Pilka

  Šla sama chodbou, v ruce jen pilku na železo. Ozvěna vlhkého pleskání kapek na ni útočila ze všech stran, ale cítila, že voda nebude její jediná průvodkyně. Nevěděla moc dobře, jak se stalo, že se ocitla uprostřed plesnivých a navlhlých zdí jakýchsi katakomb. Ten člověk, byl-li to člověk, na ni vyběhl tak nečekaně, že nebyla schopná rozvitějších úsudků, než vzít něco ostrého pro případ, že se bude muset bránit, a utíkat. Utíkat tak rychle, jak to jen půjde…
   A než si vůbec uvědomila, že vybíhá z tátovy garáže něčím, co rozhodně nejsou garážová vrata a už vůbec ne ty dveře, kterými za ní vpadl ten hromotluk, ocitla se tam. Za zády ticho, před očima temnota a spousta chodeb, jejichž existenci ale jen tušila někde v hloubce. Sevřela rukojeť pilky a pomalu se otočila. Rukama nahmatala holou zeď – holou, pokud se nepočítá několik rozeklaných prasklin a v nich hemžící se cosi, jež vydává tlumené, škrábavé zvuky.
   Beze slova na tu zeď zírala, a když jí děsem znehybněly nohy, vzpomněla si na solný sloup, který býval Lotovou ženou, vzpomněla si na matčiny (kamenné!) oči při pohřbu bratra. Jsem teď taky solný sloup a zkamením docela, když se neotočím zpátky, pomyslela si.
   A tak šla. Sandály jí tlumeně dopadaly na hlinitou podlahu, a nejasně si uvědomovala, že se svažuje. Možná dojdu až do pekla, nebo je tohle očistec? Kam šla vlastně nakonec Lotova žena? Jedno vím jistě, uvažovala, Lotovu ženu nepronásledoval dvoumetrový plešatý chlap a nechtěl jí zakroutit krkem.
   Levá bota jí v něčem uvízla, ale po chvíli se jí s jemným mlasknutím podařilo sandál vymanit z čachtavého objetí, ať už na zemi leželo cokoliv. Otřásla se znechucením a strachem.
   Nejhorší byla ta tma. Jako malá se jí vždycky bála. Viděla v ní různé plíživé věci a stvůry. Ale co si budeme nalhávat, jaképak jako malá! Při pohledu do neproniknutelně husté temnoty před sebou se jí chtělo křičet, křičet, křičet! Ale bála se, jak silná ozvěna by jí odpověděla. Taková černota… černota jako nádor rozprostřená mezi ní a okolním světem – existoval-li vůbec jaký. Každým krokem tu černotu hrnula před sebou a ona se kolem ní hromadila. Rozhodla se už neotáčet – představila si tutéž temnotu také za sebou, a ta představa ji dvakrát nepovzbudila. Dělaly se jí z toho mžitky před očima. Ale počkat, to nejsou mžitky, tam v dálce je světlo! Pohladila roztržitě čepel pilky na železo a rozběhla se jako Jeníček s Mařenkou k světýlku v dálce, ať už věstí dobré či zlé. Hlavně pryč zpod toho polštáře temnoty, nebo mě udusí.
   Jak se ke světlu blížila, čím dál víc jí připomínalo měsíční záři. Zdroj neviděla, ale představovala si ho skutečně jako tvář měsíce. Zachvěla se, ale běžela dál. Něco zaslechla. Hlasy? Vítr? Velká kapka pleskla o zem? Zvolnila tempo a začala opatrněji našlapovat. To světlo jde z místnosti! Není to náhodou zářivka v garáži? Nejsou to ty dveře, co…uvědomila si však, že je na nich něco v nepořádku. Tedy samozřejmě kromě toho, že ta garáž, z níž vycházela, byla přesně na opačném konci té chodby, jíž utíkala. Bylo to těmi hlasy. Zněly hrubě, ale hovořily šeptem jeden přes druhý. Znělo to, jako by brumlaly pořád dokola to samé. Přistoupila ze strany ke dveřím do garáže a ze své pozice nahlédla dovnitř, čehož měla později litovat. V garáži, která skutečně byla tou, již opustila před nějakou dobou, stálo v kruhu bezmála deset mužů – pokud to byli lidé. Všichni měli dlouhé huňaté hřívy vlasů, až na toho plešatého, největšího. Z obličejů jim trčela spousta ostrých kovových věcí, dva tři si zapletli něco jako ostnatý drát i do vousů. Plešatý vousy neměl, o to víc se na něm ale blýskaly kousky kovu, až jí připomínal něco na způsob punkáče. Čímž ale podobnost končila. Jak si stihla všimnout, všichni v kruhu, jimž viděla do obličejů, měli podivné oči a bylo na nich.. prostě něco nelidského. A než se srdcem až v krku opět zmizela do tmy, všimla si, že ten plešoun má na řetězu, který drží v ruce, nějaké zvíře. Zježené chlupy mu kolem hlavy trčely do všech stran, krví podlité oči těkaly místností, a čenich větřil všechny a všechno nežádané… větřil! Jako by jí to poznání vyrazilo dech, zastavila se uprostřed pohybu. Ať už tam ty osoby dělaly cokoli, tohle nebyl vesmír, ve kterém se nevinným holkám podaří jen tak uniknout.
   Ruch v garáži utichl. Zaslechla křupání kloubů a zachrastění řetězu. To ji probudilo a solí opět zarůstající nohy se ztěžka vyňaly ze svého sevření.
   „Hrrrrgh!“ zaburáceli ti „muži“naráz.
A zase běžela tou chodbou. Za ní se ozývala směs zvuků - dusot a hlomoz brnění (proboha, oni mají na sobě nějaké středověké brnění!), vrčení a vytí té stvůry na řetězu. Napadlo ji, že jestli se z toho dostane živá, tak jí to stejně nebude moc platné. Zešílí. Už teď byla její mysl daleko za hranicí reality a viděla z dálky mávajícího panáčka, křičícího: „Ahoj, já jsem pan Ireálno! Dlouho jsme se neviděli, počítám tak v minulém životě, ale koukám, že se ti po mně stýskalo!“ A ona mu tou chodbou skutečně běžela vstříc. V záblesku logiky si ale najednou vzpomněla, že krom dveří tu byla ještě garážová vrata! Tedy ještě tamten vchod, ale ten se rozhodla nezapočítávat. Možná se ještě bude moci vrátit. Zkřehlé prsty ohmatávaly stěnu na pravé straně, až narazily na prázdnotu. Zahnula novou chodbou doprava, přesvědčujíc sama sebe, že tam budou ta zpropadená vrata. Zvuky jejích pronásledovatelů se blížil, ale slyšela i něco jiného. Burácení vody. Hektolitrů a hektolitrů vody. Milionů litrů vody kdesi v dálce. Ve vzduchu byla cítit Propast. Tam nechci, řvala v ní každá buňka, tam je konec, i když nevím, čeho, tam nechci! Ale nohy běžely dál…
   Zakopla o něco na zemi. Pilka jí vyletěla z ruky a natáhla sejako malá (když se ještě bála příšer ze tmy). To něco na ni upřelo zkoumavý pohled a bez dalšího zájmu to odcupitalo hlouběji do chodeb, směrem k Propasti. Prsty roztěkaně nahmataly ostří pilky a ona se řízla. Zmateně si vzpomněla na ty ubohé třináctileté dívenky, co se řežou do rukou žiletkami v tom opravdovém světě, a byla by se uchechtla. Na to ale už nebyl čas, protože těžkopádné kroky a chřestění zbrojí byly už po čertech blízko. Bleskově se zvedla, pilku na železo pevně uchopila do ruky navzdory řezné ráně a pokračovala podél stěny dál.
   A ony tam ty dveře byly. Obrovské. Mnohokrát větší, než ve světě, kde pan Ireálno vykukuje jen ze stránek románů. Pokusila se je otevřít. Šlo to ztěžka, ale nakonec se začaly pomalu zvedat, pružiny tam někde Nahoře skřípěly pod tou námahou. A jí málem popraskaly všechny kosti v těle, než zvedla vrata do takové výšky, aby se jimi mohla protáhnout. Když už byla téměř na Druhé straně, pravá noha se jí v něčem zasekla. Škubla jí, ale sevření nepovolilo. S návalem hrůzy jí došlo, že ji někdo drží za nohu. Škubla nohou ještě úporněji, až ji zabolelo v kotníku. Sandál ten nápor nevydržel a rozpadl se. Klopýtala dál, cítila pach barvy a železa, vůni benzínu. Za vteřinu ji dostihl ale i jiný vjem. Světlo. A bolest. Bosé chodidlo měla rozřezané do krve – na zemi byla spousta, spousta pil a pilek, které nemilosrdně nastavily své čepele a pan Ireálno se smál jako blázen v odlesku každé z pil. Zamžikala a pily i bolest zmizely stejně rychle, jako přišly. Světlo ale zůstávalo a ona běžela k těm dveřím na druhém konci garáže dál, běžela o život a –
   Cestu jí zastoupil ten plešatý chlap. Skočil po ní s palcátem a povalil ji vahou vlastního těla na záda. Ve zmatku sevřela pilku za oba konce rukojeti. Bylo jí špatně a ty jiskérky před očima ji oslepovaly víc, než předtím hluboká temnota.Nastavila pilu proti hrdlu vraha, jímž se plešoun hodlal právě stát, jestli už jím nebyl předtím. Uplynula asi jedna vteřina nehybnosti. Jedna vteřina zmatku v očích hromotluka. Vztek v nich ještě byl, ale na dveře v jeho pomalé hlavě ťukal strach. Právě, když zvedl palcát k prvnímu a poslednímu úderu, k činu vraždy, zatlačila na pilu. A ještě. Nevěděla přesně, co dělá, ale začínalo se jí dělat hrozně nevolno. Znovu zatlačila a zároveň pohnula pilkou zleva doprava. Chtěla zavřít oči, ale nemohla. Dívala se tomu obrovi do očí a on nehybně sledoval ji, jeho tělo ji drtilo svou vahou, tělo neschopné jakékoli akce, zatímco se mu zubaté ostří zakouslo až do hrtanu. Do pusy jí spadla kapka krve. Další začaly dopadat na její krk, do levého ucha, na špičku nosu. Pilovala a pilovala a hrůza v ní sváděla souboj se znechucením, paralyzovaný mozek jen vydával pokyny rukám. Doleva, doprava. Doleva, doprava. Krrrrchhhkk… Pilka se zakousla do páteře. Prasknutí, jak se čepel uvízlá v kosti zlomila. Kolem dupání, funění stvůry z řetězu, která bůhví proč nezakousla tu holku jediným cvaknutím čelistí.
   Rozječela se. Střídavě křičela a plakala, neměla sílu se zvednout, kolem ní se míhaly stíny a viděla Smrt, jak si odnáší toho plešouna. Panu Ireálno bylo už vidět póry v kůži na nose, a ona ječela a ječela…

   Podívala se mu do očí a věděla, žeje konec. Věděla, že je to… táta?
   „Tati?“ chtěla říct, ale vyšel z ní jen nějaký vzlyk.
   „Klid, už je po všem. Vzal jsem pana Ireálna na hrnek kávy, o všem jsme si promluvili a bude to zase v pořádku. On říká, že tě zná. No, a já ho znám taky dobře, jsme přátelé. Jmenuju se pan Propast,“ řekl táta a ošklivě se usmál. „Rád piju vodu z kohoutku., ale ještě radši mám dlouhé pády těl na Dno.“
  
  „Tati?“ zašeptala nesrozumitelně své poslední slovo.

   Když se probudila podruhé, naskytl se jí pohled na černotu. Pod nohama se jí rozvíjela pravidelná síť zářivě bílých vláken. A ona šla. Pak se zastavila a ohlédla se. Bylo tam Nic. Velké, prázdné a hemživé Nic. Její nohy znehybněly a ruce ztěžkly. Kámen ji obtekl jako saténový šátek a slaný lesklý povlak slz na jejím, teď už nerostném, těle matně odrážel okolní temnotu.

---