Hrdina-autor

Autor se pomalu zamyšleně posadil za stůl a v tomto stavu už zůstal. Hrdina jeho rozpracovaného románu se značně podobal hrdinům z knih jeho vrstevníků, z děl současných autorů. Připodobňoval se hrdinům z příběhů, které se dnes nejvíce vyprávěly. Jeho hrdina měl podobné vlastnosti jako oni, dostával se do podobných životních situací, musel se podobně rozhodovat, podobal se jim i podobou. Jeho autor psal o sobě v dnešním světě.

Před několika lety se bavil se svým otcem-výtvarníkem o stylech, o epochách, o vývojových tendencích v umění. Otec v rozhovoru aplikoval své povídání na výtvarné umění, on-autor na literaturu. On tenkrát tvrdil, že umělecké styly už nejsou, že vše je rozmělněné, přespříliš nesourodé, že taková je dnešní doba. Otec mu vysvětloval, že jednotnost vždy určitým uměleckým aktivitám dodá časový odstup. Je to vždy převažující styl, tendence, forma charakteristická pro určité období, pro určité území. Namítl ještě, že možná tato doba bude popsána jako doba naprostého rozdělení, rozpadu a nesouzvučnosti hlasů jednotlivých umělců.

Dnes si přiznával, že otec měl tenkrát pravdu. I přes malý odstup viděl, že přes originální rozdílnost každého z mladých autorů jejich díla mají určité společné rysy. Uvědomoval si, že též on se ve svých úvahách zaobírá určitou tématikou, volí určitou formu vyprávění, žije v určitém světě s podobnými hodnotami. Říkal si: „To, co mě zajímá, je autenticita vyprávění, životnost postav, reálnost detailů, provázanost hrdiny vyprávění s jeho autorem, nejednoznačnost, mnohovrstevnost a vzájemná propojenost postav, upřímná otevřenost výpovědi, ale zároveň literárně zpracovaný text.

Románový hrdina si o sobě myslel že není hrdina. Hrdina nevěděl, jestli je nebo není, myslel si, že si myslí, že není. Vlastně dokud mu autor nepodsunul tyto úvahy o hrdinství, vůbec nad ničím takovým nepřemýšlel. Jeho obyčejný každodenní život se nepodobal hrdinské herezi nesmrtelných hrdinů akčních televizních seriálů. Nepodobal se ani statečnému hrdinství postav z vyprávění filozofů, z pohádek či svým vlastním představám. Nepodobal se dokonce ani obyčejným lidem, přitom se obyčejným cítil.

Ani autor zatím rozpracované knihy si nebyl zcela jist, zdali jeho hrdina jest hrdinou, zdali může všem těm, co se ptají, říkat, že jeho hlavní hrdina je a tři tečky. Autor nevěděl, co si má myslet sám o sobě. Snažil se na něco přijít svým psaním, poznat se, propsat se k vnitřní svobodě tak, jako se jiní hrdinové jiných životů propíjejí ke svému hrdinství, k ránu dalšího dne. Autor sám nevěděl, jestli je takový hrdina, aby mohl o sobě psát.

Hrdina se co chvíli v půli věty, v půli řádky na stránce proměňoval v autora a zase za okamžik zpět. Autor dával hrdinovi svou podobu, dával mu svá slova, svůj život. Autor na sebe bral podobu svého hrdiny. Pronášel za něho repliky ke své manželce, k rodičům, k známým i k náhodným existencím. A autor si pak za něho musel vše dobře zapamatovávat, aby ve volné chvíli mohl zbytky paměti přenést na čistý bílý papír. Někdy se dokonce autor hádal za svého hrdinu s manželkou, naschvál ji předhazoval věty z hrdinova života, aby ji také vtáhl do světa rozdělané knihy. Neměl se za to rád. Příliš dobře si byl vědom, že je to slabá stránka děl všech těch autorů, které tak rád čte. On svou ženu miloval.

Neustále se obhajoval, že nemůže psát o sobě, když neztvární své okolí, všechno to, čím dennodenně žije, co jej stále ovlivňuje, co je on.

Teď dokonce o sobě psal jako o autorovi-postavě. Každým napsáním, každým životním úkonem se měnil na postavu svého vlastního z části vymyšleného a z části skutečného příběhu.

Autor si o sobě myslel leccos, ale věděl, že hrdinou není. Nevěděl, že není. Myslel si, že není. Nad hrdinou jeho románu byl nejvyšší autoritou on-autor. Autor mohl rozhodnout, jestli hrdina bude hrdinou. Autor mohl napsat, že hrdina si myslí, že je hrdinou příběhu. Autor mohl napsat, že si myslí, že jeho hrdina hrdinou je. Hrdina v jeho nedodělané knize nemohl sám nic tak jeko jeho autor. Autor však přes všechny své pokusy stejně nedokázal popsat složité předivo vztahů, k ostatním postavám-životům, ke svému dětství, ke svým zážitkům, ke svým představám a snům. Autor se bál sama sebe, svých myšlenek. Ve svém životě chtěl být nejvyšší svou autoritou. Přál si, říci o sobě, že je hrdina. Toužil po tom, aby si mohl myslet, že je. Nevěděl to. Nevěděl dokonce ani to, kdo by o něm měl říci, že jím je. V Nejvyššího nevěřil a veřejným míněním opovrhoval. Zůstal sám. Nemohl přeci sám o sobě říci, že je hrdina. Vlastně mohl to říci, mohl to i napsat, mohl to dobře nastokrát vykřičet hvězdnatému nebi, ale dobře věděl, že v něm po napsání přesto stále zůstává pochyba, alespoň malá skrytá obava.

Strašně se bál, aby to nebyla jistota.

Jediné, co jej snad ctilo, byla jeho velmi malá potřeba intenzívně a bezustání publikovat-zveřejňovat, seznamovat širokou zvídavě zvědavou veřejnost se svými intimnostmi. Ani o svém románu nevěděl, chci-li jej vydat. Psal pro sebe, z nutnosti.

Věděl, že by neměl takhle psát, jak píše. Hrdina-autor zatahoval do svého světa literatury i všechny své blízké, všechny, se kterými žil. Jeho manželka mu jednou, když spolu jeli ve vlaku, řekla, že takhle nesmí psát o mamince. Zabolelo to tehdy jako rána pod pás (do varlat, až se mu udělalo špatně od žaludku a chtělo se mu zvracet), přitom to bylo jenom jako natažená ruka, která za bradu zvedne hlavu a natočí ji tak, aby oba aktéři příběhu si pohlédli vzájemně do očí. A to vůbec nevěděla, co si píše o ní.

Autor se sám sobě omlouval, že přeci používá ve svých složitých souvětích slova jako: pomyslel si, uvědomil si, napadlo ho, zdálo se mu, zazdálo se mu, vzpomněl si, a jim podobná. On přeci nikde netvrdí, že to všechno je pravda. To říká a myslí si jenom postava jeho románu. Chtěl jenom, aby si všichni mysleli, že je to jenom jeho konzervovaný, aromatizovaný a mírně přibarvený příběh, příběh jeho hlavního hrdiny.

Autora trápily občas jeho obavy, jestli přeci jen neubližuje těm, které má rád.

Schovával se za svou postavu. Vystrkoval ji před sebe jako štít. Nemyslel na hrdinství, ani na odvahu. Nemyslel ani na bolest, ani na lítost ostatních.

Jediná postava-autor mohla měnit příběh, mohla se ve svém jednání a konání obhajovat a vysvětlovat motivy činů. Všichni ostatní, ze kterých dělal postavy, figurky, nemohli naprosto nic.

Když autor před několika lety začínal se svým psaním, bál se přejít se svým hrdinou náměstí v obavě, že by jej mohl někdo třeba oslovit. Dnes se bál jiných věcí.

V jeho hrdinovi bylo místo i pro strach. V něm bylo hodně obav. Nejvíce ze všeho se bál sám sebe.

Když byl onehdy ve vojenské nemocnici, když se tak snažil ze zdravotních důvodů vyhnout své čestné povinnosti, když pomáhal sestřičkám manipulovat s nahým mrtvým ještě teplým ženským tělem, když musel pozorovat umírání starého muže, když když... Jak mu bylo, co cítil, co si myslel, ptal se každý den a stále jeho hrdina. Rozhodně si o sobě nemyslel, že je hrdinou.

Z těchto všech a dalších impulsů stvořil autor svého hrdinu, dal mu část svých vlastností, jeho nechal říkat své starosti, své obavy a nepříjemná tušení, jím se vyslovoval, jím se vysvětloval, jím si kladl otázky, jím se narovnával v úhybu svého zraku. Zároveň jako spisovatel-autor napsal, že již při umírání starého muže přemýšlel, jak literárně zpracuje tuto smrt. Chtěl být otevřený a upřímný. Ale, co nikomu neřekl, bylo, že první den svého příchodu do vojenské nemocnice si pohrával s myšlenkou, kdyby tak někdo zemřel, mohl by o tom třeba napsat. Po určité úvaze sice dospěl k tomu, když se díval na oba dědy, jejichž postele byly u protější stěny pokoje, proč by zrovna kvůli němu měli oni, jeden z nich, umřít. Všechny tyhle myšlenky byly jeho obavy. Říkal si, že někdo s takovýmito obavami nemůže být hrdina. Možná záporný.

Nebyla doba na hrdinství, zdálo se mu, že všechny velké okamžiky lidstva jej bezděčně míjejí. I ta revoluce přišla pro něho příliš brzy. Byl teprve na střední škole v malém městě. Při vyučování přemlouval sice ke stávce své spolužáky a některé profesory, chodil pravidelně vpodvečer na náměstí účastnit se protestních demonstrací. S kamarády si do občanských průkazů dávali narychlo na stroji opsané požadavky demonstrujících a těšil se, že jej některý z příslušníků veřejné bezpečnosti bude legitimovat. Ale příslušníci rezignovali, podvečerní demonstrace na náměstí proběhla za úplného klidu. A pak se zase nic nedělo. Po nějakém čase se oženil. Žil se svou ženou u její babičky, každý den vstávali brzy ráno do práce, šetřili, aby si mohli koupit vlastní byt. Tohle všechno pro něho byl běžný a obyčejný život. Neuvědomil si z toho nic. Nic jej při tom nenapadlo.

Díval se do svých předpokladů. Hledal ve svém dětství. Ptal se sám sebe, kde najít zárodek možnosti být hrdinou, chovat se tak.

Hrdina byl stvořený z impulsů, ale když impulsy autorovi dojdou, kde je brát, z čeho čerpat? Tak si autor pro svého hrdinu porůznu obstarával své vlastní konfliktní situace, rozporuplné, nejednoznačné, dramatické, hledal zajímavé záběry pro své psaní. Jednou se mu dokonce podařilo přijet včas k autohavárii. Autor si to pěkně popsal a hrdina mohl začít vyprávět, co všechno cítil, jak mu bylo, když pozoroval sanitní vůz, jak se znatelně otřásá v pravidelných rytmech srdeční masáže. Stál v davu očumujících zvědavců a snažil se vytěžit ze situace co nejvíce. Naučil se vkládat si do svých myšlenek otázky o vlastním pocitu, o vlastním vnímání, vidění, cítění.

Hrdina-postava-autor se zeptal šeptem tiše tichoulince sám sebe, proč vlastně píše, odložil tužku na počmáraný papír. Nevěděl si dál se svým hrdinou rady. Nebyl si jistý sám sebou. Bál se to říci nahlas.

I jeho upřímnost a otevřenost byla stylizace.

Přišlo mu na mysl, a v duchu se tomu usmál, že on-autor pak večer s tmou za okny sedí u stolu a snaží se napsat esej o hrdinství.

 

---