opakuje. A jeho život je opakováním jiných životů. Proč by jej měl nějak naplňovat? Znovu musel konstatovat, že víra v cokoliv pro něho není alternativou. Eva byl jen typický příklad. Na ní si snadno všímal, že vždy v určitých cyklech si jí začíná všímat, chce se s ní milovat, ale ještě než toho dosáhne (a nebo protože toho nemůže dosáhnout), si uvědomí naprostou marnost svého počínání.

Na šňůře na balkóně protějšího domu se ve větru třepotaly bílé kalhotky. Přitahovaly ho, jako kdyby mu před očima mávali červenou látkou. Myslel si o sobě, že je hroznej bejk.

Uvědomil si, že nejspíše on sám sebe takto vybudil, vyvolal v sobě tolik sexuální energie (pohlavních hormonů). Myslel si, že jedině když jí všechno řekne, když se jí začne dotýkat, když se s ní bude milovat, jedině to ho uklidní.

Věděl, že to neudělá, že bude muset najít nějaké jiné řešení.

Nenalezl jediné řešení, aby se s ní mohl milovat, aby se jí dotýkal, aby jí alespoň všechno tohle řekl (své představy), a zároveň neublížil své ženě. Některé matematické úlohy mají dvě a více řešení a některé nemají ani jedno. Šílené byly už jenom jeho myšlenky. Jen kdyby ty jeho žena znala, začala by plakat. Ale Autor-postava je potřeboval, aby mohl pokračovat ve svém psaní. Přesto se bál, že i tím, že jsou napsané [Přestože skutečnost (ani skutečnost mysli) zdaleka mnohdy taková nebyla.], jí ublíží. Autor-postava zároveň chtěl, aby si je takto Eva přečetla, pochopila jej a nabídla mu své tělo. Autor-autor věděl, že je to blbost. „Kdo ví, jestli to vůbec někdy vydám,“ říkal si. „Kdo ví, kde v té době bude Eva. A bude mě stále ještě tak přitahovat?“ Byla to blbost. Autor-autor žil svým psaním. [Už jsem se lekl, že prozradím...]

Cestoval vlakem k rodičům. Seděl zkroucený na sedadle. Do kupé přistoupila docela hezká dívka. Usmála se na něho a aby něco řekla, pronesla: „Sedíte tak hrozně pokroucený.“ Nevěděl, co jí na to odpovědět, tak pronesl: „Nejhorší na tom je, že takhle pokroucený jsem i uvnitř.“ Vzala to jako docela dobrý vtip.

Nechtěl jí nic vysvětlovat. Byl rád, že se neptala, jak to myslí. Bylo mu jedno, jak si to vyložila.

Skončilo léto. Blížilo se datum, kdy od Evy odejde. Začal podzim s krásnými teplými dny a studenými nocemi. Dorazil do práce celý ztuhlý, že si okamžitě musel uvařit čaj. Eva ho už přešla, tvrdil si. Věděl že miluje svou ženu. [- Další kolo-kolečko. Jen jim přiznej, jak to bylo dál. - Tady ne. Tady nemáš co dělat. Tady píše náš stvořitel. - Náš stvořitel je ještě směšnější než si ty. - Počkej, až na to přijde, tak nás zruší oba.] Asi za půl hodinky dorazila do kanceláře i Eva. Svlékla si sako a pověsila si ho na ramínko do skříně. Při prvním pohledu na ni si okamžitě všiml jejích pronikavě vystupujících prsních bradavek. Přes podprsenku, košilku i halenku špičatě popichovaly jeho představivost. Zeptal se jí, či spíše pronesl. „Venku je zima, co?“ „Ne, ani není,“ odpověděla mu. Věděl, že je i jí, jinak by je nemohla mít tak [Chtěl jsem napsat tvrdé, ale to je charakteristika hmatu.] vyčnívající.

Uvědomil si, že vůbec přerod cyklu nezaznamenal. Přemýšlel nad tím jestli jsou to uzavřené kruhy, zda stojí skutečně na úplném začátku, nebo je-li to spirála, a jenom to, že vnímá téměř stejné, co na začátku, své současné místo ztotožňuje se začátkem.

Pokud je to spirála, kolikrát se musí otočit?, kolikrát musí projít začátkem (místem blízkým začátku), aby měl pocit, že někam dospěl?, že není věčným začátečníkem? Měl pocit, že začátkem prošel stokrát a že pokaždé to byl začátek.

Doma odpoledne byl sám v celém bytě. Seděl v pohodlném křesle a všechno, jako už několikrát v jeho životě ztratilo cenu, hodnotu, význam, důležitost. Přemýšlel nad dalším svým životem. Ani jeho psaní ho v tu chvíli (několik posledních dnů) nebavilo. „Jaký má smysl? Proč to dělá?“ ptal se a odpověď ho vlastně nezajímala. Myslel na sebevraždu, představoval si svůj let. Skočil by z balkónu. Jako anděl by roztáhl svá křídla. Svou nesmrtelnost měl zajištěnu, žena čeká jeho dítě. I když ani to v tu chvíli pro něho nemělo žádnou cenu. Druhý den s Evou skoro celou pracovní dobu prokecal. I přes včerejšek si říkal, že snad alespoň vzájemné vztahy mají cenu. Asi. Nevěděl. Chtěl být v její přítomnosti, mluvit s ní, přestože byl ve stavu, že mu na ní vůbec nezáleželo.

Říkal si, že je zvědavý na další cyklus, že se na něj tentokrát musí připravit, že bude dobře dávat pozor, co je impulsem, kdy a za jakých okolností zaniká starý a vzniká nový.

Přistihl se, že přemýšlí nad tím, jak by se mohla situace ještě změnit (zhoršit). Nebylo to jenom zachycení situace, ale potřeboval něco dramatického, zajímavého, závažného, něco, co by se hodilo do jeho psaní.

Hlavou se mu honily roztodivné myšlenky, kterým chvílemi ani sám úplně nerozuměl. [Jak je tedy tady zaznamenat?] Každý člověk je svobodný jedinec. Každý člověk dělá jenom to, co je mu příjemné. I zarytého individualistu a samotáře potěší zjištění, že není se svými představami o životě na světě sám. I ten největší altruista, který se stará o všechny ostatní lidi, to dělá jenom pro sebe. Bude mé psaní ublížením všem okolo? Ale jenom protože nejsou schopni se s tím vyrovnat. Už dopředu věděl [myslel si, že ví], jak těžce jeho žena ponese, některé odstavce, kde nepotřebuje ke svému životu jenom ji, ale ještě někoho dalšího, další příběh. Jedinec, který se nemůže s nikým spojit, zůstává ve svém nitru sám. Nevěděl, jestli jeho příběhy mu napomáhají v jeho samotě přežít. A nemusí se točit všechno kolem pohlaví! Musím se naučit vnímat oběmi částmi svého mozku (jak racionální, tak emocionální), dával si rozkaz.

Nechtěl být člověkem bez příběhu. Jeho (po)hlavní postava přímo říkala: „Nechci patřit mezi lidi bez příběhu.“ Bál se prázdného světa.

Už poněkolikáté ten den stál nad záchodovou mísou. Snažil se zklidnit dech. Jenom vnímal, co všechno mu proplouvá hlavou. Uvědomil si, že má v křeči zkřížené prsty na nohou. Neovládal své tělo. Tolik si přál neovládat se, překročit svůj stín.

Zase slyšel v hlavě dohadovat se své dvě postavy: - Masturbace je ponižující a svědčí o osamělosti. - Já sem teda nikde neslyšel, že by osamělost člověka nějak ponižovala.

Definitivně začínal podzim. Foukal chladný vítr. Šla proti němu krásná mladá žena, přes halenku vystupovaly ostré hroty jejích ňader. Měl pocit, že praskne, jestli se jich dotkne.

Vracel se vyčerpaný ze zaměstnání. Procházel parkovištěm plným aut. Najednou kousek od sebe zaslechl: „Vezmi si jablíčko.“ Věděl, že nabídka neplatila jemu, ale muži vystupujícímu z modrého automobilu. Nebyla to jeho Eva. Usmál se. To spíše on tenkrát nosíval Evě jablka, stále jí je vnucoval, přemlouval ji, aby si od něho alespoň kousla. Teprve nyní si to tak uvědomil. I když žena byla hezká, víc si jí nevšímal. Ať si s ní užije její Adam. Doma měl svou těhotnou.

Nadával si, že nemá rád křesťanské náboženství, ale s radostí využívá jeho mytologii.

Nic jej nebavilo, do ničeho se mu nechtělo, nic jej neuspokojovalo. Necítil se nešťastný. Jediné co jej trochu zajímalo, byly tyto jeho zápisy. Uvědomoval si, že i jeho představy potřebují vývoj, potřebují ten nesmyslný pohyb vpřed, který on nepotřebuje.

Říkal Evě, že kdesi v novinách četl o dvou na sobě nezávislých průzkumech, jak ženy v průběhu svého cyklu reagují na muže. Prohlížel si ji. Chtěl znát její reakci. Díval se jí do očí a popisoval, že podle těchto výzkumů prý ženy v době plodných dnů jsou více přitahovány takovými těmi mužnějšími a drsnějšími typy. Mimo toto období naopak muži s mírně zženštilými rysy. Bylo znát, že nad tím vážně přemýšlí, ale kroutila hlavou, že si ničeho takového není vědoma. Na jeho přímou otázku, jaký typ muže ji přitahuje [To bylo vlastně jediné, co ho zajímalo, proč se ptal.], mu se smíchem odpověděla, že ji přitahuje jenom její manžel.

Nakonec se rozpovídal on o tom, jaké ženy se mu líbí. Zase se o ní téměř nic nedozvěděl.

Jejich vztah byl v tom, co na sebe vyzrazovali, a v tom, co o tom druhém chtěli vědět, nevyrovnaný. [Alespoň z dnešního pohledu si to myslím.] Byl si toho vědom, ale nechtěl si to připustit. [Jestli si dobře pamatuju.] Ale nechtěl ji pustit, vzdát se jí, přestože věděl, že jsou to jejich poslední společné dny.

Chtěl udělat svůj život zajímavější, ale protože fyzicky nebyl, musel ho dělat zajímavější myšlenkově. Připustil si, že vlastně Evu ani nechce, protože by to všechno skončilo. Přišel by o všechny své myšlenky a své představy, o svou bolest a sebetrýznění. O všechno, co ho na tom zajímalo. [Jak to jenom zapsat?!]

Když se se ženou už druhý měsíc nemilovali, a znovu ji odmítl, když se o to pokoušela, vmetla mu do obličeje, že se miluje už jenom v řeči, ve svém psaní [A to ani nezná tyto texty-testy.], fyzicky ho to vůbec nezajímá. Musel si přiznat, že jej vzruší pouze napsaný text. Jeho (po)hlavní představy nejsou obrázky, není zvuk, ale jsou to pocity, které chce sdílet. [A tak je vypráví, dělí se o ně.] Když osaměl a slyšel ji přes slabou zeď plakat, jenom tak jakoby mimochodem podotkl: „Jenom mé postavy si mohou rozumět, protože mají stejný jazyk, stejnou paměť.“

„V posledních dnech jsem ve stavu, že ani sám sobě nepřipadám zajímavej a výjimečnej,“ pronesl, když se unavený vrátil z práce. Vždycky chtěl být výjimečný, zajímavý, individualita. [Pokaždé mě nesmírně potěšilo, když mi některý se spolužáku řekl: “Ty hnusnej individualisto!”] Nejvíce výjimečné byly jeho kudrdliny, kterými byl úplně jiný než všichni ostatní spolužáci s rovnými vlasy. A později se odlišoval brýlemi, které mu znemožňovaly účastnit se mnohých her, a tak jej přímo odsuzovaly z kolektivu k samotářství.

Pak začal psát a myslel si, že skutečně výjimečný (něčím, co si zaslouží na základě svých schopností, své inteligence a svých dovedností) bude svým psaním. S kudrdlinama se narodil a brýle začal nosit, protože si zkazil zrak, když pořád četl. (Nakonec i to dítě umí udělat každej blbec.)

Eva si nechávala v práci oblečení. Vždy v něčem ráno přijela na kole, nějaké šaty si přivezla v tašce, další den jiné. Rána byla chladnější, ale odpoledne velmi teplá, tak ve skříni nechávala svetříky, halenky, sukně, vestičky, kostýmy i šaty.

Dopoledne se rozhodl. (Musel. Naléhali, nedali mu už další čas.) Eva o tom věděla. Několikrát se ptal na její názor, přestože předem znal její odpověď. [Jako kdybych chtěl slyšet něco, co mi nemohla říct.] Odpoledne před odchodem domů, když si skládala do tašky své oblečení, které se jí tam za poslední týdny nahromadilo, se jí ze srandy zeptal: „Ty už se ode mě stěhuješ?“ „Spíš ty se stěhuješ ode mě!“ odpověděla mu trpce nepříjemným hlasem. Tiše, téměř neslyšně smutným hlasem řekl: „Hm. Já vím.“ Pak dlouho ani jeden z nich nic neříkal.

Byl pátek odpoledne. V kanceláři osaměl. Nechtělo se mu nic dělat. Domů nepospíchal. Pomalu si připravoval počítač a věci, které si vezme na víkend. Uklízel je do aktovky. Ve skříni na ramínku visely už jenom jedny Eviny šaty. Nejprve pomalu a nejistě se jich dotkl. Hladil je, jako kdyby v nich Evino tělo bylo, jako kdyby se jí dotýkal. Chtěl se jí takto dotýkal. Chtěl, aby věděla, že chce. Stále v nich zůstávala vůně Evina těla.

Rozloučili se. Celé následující týdny jej pak pronásledovaly myšlenky na ni. Neustále před sebou viděl její přibližující se rty, jak se k němu pozvolna naklání, ale nedokázal si vybavit pocit, když se jejich rty setkaly.

Vytrhl se ze vzpomínek a z myšlenek, které vzpomínky vyvolávaly. Myslel na své nedělňátkovství. V práci se mu vše dařilo. S novým měsícem přecházel na jinou práci, mnohem lépe placenou. Ale odcházel od Evy. Vůbec neměl radost, že se mu všechno tak snadno daří.

Už čtrnáct dní mu bylo špatně, že odchází od Evy. Byla jediným, na co se každý den do zaměstnání těšil a proč tam zůstával. Měl tak zajištěno, že se s ní bude vídat pět dní v týdnu, osm hodin každý den.

„I o své sny,“ v duchu říkal: představy, „jsem přišel. Přestal jsem toužit.“ Slova na konci věty byla tišší než na jejím začátku. Sotva mu bylo rozumět. Jako kdyby v půli věty přemýšlel jestli stojí za to, aby ji vyslovil, aby ji dopověděl. Potlačoval své city, nechtěl si nic a nikoho pustit k tělu, k duši. Nejraděj by se s celým světem popral sám.

Snažil se udržet s Evou alespoň nějaký vztah. Zpočátku nejméně jednou denně chodil do jejich bývalé kanceláře. Někdy bývalé kolegyně neměly tolik práce, a tak se mu Eva trochu věnovala, ale většinou si uvědomil, že už tam stojí hodně dlouho. V místnosti bylo ticho, které přetrhával pouze on. Když odešel, měl pocit, že si toho ani nevšimly. Byla v něm směs zármutku, vzteku bezmocné bolesti, nechuti do čehokoliv jiného, zejména ne do práce.

Přišel domů z práce. Bylo mu zle, psychicky zle. Už několik dní se mu zase strašně moc nic nechtělo. Přemýšlel nad důvody. Byla to změna zaměstnání, práce jako taková, noví kolegové? Nahlas řekl: „Přišel jsem o Evu.“ i když věděl, že její skutečné jméno je jiné. Nešlo mu o ni jako o takovou, ale o jeho vztah k ní, že přišel o své představy, o své touhy.

Mezi dveřmi nahlas pozdravil, aby jeho žena věděla, že je doma, ale šel rovnou do své pracovny. Věděl, že jejich problém je v tom, že nesdílejí stejné světy. Ona sotva jen tušila o jeho představách, o jeho snech a vymýšlených příbězích. Vrátil se domů ze zaměstnání a uvědomil si, že jí nemůže říci nic z toho, na co celý den myslel, nemůže, nedokáže, nesmí jí říct, nemůže se s ní podělit, o své myšlenky na Evu, o tom, jakou krásnou dívku viděl. Nic k ní nepocítil, ale líbila se mu, její drobná, štíhlá postava, její maličká kulaťoučká prsíčka[5] bez podprsenky vyvstávající skrze tenkou látku. Strašně ho bolelo, že nesdílejí společné světy. Uvědomoval si, že téměř nic netuší o jejím světě, že jej pokládá za jednoduchý, až za zbytečný a banální bez jakéhokoliv přesahu jejich lidských existencí. Měl pocit, že mu nestojí za to, by se o něj zajímal. Tak se nezajímal o ni. Tam byl začátek.

Nová práce ho moc nebavila, ale nebylo to prací. Jeho inteligence mu postačovala, aby průměrně dobře a snadno zvládal jak pracovní záležitosti, tak všechny své zájmy, včetně psaní (průměrně dobře!). Cítil se lepší než všichni jeho kolegové, inteligentnější. A strašně uražený, když neuplatňovali jeho návrhy a nápady.

Stejný pocit podcenění měl na všech literárních soutěžích, kterých se zúčastnil, ale získal pouze čestné uznání (pokud se dostal vůbec mezi oceněné autory). Říkal si, že jeho věci jsou dobré. Vůbec nepřemýšlel nad tím, jak moc by měl škrtat, že některé věci jsou vyloženě špatné. On si je označil za hotové a odeslal je na soutěž.

Jeho nedělňátkovství mu umožňovalo poměrně snadné a dobré psaní [Umím dát dohromady jednoduchou i složitější větu tak, aby měla hlavu a patu, ale...], ale už nemohlo zařídit, aby bylo skutečně perfektní. To on musel být trpělivý, precizní. Dokázal napsat dobré věci, ale v jeho psaní často fungovala náhoda a štěstí.

Tolik chtěl mít vydanou alespoň jedinou knihu, aby se mohl označovat za spisovatele. Toužil napsat dobré věci, a ještě o malinko víc toužil získávat za své psaní ceny, obdiv. Začal psát někdy v září, v říjnu 1989. Tehdy pocítil nádheru vytvářet příběhy. Uvědomil si svou schopnost poměrně snadno cokoliv napsat. Pak přišel listopad 1989 a spisovatelé, disidenti získali určitou moc a postavení ve společnosti. Prezidentem se stal spisovatel. Chtěl patřit k této skupině. Psaní samotné ho bavilo jenom někdy. Většinou jen když úspěšně něco dokončil, napsal, vytvořil. Samotný proces psaní jenom výjimečně, když se bavil, když mu to šlo velmi dobře. [Rozuměj snadno.] Několikrát přemýšlel, jestli není grafoman. Neuměl si odpovědět na tu otázku.

-         Zatímco v dílech mnohých autorů lze vypozorovat, jak sám sebe autor rozdělí do několika postav, tys rozdělil sám sebe ve skutečnosti. Na mě, na sebe a na kdoví kolik další postav, které jsou však vůči tobě servilní. [A proto zbytečné; pozn. Autora-korektora, který je blízký příbuzný s Postavou-autorem.]

-         A co po mně chceš, když píšu o sobě?!

-         Musím se ti smát. My všichni jsme ty. Když to nepřiznáš sám sobě, tak alespoň čtenářům.

-         ...

-         Jak si tě mají vážit tvé děti, když si sám sebe nevážíš?

-         Já si sám sebe vážím, ale jsem i ty. A ty si mě nevážíš. A možná si nevážíš ani sám sebe. Myslíš si o mně, že jsem namyšlenej blbec, já si to pamatuju, jen neříkej. Všechno, co udělám, co říkám, co si myslím, se ti nelíbí. Věčně seš nespokojenej. Se sebou, se světem, s našima známýma i s kolegy…

-         …Pustíš mě konečně ke slovu. To víš že jo, že si myslím, že jsi blbec. Já nevím, co si o sobě myslíš. Ty snad vůbec nejsi sebekritickej. Kdyť se na sebe podívej. V práci, sice úspěšně, ale pouze předstíráš inteligenci a schopnosti. Ale sotva stačíš sledovat, vo čem ostatní mluví. A že to dělaj i ostatní, někteří, vo tom vůbec nepřemejšlej… tak dobře. Nebudeme mluvit vo práci, ale myslíš, že někde je to lepší. Ta tvoje literatura… a dost, jdeme se věnovat naší ženě. Přišli jsme z práce, vo dvě a půl hodiny pozdějc, a místo, abysme jí dali pusu, popovídali si s ní, když je celý den sama doma, tak před ní utíkáme po celym bytě, jenom proto, abychom se spolu mohli pohádat. [A já si to zapsat.]

-         Ty se chceš hádat. Já ne.

-         Proč píšeš takhle?, ty svý zápisky!, protože to líp neumíš, nedokážeš napsat pořádný román.

-         ...

-         Kvůli tomu maximálně pár sekund dlouhému okamžiku jsme schopni se snažit celé dlouhé hodiny. Pár krátkých stahů, několik výstřiků hustého bílého semene, úleva a konec. A kvůli tomu okamžiku ses celé hodiny snažil, myslel na to, cíleně pronášel slova, mluvil, mlčel, tvářil se, usmíval, sužoval, trápil, prohlížel si všechny ženy a dívky okolo sebe, představoval si jejich tělo, snažil se zahlédnout jakýkoli kus jejich zahaleného těla… [Vadilo mu to. Pokaždé si vzápětí uvědomil, kolik času ho to stálo. A pro takové bílé nic.]

-         ...

-         Znám tě líp, než si myslíš. Vidím ti do duše a vidím tam všechnu podlost a hnus, který nemůžeš postřehnout, protože ty se v každý situaci chceš vidět dobrým a čistým.

Už nevěděl, která postava nadávala které. Zaklapl poznámkový blok a skutečně šel za ženou.

Autor začínal věřit tomu, co píše. Když se skutečnost vyvíjela jinak, než si napsal, byl velmi zklamaný. Bylo mu z toho smutno. Více a častěji se vracel do svého světa, kde se cítil lépe.

Psal, protože chtěl zažívat dobrodružství alespoň ve svých představách. Jeho život však byl úplně jiný.

V jakémsi databázovém programu pracoval na statistice. „Nenašel jsem Tabulku tabulek.“ objevilo se na obrazovce počítače po předchozím pípnutí. Připadalo mu to jako Kniha knih. Asi deset minut na to prolistoval noviny, které mu pravidelně každý den nosili do kanceláře, a v jednom z článků nalezl slovní spojení: Síť sítí.

Objevila se nová žena, ale nebyla to Eva. Díval se na její ústa, pohybující se rty, a uvědomil si, jak moc mu to připomíná Mariu. Bylo to vlastně úplně stejné. Dva lité, kteří si nemají co říct, o čem spolu povídat, vyprávět si, sdílet, ale pro oba je to jediný způsob, jak ještě chvíli zůstat spolu, nemuset se rozejít. A tak mluví, mluví a mluví, a přitom nemohou říci, co by oba chtěli.

Právě pro tohle se kdysi bál prohloubení vztahu s Mariou, proto jejich vztah nerozvíjel, vlastně on to byl, kdo jej ukončil.

Ale co má dělat teď? Viděl její tělo. Nebylo ošklivé, ale ani zdaleka ne tak krásné jako tělo jeho ženy. Neposlouchal, co říká, jenom se usmíval a malinko přikyvoval hlavou. Promítal si její nahé tělo. Představoval si jejich spojení, jak se jí jeho ruce dotýkají. Nic! Děsil se svého nic.

-         Proč to tady zaznamenáváš?!, zase chceš nějaké ženě ublížit! Ublížíš své ženě, až se to dozví, protože ses tak vůbec neměl chovat. Neměls to dopustit! A ublížíš i téhle ženě, ublížíš i Evě, protože uvidí, žes je akorát využíval ke svýmu pochybnýmu psaní.

-         Ale ona pochopí, ona ano, protože tam byla. Bude to mít ve svých vzpomínkách. Pochopí.

-         Nepovede se ti to vysvětlit. V okamžiku, kdy si to tady přečte a pozná se, to překryje zbytky jejích vzpomínek a bude tě nenávidět. Napsané je pravda! to nevíš?

Chtěl s tím skončit. Se všemi svými zápisky, se všemi ženami. Věděl však, že Eva je víc než jen dočasná položka [Skutečně? Už po dvou týdnech, kdy se ke svým stručným poznámkám vrátil, přemýšlel nad tím, co chtěl napsaným říci. Cítil, že z toho pomalu vyprchává naléhavost, jakou to mělo v okamžiku, kdy si dělal poznámky. Potkávali se občas na chodbách pracoviště, zastavili se na chvíli, popovídali, ale z jejich vztahu zmizelo to, co oba pociťovali oné noci (...jaké noci?, co to tady plácáš? Která postava je tady?!). Po měsíci si říkal, že byla typickou reziduální položkou.[6] Jenom se bál, jak by jí to měl říct, jak zareaguje, jestli to zde někdy bude napsané číst.], mnohé z toho, co zde je zapsáno, není víc než dočasná reziduální položka, ale bál se svého zapomínání, slábnutí pocitů a proto je zaznamenával.

Zaznamenání individuálních pocitů a myšlenkových reakcí, to byly jeho malé (duševní) dějiny. To jej zajímalo. To chtěl uchovat.

Měl podivně živý sen v bdělém stavu. Přistoupili k němu mladý muž a dívka, mladší, než byl on, a požádali jej, aby to nedělal, aby nevydával svého Andílka [Ta poslední dvě slova, to je citace, měla by být v uvozovkách; přip. Autora- korektora.]. Zarazilo ho to, zarazilo ho, jak to řekli. Řekli mu, že přicházejí z budoucnosti. Po několika větách, kdy mu vypověděli o jeho životě, o jeho psaní, o kterém neví, ani jeho nejbližší, ani jeho žena, a které má bezpečně uložené v zaheslovaných souborech, jim musel uvěřit. Neřekli, proč to nemá dělat, co způsobí (způsobil v budoucnosti). Když zmizeli, měl pocit skutečnosti. Probral se ze své letargie, ve které ustrnul při své představě. Přemýšlel, co to bylo za varování. Jeho mozkem se rozjely najednou tisíce myšlenek, komu a jak by mohl ublížit. Skutečně by to mohlo být tak závažné, co napsal?, nevěděl. Přál si, ale realisticky si myslel, že spíše ne.

Do svého psaní zahrnul už i jejich přítomnost, svou budoucnost.

Přemýšlel nad tím, co způsobil (způsobí), komu ublížil (ublíží).

Asi měsíc, když na tuto příhodu téměř zapomněl (úplně zapomenout, to se nemůže stát, když je to tady zaznamenané), se mu stalo něco podobného. Na ulici jej zastavila stará cikánka, že mu bude věštit z ruky. Nechtěl. Snažil se jí vykroutit, že na nic takového nevěří, ale už držela jeho dlaň. Hleděl na ni a v duchu si říkal, že jí to hodně ztíží a neřekne jí o sobě, svých tužbách ani slovo. Nedá na sobě nic znát. Vůbec nebude reagovat. Dívala se do jeho dlaně, kterou jednou rukou držela a prstem druhé jezdila, jako když v knize chce neztratit řádek. „Tady je nějaký nesmysl ...Andílek Enek, rozumíte tomu?“ a zase se na chvíli odmlčela. „Naděláte mnoho neštěstí, i sobě ublížíte.“ Naznačila, že se až lekla a rychle pustila jeho ruku. Když jí vnucoval nějaké peníze, kvůli kterým to přeci dělala, otočila se a utekla.

Uvědomoval si, že se mu jeho žena stále líbí. Že je nejméně tak krásná jako všechny ostatní, po kterých právě teď v posledních dnech touží. Věděl, že... všechno si to uvědomoval... bylo mu jasné, že nemá cenu o tom znovu mluvit, psát, přemýšlet... ale zároveň si uvědomoval, že to je on a že takový bude.

Začal myslet nad svým psaním, proč to dělá. Občas, když dlouho neotevřel žádný ze svých pracovních souborů v počítači, se cítil divně, jako když něco má udělat a neudělal to. Hledal důvody svého psaní. Ptal se sám sebe, zda je normální nebo nemocný. Utěšoval se významem slova ne-normální. Svým psaním chtěl dokázat, že je nenormální. Chtěl být výjimečný.

Díval se na svou těhotnou ženu. Přistihl se, že uvažuje nad tím, jestli bude schopen se o dítě starat. Měl stále pocit, že až sobecky myslí pouze na sebe. Teď mu do života vstoupí nový človíček, který si bude vyžadovat jeho pozornost. Nebyl si jistý, jestli i nadále nebude preferovat svůj život před potřebami dítěte. [- Dnes už znám odpověď. Mám to říct?- To bonzáctví na sebe ti zůstalo.] Příliš dobře si uvědomoval, že stále hledá smysl a naplnění svého života. Nevěděl, jestli to dítě něco změní.

Rád ji dráždil. Jazykem kmital po poštěváčku, prsty vsouval do její žíznivé dírky. Prozkoumával každičký záhyb toho zvláštního světa, který dovedl ovládat jeho i ji. Rozhrnoval kroutící se tmavé chloupky. Mezi prsty se mu objevila hustá vazká mléčná tekutina. Při každém pohybu cítil, jak se dírka svírá, jak v ní zaniká, jej pohlcuje, aby jej vzápětí znovu stvořila.Vnímal, jak se žena propíná při každém jeho doteku. Sám zůstával při vědomí. Mezi stehny se mu houpal ztuhlý penis. Byl připravený v okamžiku se prohnout v oblouku rozkoše, ale teď ona začínala neovládat svůj hlas a své tělo. Měl pocit, že ji tak ovládá, když ji nemůže ovládat jako svou postavu. Naprosto neovladatelné výkřiky mu prozradily, že teď může s jejím tělem nakládat podle své libovůle.

Vzpomněl si, jak jej v mládí, kolem čtrnáctého patnáctého roku, vždy vzrušovaly těhotné ženy, jak si je prohlížel. Protože ony to docela určitě musely dělat. Bylo to na nich vidět. Nemohly to zapřít. Tak na ně hleděl!

Když se díval na svou ženu, jak jde, měl pocit, že se svým velikým břichem chlubí. Jak jej hrdě nese vystřené vpřed, aby každý viděl. Ale možná to byl jenom způsob, jak vůbec jít se svým těžkým outěžkem.

Jeho žena velmi moc chtěla, aby se mu jejich dítě podobalo.

Enek se chlubil svou ženou, jejím břichem, jejich brzy očekávaným potomkem. Když spolu šli ulicemi, bral ji sám za ruku a pevně si ji držel. Byl na ni hrdý, ať potkávali známé nebo úplně neznámé lidi.

Přemýšlel stále více a častěji, jestli skutečně něco narození dítěte změní. Přál si, aby ano. Chtěl se na to zeptat Evy. Hledal vhodnou příležitost. Zvažoval slova k použití. Ale potom si uvědomil, že by ho nepochopila a že by mu stejně nedala žádnou odpověď, ačkoliv porodila dvě holky.

[Včera jsem zase velmi psal. Když jsem skončil, s lítostí jsem si uvědomil, že jednoho dne se od poznámek budu muset odříznout, budu je muset označit za hotové, ukončené. Texty osiří. Nebudou už reprezentovat žádného autora. Konečně se z nich stanou objekty jako takové. Text zautonomní; bude vznikat sám ze sebe a do sebe se bude i vracet.

Ano, součástí textu je i realizace odstupu od něho.]

Když pak se ženou společně šli nakupovat, vedli se za ruce. Chvíli ji dokonce objímal kolem ramen. Byl šťastný, že ji má. Na chvíli se mu v hlavě objevil obraz, že za druhou ruku se drží s jinou ženou. Nevěděl, která to byla. Byly to všechny jeho ženy dohromady. Nechtěly jej pustit.

Nedovolila mu, aby do ní vnikl. Když postříkal bílým spermatem její rozvášněnou rudou štěrbinu, cítila nádherné horko. Musela se za to horko držet. Probudil se podivně rozpálený. Nerozuměl svým snům. Opět nepoznal ženu, kterou měl pod sebou. Celý zbytek dne si opakoval: „Les femmes fatales.“ Nevěděl proč.

Představy v něm se přelévaly jedna ve druhou. Ani si neuvědomoval, co je skutečnost.

K ránu se probral. Za oknem se už začínalo rozednívat. Žena byla také napůl vzhůru. Přiklonil se k ní a objal ji. „Kocoure, hledáš klubíčka?“ zeptala se. Odpověděl: „Nemusím je hledat, vím, kde je mám,“ a hladil ji nejprve po jednom a potom po druhém prsu. „A tady mám jedno zacuchané, jak jsem si s ním naposledy hrál,“ a hladil ji prsty po chloupcích pohlaví. Pak ji ještě začal hladil na největším klubíčku, na jejím kulatém břiše. Líbali se. Oba byli šťastní. Po několika dlouhých minutách řekla: „Ještě můžeme hodinku spát,“ ale měl pocit, že je to jiné, než jak mu to říkala dřív. Měl pocit, že kdyby chtěl, mohli by.

Byl rád, že ji má. Cítil se šťastný, když si své ráno odpoledne poznamenával, přestože v poledne, když se místo oběda procházel městem, si prohlížel všechny hezké dívky a ženy.

Poslední dvě noci se mu zase začaly zdát sny. Měl radost, že má několik snů za noc, přestože si je nepamatuje. Hodně a dlouho spal.

Žena za ním přišla do práce. Bylo sice po pracovní době, ale on měl ještě pracovní jednání a nemohl jít domů. Tak se kolegům jenom omluvil a chvíli se ženou zůstal na chodbě před kanceláří. Rozčíleným a roztrpčeným hlasem mu líčila, že už jí zase při chůzi podklouzly boty a ona upadla. Lekl se, že spadla na břicho. Viděl, že ji přepadá lítost. Rozbrečela se. Objal ji. Když se vybrečela a uklidnila jeho objetím, lítost se znovu měnila ve vztek. V něm se také něco změnilo. Při objetí si uvědomil, jak mu na ní záleží. Držel ji a hlavou mu probíhaly všechny myšlenky za posledních několik měsíců. Uvědomoval si, jak velmi by jí ublížil, kdyby trval na svém vztahu k Evě, byť i jen literárním.

Měl pocit, že ten závěr, který se mu zkolabováním počítače ztratil, by mě přepsat (změnit).

Někoho slyšel překládat slovo files jako příběhy. Ať hledal ve všech slovnících, jak chtěl, nic nenašel, ani náznak, že by toto slovo mohlo mít tento význam. Přesto jemu se v jeho myšlenkách všechno propojilo. Ten význam slovu si sám pro sebe přiřadil.

 

---