MIKE FISH III.

“Kurva, přestaň už zvonit!!” Při tomto zoufalém výkřiku jsem už odhákovával řetězy ze dveří. Pak mi došlo, že mám špatnej postup. Nejdřív otevřít a kouknout se kdo to je a pak zpátky zavřít a zpátky odhákovat. Pravidlo číslo #207 nedůvěřovat – prověřovat a chyba číslo #047, znění si nepamatuju. V tom momentu jsem měl nefalšovaný trauma. Zpátky zahákovat nebo se na to vysrat?? Co když mě fakt přišel někdo oddělat?? Co když je to moje babička?? “Sakra,” zaklel jsem nahlas a vysral se na všechno. Otevřel jsem.

“Kurva, co se to děje??” Pronesl jsem a pokusil se vstát. Podařilo se, zavřel jsem dveře a šel hledat svýho nezvanýho hosta. Došel jsem si do kuchyně pro zbraň. Mám jí schovanou pro jistotu na čtyřech “strategických” místech v tomhle bytě. Jedna z nich je druhá kuchyňská zásuvka. Vzal jsem ji a šel  po zvuku. Na zádech mi visela setsakramentsky těžká gorila. Zvuk vycházel z mé ložnice. Stoupl jsem si bokem k pootevřeným dveřím /podle pravidla # 211 – znění není až tak podstatný, doufám/ a uchopil revolver oběma rukama. Kopl jsem do dveří a vtrhl v předu se zbraní a cukajícím levým koutkem do své ložnice.

“Co to ty tady děláš?? A co je jako tohle??” Byl jsem zmatenější než rajče v mixéru. Byl to můj bejvalej parťák ze zlatý země -Marthin. Zlatý – to proto, že tam neustále produkujou pivo, fakt vynikající a co nevychlastaj, to ještě stačej vyvážet. Marthin, můj kámoš. Včera jsem ho myslím potkal u Šedivý hnáty, to je můj oblíbenej bar, ale nejsem si tak jistý. Ničím jsem si nebyl jistý. Pravidlo XX. Univerzální čísla jsem vždycky zbožňoval. Na posteli  ležela na břiše nějaká ženská. Polonahá, vyhrnutou minisukni a všude v okolí půl metru její blond háro.

“Je to zpěvačka. Přijela vod nás sem udělat kariéru, ale nějak jí to nevyšlo. Má teď trable a já nevím komu jinýmu jí šoupnout, tak je tady. Jo, ještě tady jsou tabletky – až se probere dáš jí půlku, jasný?? A ať to zapije vodou, o.k.?? Budu po tom spát jak pařez a nebude tě votravovat. Tak v pátek.” Otočil se ve dveřích, aby po mě mohl hodit jedním krátkým důležitým až zodpovědným pohledem a zmizel. Zbyl jsem jen já s gorilou a ten kus masa válející se po mý posteli. Modlil jsem jen, aby mi nepoblila čerstvě povlečenou postel. To bych jí snad zabil. K týhle aktivitě se sám musím ukecávat aspoň půl roku a kdyby, no, stoprocentně bych se neovládl. Ani jsem neměl chuť jí zkontrolovat ksichtíček, neměl jsem chuť na nic jinýho než na kafe a panáčka, co by mi zajistil zmrtvýchvstání. V ruce jsem držel neoznačenou tubu s těma tabletama, napadlo mě, že to asi acylpyriny asi nebudou. A tak jsem došel zpátky do kuchyně uklidit gumovou hračku Winston pětatřicítku a uvařit si konečně to kafe. Tubu s práškama jsem schoval do svýho oblíbenýho puntíčkovanýho hrnečku na kakao.

“A jako kde teď budu spát já??” Napadlo mě v jídelně u chladnoucího kafe zhruba po půl hodině a dvou oživovacích kůrách. Sakra, to jsem musel mít ale hodně nakoupíno, když jsem přistoupil na něco podobnýho. “Co teď??” Měl jsem šílenej strach, že se probere a začne mi tady dělat kravál. Ženský v mým bytě bylo přísně zakázaný. V kanclu jsem občas tu výjimku připustil, ale u sebe doma platil nepsanej zákon. Žádná zásada, ani pravidlo. Zákon. Bylo to moje doupě a pevně jsem si ho hlídal. Vůbec hodně málo lidí vědělo, kde bydlím a zanedbatelnej počet lidí ke mně kdy mělo šanci přijít. Koneckonců, co tady budu prskat bludy – byl to jen Marthin a James. Nikdo další – no, až na babičku, ale ta se snad tolik nepočítá, ne?? No a tím dlouhým přemejšlením se mi unavil mozek a tak jsem si uvařil další – už druhý kafe. Čínský hodiny vyrobený v Thajsku ukazovaly deset hodin západoamerickýho času. Je to sabotáž, napadlo mě. Celý to je sabotáž. I ta děvka v mý posteli. Všechno, úplně všechno.

V hlavě mi kromě těhle vrtaly i ty pilulky od Marthina. “Co to tak může bejt??” A tak jsem došel do kuchyně a chvilku je zkoumal. Bylo jich tam celkem padesát. “No – jed to asi nebude..,” mluvil jsem si pro sebe. To samota mě naučila samomluvě. Bylo to fajn. Aspoň mi nikdy nebyla nuda. Svým vtipům jsem se vždycky uměl pořádně zasmát. Snad proto, že jsem na rozdíl od ostatních vždycky pochopil. A tak jsem si převaloval tou jednou tabletkou v dlani a říkal si, jak asi chutná. Zvědavost mě dostala a tak jsem spojil chuť po neznámém s jistotou a rozpůlil jí. Jednu jsem, radši, šoupnul tý bloncce, co se válela v mojí posteli pod jazyk a druhou jsem si dal já. Spolkl jsem a čekal. Po pěti minutách, když se nic nedělo, mě napadlo ten účinek umocnit dalším panáčkem, a tak jsem si nalil Jamesona. A pak to začlo. Nejdřív se mi trošku točila hlava a pak ta chuť. Nezvladatelná chuť na sex. Fakt zničující, musel jsem něco dělat, měl jsem pocit, že když s tím něco neudělám tak se mi pták nafoukne a rozprskne na miliardy miniaturních součástek. No, a ona tam tak ležela. Spící. Fakt se mi to příčilo, rozumějte, šlo to prostě proti srsti mýmu přesvědčení a tak. Tyhle věci se asi fakt nemaj, ale nešlo to jinak.

Zkontroloval jsem jí víčka, jestli je má na fest zavřený a svlík jí kalhotky. No, zkrátka a dobře jsem na ní naleh, ale co vám budu povídat, nebylo to dvakrát pohodlný a tak jsem z ní slezl a že si jí jako poposunu na kraj postele. A pak se to stalo. Měla ptáka!! Měla obojí!! Kurva drát! Málem jsem tam hodil šavli. Na svou postel! Sakra! Furt jsem tomu nemohl uvěřit, že něco podobnýho může existovat, do tý doby jsem měl fakt za to, že to maj jen některý zvířata, ale že lidi!? Natáhl jsem tomu zpátky spodky a hodně rychle jsem ze svý ložnice zmizel. Dveře jsem zamkl na dva západy. Kdyby to šlo na víc, udělal bych to.

Do toho pátku jsem nespal. Nemohl jsem. Chodil jsem tomu monstru každý čtyři hodiny cpát celou tabletu pod jazyk, aby se náhodou neprobudilo a nechával to pod zámkem. Nespal jsem, protože to opravdicky nešlo. Ani chlastu jsem se radši nedotkl. Pil jsem hodně silný kafe a modlil se, aby už byl konečně pátek a aby Marthin skutečně dorazil. Hlavou jsem podvědomě vyráběl alternativní řešení, kdyby nedorazil. Napadla mě jediná věc, vyhodit to z okna. Pryč! Pryč z mojí postýlky!! A tak jsem se dočkal vymodlenýho pátku i dveřního zvonku. Ve chvíli, kdy jsem otevřel jsem nevěděl, jestli mu mám zlíbat nohy nebo ho pravačkou srazit k zemi. Radši jsem nedělal nic.

“Nezlobila??” Vstoupil s bezstarostným úsměvem do mého bytu. “Vypadáš, že trošku jo..povídej!” Pokračoval se svým roztrženým vyběleným chrupem.

“Vodnes to hodně rychle pryč z mýho bytu!!” Zavedl jsem ho okamžitě ke dveřím a dal mu klíč, aby si odemkl sám. Já už toho viděl až až.

A tak jsme to udělali. Nějaký prachy z toho káply, ale nic velkýho. Za ty čtyři noci a pět dní strachu mi to nestálo. A vůbec stejně to padlo na rekreaci mýho mozku. Nakoupil jsem za to chlast a zapíjel to. Hlavou mi jen ještě potom vrtaly ty tablety, po kterých jsem já dostal mlsnou a ona neotevírala oči. A tak jsem Marthina několik dní potom zeptal. “To je česká specialitka..” řekl, “..zvláště prachatejch hnusnejch starejch hvězdiček, víš? Je to pervitin mixnutej s českou viagrou. Každou ženskou to skolí a chlap má volný pole působnosti. Dobrý ne?? Kápnul na to nějakej slavík nebo co..,"  úsměch měl nechutnej nádech národní hrdosti. “Jen tys to chlapče, příliš nevychytal,” vysmál se mi do očí můj kámoš a bejvalej parťák - Marthin Tomsa.