Já a Anna

„Občas jsem se tak cítil. Sám, kymácející se ve větru, na samém vrcholku hory. V tom, co bylo pode mnou, byla síla. Vše špatné i dobré čím jsem prošel. Všechno co jsem prožil. A přesto jsem trpěl pocitem, že se do mě opře jen o málo větší vítr, já s bolestí spadnu až na samé úpatí.“

„Ani nevíte, jak já Vám rozumím.“ Řeklo to něžné hloupé stvoření, které mě celou dobu s účastí v očích sledovalo. Nesmál jsem se, potřeboval jsem účast. „Děkuji Anno!“ Přišla servírka. „Dáte si také ještě skleničku Anno?“ Zeptal jsem se. Objednal jsem pro oba. Anna byla veselá dívka. Potřeboval jsem jí!

Žili jsme na periferii v garsonce. Měli jsme malý byt. Tvořený jen jednou místností. Kuchyňský koutek, jídelní stůl a postel na které jsme spali a milovali se. Záchod a koupelnu jsme měli v jednom, jeden lavór na vše.

Byl jsem v tu dobu šťastný. Dělal jsem s radostí běžné věci. Pral jsem, uklízel, chodil nakupovat. Naučil jsem se, jak se říká, v tom chodit. „Dobrý den, máte papír? Ne, ten ne!“ Ztišil, ale zdůraznil jsem hlas. „Myslím tapír na utírání gouna, na zadok, tapír na utírání zadoku!“

Šplhali jsme s Annou po žebříku. Jak se zpívá ve staré tklivé jazzové písni. Až do nebeských výšin. Jenže jak v písni, tak ve skutečném životě následoval pád a "konec všeho."

"Neodjížděj!" Anna klesla na kolena. "Prosím tě." Rozvzlykala se. Odvrátil jsem se od ní. Hořce plakala. Přidal jsem plyn. Zahlédl jsem ji ještě ve zpětném zrcátku. Stále tam klečela. Někde na silnici, mezi poli, uprostřed světa, sama.