Zelenka

Krok za krokem, uniká ze mne život. Nějak si nemůžu vzpomenout, co se stalo předtím. Nemůžu si vzpomenout, co jsem dělal před dvaceti lety. Co jsem dělal včera? Co jsem dělal naposled smysluplného. Vzpomínám si na celé roky nudy a marné snahy ošetřovatelek vymámit ze mě aspoň kapku života. Dvacet let věžení ve vlastním těle. Trochu mě děsí, jak jsem plýtval časem. Žil jsem do svých třiceti let. Potom jsem se uzavřel před světem. A nechal jsem si zavést hadičky do paží. Vzdal jsem život. A neměl jsem na to právo.

Neměl jsem právo propadnout se předčasně do smrti, měl jsem krásné kolečkové křeslo a ostatní se snažili, opravdu se snažili, abych mohl žít jako normální člověk. Dokonce uspořádali veřejnou sbírku a já mohl se světem komunikovat skrz počítač, v puse jsem držel manipulační dřívko a do počítače jsem vyťukával šťastné pozdravy světu. To bylo mé nejšťastnější období. Ale pak. Díval jsem se a vnímal jsem, že svět je o něčem jiném.

Poznal jsem, že jsou lidé povrchní a netuší, že se v životě skrývá víc, než vidí jejich oči. A poprvé mi vadilo, že jsem nemocný. Musel jsem se odevzdat smrti v životě, nemohl jsem ukončit své zklamání ze života.

A to největší štěstí, ikdyž vesmírnými zákony zakázané, jsem potkal v panu Zelenkovi...