Otesánek

Kousek od lesa stál malý domeček,

žila v něm babička a taky dědeček.

Oba již staří, děti však neměli,

snad proto, že v domku nebylo postelí.

Žili si slušně - o dvojí penzi,

jen kdyby bába neměla ty svoje hemzy.

Babička:

"Kam já jsem kdysi své oči dala,

že jsem si takové nemehlo vzala?

Kdybys byl jako muž jen trochu solidní,

tak už jsem alespoň desetkrát gravidní.

Že děti nemáme - beztak je tvá vina,

od doby kdy stromek spadl ti do klína!"

Dědeček:

Proč nemáme až dodnes dědice?

protože si babo, šílená slepice.

Kéž by ti za tu lež upadly panty,

to máš z tý svojí koncepce-anti!

Pořád jsi chtěla mít klídek a pohodu,

a blbneš teď, když jsi už v přechodu?"

A tak se staroušci celé dny přeli,

náhle křik utich, jako když střelí.

To baba pěstí ťukla si na čelo,

až se jí v žaloudku srazilo kyselo.

Babička:

"Až teď mne napadlo, jak míti syna!

stačí když ruka tvá nebude líná.

Popadni sekeru, dláto a pilu,

padej hned do lesa a měj se k dílu!

Tam skácej strom - statný a ztepilý,

uprav ho dlátem a syn je za chvíli!"

Uposlech dědeček bábina příkazu

a lehce přioděn vyrazil do mrazu.

Na večer přivedl divného kloučka,

tělíčko Golemka a hlava broučka.

Než se kdo nadál, sedí si za stolem

knedlíky spolkl - všechny i s kastrolem!

I ubrus skončil v tělíčku neladném,

a bába rudne jak záře nad Kladnem.

Babička:

"Tohleto vytesat - co tě to napadlo?

Si padlej na hlavu - žere jak čerpadlo!"

Když v krku dítěte skončila žehlička,

babičku skolila mozková mrtvička.

Dojatý dědeček slzičku zatlačil,

a potom ke stolku hned hbitě přikvačil.

Dědeček:

"No, to je věc - až člověk žasne,

co všechno dokáže to dítko krásné!

Jeden by netušil, že kousek polena,

zajistí v domku klid na stará kolena!"