Liják

Podzim přišel toho roku velice brzy. Nebylo noci, kdy by nezahřmělo, dne, kdy by nepršelo, rána, kdy by vítr neprofukoval komínem pana K. a nesnažil se ukrást chodcům klobouky. Pan K. za úsvitu často postával u svého okna, pozoroval černou hladinu Vltavy a zamyšleně si míchal kávu - po směru hodinových ručiček, proti směru hodinových ručiček, ze středu k okraji hrnku do spirály, ze dna na povrch, pořád, dokud nepřestala vycházet pára.

Pohyb byl jen iluzí, ve skutečnosti se všechno dělo stále dokola. Den následoval den, události se opakovaly s přesností, s jakou si pan K. připravoval svou kávu. Dvě lžičky kávy, jedna lžička cukru, poté natřikrát zalít již ne vroucí vodou. Nevěděl, kolik dní, měsíců či let uplynulo od chvíle, kdy naposledy promluvil. Nikdy nad tím nepřemýšlel. Jeho pohled byl prázdný jako slavnost, kterou právě opustil poslední host. Napil se kávy.

Vše je připravené. Květiny, stoly, občerstvění, dole plno lidí, kočár, kytice. Světle modré šaty. Miluje přece světle modrou. Bílá je tuctová a vlastně to není ani barva. Seběhne dolů.

Nečetl noviny. Měl ale předplacené ty nejtlustší, protože se mu hodily na nejrůznější domácí práce. Zabalit, vycpat, vystlat. Jak dlouho nic nečetl? Položil hrnek na okenní parapet.

Není jí už dvacet, ale k osmadvaceti má taky daleko. Není ošklivá, ale lidé se za ní otáčejí a když se prodírá davem, jako by ji obklopovala bleděmodrá aura. Nelíčí se, ale používá parfém, který se nepodobá žádnému jinému. Vdává se. Otevírá dveře domu a v příštím okamžiku ji bezpočet rukou vtáhne na chodník, téměř donese na silnici, ale už jen jedna ruka jí pomáhá do kočáru. Markéta.

Velké hodiny vedle dveří se dávno zastavily. Již dávno zapomněl své příjmení. Nevěděl, který je rok. Zkoušel z okna pozorovat lidi na chodníku, ale neviděl jejich tváře, všechno splývalo do šedivé všednosti těch za sebou jdoucích podzimních rozbřesků.

Markéta jí pomáhá do kočáru. Pláče. Slzy vypadají na zelených šatech jako zvláštní ozdobné flitry. Markéta ji objímá a šeptá "nezapomeň".

Kostel je najednou tak veliký. Lidí je určitě víc, než bylo pozváno. Kněz vypadá jako čaroděj ze Šeherezádiných pohádek. A támhle je Šimon. Pozoruje ji s láskou, usmívá se, jeho bílé zuby zastiňují všechno ostatní a Sára, jdouc v lodičkách na podpatku vyšším, než vypadal, klopýtne na prahu kostela. Někdo ji zachytí a na okamžik ztuhlé obličeje se opět předhání v úsměvech, jako by se nic nestalo. Sára konečně drží Šimonovu ruku. Čaroděj začíná číst a smích nahradí popotahování a vzlyky dojatých svatebčanů.

Odvrátil se od okna a pomalu došel ke staré, lahvově zelené lenošce. Ztěžka dosedl a natáhl se ke stolku pro starou knihu v hnědé kožené vazbě s černým okrajem. Napil se kávy.

"Ano." Cesta z kostela zpátky do bytu. Gratulace. Polibky.
Na svém nočním stolku uvidí malou obálku. Že by Šimon..? Ale poznává písmo někoho jiného - to ostré, do srdce se zařezávající písmo.
"Proč, proč jsi to udělala, Sáro? Provdala ses za společnost, vzdala ses svého štěstí, jako ses vzdala svého příjmení? Myslíš, že na Tebe nebudu čekat? Dnes, zítra, celý život??"
Po zádech jí přejede mráz. Beze slova proběhne kolem užaslého Šimona, sebere z věšáku svetr a vybíhá z domu do náruče podzimního slunce.

Knihy na policích měl abecedně seřazené. Pokrývaly téměř všechny stěny pokoje, ale byly také rozházené po stole, vytrhané listy s podtrhanými pasážemi se povalovaly po koberci, až nebyla poznat jeho barva. Přejel prstem po zaprášené vazbě a pustil se do čtení. Zazvonil domovní zvonek.

Proběhne parkem, po mostě, alejí, bludištěm činžáků, už bosa dobíhá na Kampu. Uvolní vlasy z už beztak beztvarého copu a bez dechu se rozhlíží kolem. Někdo ji zezadu bere kolem ramen a pokládá své studené čelo na její rozpálená záda. Slzy jí smáčejí šaty. Ucítí chvějící se rty, které ji líbají do vlasů.
"Ne...!" Otáčí se.
Poznává tu tvář. Tolikrát se vpíjela pohledem do těch očí a dotákala se rozpálených tváří. Beze slova se skloní a políbí Markétu na rty.

Jako v transu šel otevřít. Na prahu stála žena v dlouhém cestovním plášti. Šátek jí zakrýval hlavu, ale několik pramenů stříbrných vlasů si stejně našlo cestu ven a splývalo jí na ramena.

“Zdravím,” řekla.

Pan K. jí uvolnil cestu, aby mohla vejít.

Odložila těžkou tašku a pomalu si sundala šátek. Markéta.

“Nechci jít dovnitř, pochybuju, že by to mělo smysl. Chci ti jen něco říct....Sára je mrtvá.”

Žádná reakce. “Slyšíš mě, Šimone?” Bezvýrazný pohled. Markéta beze slova sebrala své věci a odešla.

Pan K. se vrátil do své lenošky. Opět vzal do ruky starou knihu, přejel po vazbě prstem a užuž chtěl pokračovat ve čtení, když mu nějaká tajemná, skoro až ďábelsky mocná síla uchopila ruku a on, aniž by si to uvědomoval, mrštil vší silou knihou o protější zeď. Dopil kávu.

Malá holčička v bleděmodrých šatečkách běžela po louce, v rukou náruč květin. Za ní dvě další děti – chlapeček v krátkých uličnických kalhotách a s rozcuchanou hřívou havraních vlasů a jeho sestra s vlasy jako uhel, červené šaty jí vlály, jak utíkala, co jí síly stačily. Všechny děti se smály. Nakonec si vyčerpaně sedly do trávy a počítaly květiny: dvě, deset, deset a tři, deset a deset. Sára, Markéta i Šimon už měli být dávno doma, ale nechtělo se jim a vesnice byla daleko. Bylo to na sklonku srpna a lesy a pole přímo vybízela k posledním letním dobrodružstvím. Jednou našli u říčky mrtvou vydru a pohřbili ji vedle mlýnského kola. Pojmenovali ji Nora a několik let ji příležitostně navštěvovali, až jednoho dne mlynáři došla trpělivost pro dětský křik (byl bezdětný) a postavil kolem svého stavení vysoký plot.

Přecházel sem a tam po pokoji, myšlenky mu vířily hlavou a měl pocit, jako by se celý jeho život, od chvíle, kdy poprvé uviděl Sáru, do chvíle, kdy naposledy bouchla dveřmi, scvrkl na malou a bolestivou tečku v jeho srdci. Před očima se mu míhaly obrazy a střípky vzpomínek, tím jasnější, čím starší byly. Viděl Sáru na houpačce, viděl ji zamyšleně sedět na mechem porostlém pařezu na jejich oblíbené lesní mýtince, také si vybavil modrý džbán, ze kterého mu matka ráno nalévala mléko k snídani, vzpomněl si na vůni květin v okně Markétina pokoje...první výstřel na vojně, při kterém se celý otřásl a velitel se mu vysmál do očí...Markéta objímající Sáru v růžovém sadu... Vzpomínky...pláč a křik a žárlivost, vystlané občasnými bleděmodrými střípky štěstí.... Jane Eyerová... Sára četla Jane Eyerovou pořád dokola. Šimon se jí smál, že jí ta červená knihovna poblázní hlavu...Láska Markéty a Sáry, největší aféra ve vesnici od vraždy kněze Marka před padesáti lety. Kávová sedlina pomalu vystydla. Domovní chodbou se rozlehl zvuk zavíraných dveří, následovaný cvaknutím, jak se v zámku otočil klíč.

Markéta v roce 1898 utekla z domova. Rodiče ji vydědili a snažili se zapomenout, že kdy nějakou dceru měli, zatímco Šimon na ni pořád vzpomínal s tou nejupřímnější sourozeneckou nenávistí, která je někdy mnohem mocnější než láska.... Ale sestra mu z paměti zmizela ve chvíli, kdy mu Sára sama přišla nabídnout sňatek...

“Pojd',” šeptá jakoby v deliriu. Táhne za sebou Markétu pryč z Kampy, pryč z Prahy, kterou milovala, ale stěhovala se s těžkým srdcem, přestože tušila, že by spíš zemřela, než by tu žila... Tušila, že by radši zemřela, než by ztratila Markétu.....

Markétu a Sáru už nikdy nikdo neviděl. Svatebčané se rozjeli domů i s dárky, jen co dojedli svatební dort...

Z rohu ulice vyšel muž. Mohlo mu být asi čtyřicet let, i když pod černým plstěným kloboukem to nebylo poznat.

Byla tma a kočičí hlavy se leskly v pozimní plískanici jako slída ve skále.

Muž kráčel rychlým a pravidelným krokem, skoro jako by stoupal jen na předem určená místa.

Málem ho přejelo auto, když spěšně přecházel silnici, ale nevypadalo to, že by si něčeho všiml.

Šel soustředěně, bez jediného zaváhání, oči upřené do prázdna.

Došel k na malý můstek nad Čertovkou, kde před dvaceti lety naposledy zahlédl dívku jménem Sára v objetí další, černovlasé dívky, která vypadala jako jeho sestra. Z kapsy vytáhl revolver. Noční Prahou se rozlehl výstřel, následovaný tlumeným zvukem, jak muž dopadl na studené kočičí hlavy. Déšť se na mostě smísil s krví a první rudé kapky dopadly do Čertovky jako šňůra utržených perel...