Můj svět

Nebaví mě chodit do doktorech. Podle mě jsou všechna vyšetření zbytečná, hlava mě skoro nebolí, před týdnem jsem byl u očního, předepsal mi o třičtvrtě dioptrie silnější skla do brýlí a zvláštní brýle na čtení a na práci na počítači, také jsem se ho ptal, jestli by se to nedalo spravit operací, řekl že ano, akorát mě překvapilo, že se nejprve operuje jedno oko, a druhé teprve po půl roce, myslel jsem, že se udělají obě najednou, prý se nejprve musí uzdravit jedno, než se začne s operací druhého, mluvil o tom jako o banálním zákroku, abych se přiznal, jsem dosela srab, co se týká doktorů, k zubaři mě nedostanete dřív, než bolestí několik dní nespím, ...co mám silnější skla, přečtu cokoliv, kdybyste dal támhle na stěnu noviny, řeknu vám, co v nich píší, i ta malá písmenka, ta bolest hlavy byla určitě od toho, jak jsem pořád pořádně neviděl, bolest mě trýznila, zvláštně jsem vnímal své okolí, v podstatě jsem viděl jenom nablízko, ztrácel jsem periferní vidění, rozeznával jsem jenom, na co jsem se zaměřil, pokaždé jsem se musel na věci před sebou zadívat, než jsem je uviděl, ztrácel jsem rovnováhu, určitě to nějak souviselo, kdo ví, jak je to v hlavě propojeno, stávalo se, že jsem se zastavil na chodníku u přechodu, rozhlížel jsem se, aby mě nic nepřejelo, to jsem dřív nemusel dělat, stačilo mi letmo rychle natočit hlavu nalevo, napravo a mohl jsem přejít, věděl jsem, jestli něco jede nebo ne, jak je to daleko, jak rychle musím jít, abych se stačil bezpečně dostat na druhý chodník, pokaždé jak jsem se zastavil, dlouze se rozhlížel, jestli jsem něco nepřehlédl, a chtěl se rozejít, vykročil jsem do strany, úplně jsem se zamotal, nemohl jsem se pohybovat jako dřív, chodil jsem pomalu a mechanicky, po paměti, to nebyl problém, cestu z práce a do práce a nejbližší okolí, když jsem musel nakoupit, jsem znal, i v samoobsluze jsem věděl, kde co mají, nemusel jsem nic hledat, vnímal jsem akorát metr dva okolo sebe, když jsem chtěl vidět cokoliv dalšího, musel jsem se hodně snažit, musel jsem otáčet celou hlavou, musel jsem šmejdit očima, nestačilo jenom kouknout, musel jsem vědomě zvyšovat svou pozornost a soustředěnost, já si myslím, že za to můžou počítače, nic proti počítačům, naopak, je to skvělá věc, vím, že se říkalo, když začala televize, že zkazí dětem oči, dneska se argumentuje ve vztahu k počítačům právě tím, že se nic nestalo, přesto jsem přesvědčený, že jsem si je zkazil při práci na počítači, jak jsem do toho pořád koukal, člověka to přitahuje, vtahuje ho to do svého světa, není to, jako když listujete knížkou, když se chcete podívat o dvě tři strany zpátky, prostě jenom otočíte list, anebo když se chcete podívat na něco o několik stránek ve předu, jednoduše zalistujete a máte to, nebo si z knihovny vezmete jinou knihu, ale v počítači máte stále před sebou jednu obrazovku, na kterou se vám nevejde ani jeden celý list, neustále musíte mít představu, kde co je, jestli je to několik stran vpředu, nebo někde na konci dokumentu, a nebo to máte v jiném dokumentu, nemáte rozložené jednotlivé listy po stole vedle sebe, musíte si uvědomovat formát informací, srovnávat porovnatelné, práce s počítačem vás tlačí, abyste se přizpůsobil, abyste začal vnímat a přemýšlet jako počítač, musíte s ním komunikovat, no a tak s ním komunikujete, jak on umí, tak, že se přizpůsobíte, když máte spuštěných několik různých programů, přepínáte se mezi nimi, máte otevřených několik různých souborů, kopírujete, přehazujete jednotlivé odstavce, čekáte, až počítač provede zadanou operaci, někdy to je hned, někdy to chvilku trvá, stále vidíte jednu obrazovku, ale víte, že jakoby někde pod tím nebo vedle toho je něco dalšího, nějaký jiný dokument, jiný program, jiný obrázek, a vy pracujete, kombinujete, a tohle všechno máte ve své hlavě, ve své představě, a když potom skončíte s prací, zjistíte, že už jste měl být nejméně hodinu někde jinde, počítačové operace jsou velmi rychlé, ale zároveň ta rychlost mate, ten prostor má i vlastní čas, vše v tom prostoru má vlastní tempo, vlastní logiku, a když tam každý den pracujete, nutně si to prostředí vymezuje prostor i ve vaší mysli, ve vašem mozku, vypnete počítač, zamknete kancelář, jdete domů, ale stále jste mezi tlačítky, na vše pohlížíte s logikou počítačových programů, ztrácí se třetí rozměr prostoru a vytváří se plochy pod a nad sebou, plochy vedle sebe, nahoře, dole, jako kdyby třetí rozměr se vám ve vašem vnímání rozkouskoval na jednotlivé obrazy, jeden vedle druhého, a to i s pohybem, pohyb je zde pouze posunem, fází, je to vnímání dvourozměrné, já vím, že je to ploché vidění, ale ne zplošťující, zjednodušující, je to jenom jiný způsob zobrazení a vnímání, když se třeba dívám na svou kolegyni, vnímám ji jako obrázek, jako obrázek nahých holek, které mám stažené ze sítě a uložené na pevném disku, jenom ji vysvléknout a přidat příponu obrázku, a nebo příponu videa, aby se i hýbala, mohl bych ji potom spouštět, kdykoliv by se mi zlíbilo, všechno okolo sebe vidím jenom ve dvou rozměrech, ten třetí není důležitý pro rozlišení, věřím, že to zní složitě, mě kdyby tohle někdo před několika lety začal vykládat, zhrozím se a uteču, ale dnes počítačový prostor neopustím, dokud skutečně nemusím, v tom prostoru je člověk nesmrtelný, nemůže se vám nic stát, máte kolik chcete pokusů k opakování, můžete všechno, vyhrává logika a inteligence, nejdůležitější je naučit se obratně zacházet s myší, musíte kliknout rychle a přesně, nejhorší, co se vám může stát je, že se na obrazovce objeví červený vykřičník s hláškou, že program provedl neplatnou operaci, a bude ukončen, a vy nemáte svou práci uloženu, a už nemůžete udělat vůbec nic, ale i to se dá někdy přes reziduální soubory obejít, když jsem před několika lety začínal s prací na počítači, bylo to až směšné, bral jsem jej jako lepší psací stroj, mechanicky jsem se naučil provádět úkony, nějaké jednodušší operace, ale potom, postupem času mě to do sebe vtáhlo, jakoby nějaká síla nebo co, tlačila mě ke vstupu do toho prostoru, nebylo v tom, že bych se uzavíral vnějšímu prostředí, ale žil jsem v tom prostoru, začal jsem se mu přizpůsobovat, začal jsem tak myslet, začal jsem tím způsobem vnímat všechno okolo sebe, ostatní kolegové a kolegyně stále zůstávali na úrovni mechanické práce, když zmáčknu tohle, spustí se tohle, když chci, aby se stalo tohle, musím udělat tohle, a tak dál, a tak dál, vedle klávesnice měli linkovaný sešit s banálními poznámkami, ale mě se tohle všechno stávalo samozřejmou součástí mého myšlení, začal jsem vnímat logiku toho prostředí, kontinuitu prostoru, jasný a pevný řád místa, ve kterém jsem se nejprve musel a potom chtěl pohybovat, ... máte pravdu, je to mé prostředí, cítím se v něm nádherně svobodně, je to vášeň být cele v komunikaci s počítačem, jako kdybych vyprávěl o svém domově, ... sice mě často bolívaly oči, uvědomoval jsem si, že nevidím, tedy vidím špatně, a jednoznačně to bylo od toho, jak jsem stále koukal do obrazovky, bolela mě celé dny hlava, když jsem dlouhé hodiny seděl před obrazovkou a musel si představovat, jak vypadá i to, co nevidím, bolela mě tolik, až jsem nic nemohl dělat, ani spát jsem nemohl, takové divné tlaky, třeštění, pulzování, podivná bolest, která si mě podmaňovala, ale v okamžiku, kdy jsem byl u počítače, to ustávalo, nevím, jestli bolest skutečně mizela, ale já jsem ji necítil, nevnímal, byl jsem ve svém světě, abyste si nemyslel, já sám si uvědomuji způsob, jakým člověk komunikuje, ať už s počítačem nebo s jiným uživatelem u jiného počítače, sám na sobě pozoruji, že je to trochu ... nechci říkat neosobní, ale dovolím si více, než kdyby to bylo jednání tváří v tvář, většinou ten druhý uživatel, se kterým komunikuji, nezná mou identitu, neví, kdo jsem, kde mě hledat, nikdy se s ním nesetkám, je vůbec fascinující, kam všude se člověk dostane, komunikace a zobrazování i těch nejvzdálenějších míst, dnes už je po počítačové síti dostupný celý svět, i vesmír, v počítačovém prostoru je v digitální podobě všechno, co vás jenom napadne, celý reálný svět, reálnější a mnohem dostupnější, rychleji a snadněji je možné v něm cokoliv najít, v poslední době jsem stále více a více nerad opouštěl ten prostor, když jsem odpoledne končil se svou prací a vyšel ze své tmavé kanceláře do sluncem zalitého odpoledne, oči začaly slzet, a prudká vystřelující bolest bodala tady nad čelem, nic jsem neviděl, nic jsem nevnímal přes svou bolest, šel jsem domů, aniž bych si vůbec uvědomoval, kde jsem, cítil jsem, že venkovní svět je úplně jiný, jako bych do něho ani nepatřil, byl to svět, kterému jsem už nerozuměl, měl jsem pocit, že je cizí, když jsem dorazil domů, oči si sice přivykly ostrému dennímu světlu, ale bolest hlavy neustávala, s mým viděním to bývalo nejhorší zejména v podvečer při soumraku, kdy už není světlo a ještě není tma, nic jsem neviděl, nic nebylo ostré a jasné, orientoval jsem se hůře, než kdyby byla úplná tma...

 

Ploužil se svými myšlenkami, jako když se v dětství brodíval blátem. Nohy se bořily hloub a hloub, když se mu konečně podařilo nohu vytáhnout, boty měl jako ohromné koule bahna. Seděl, nemusel se pohnout, přesto byl svými představami a vzpomínkami stejně tak vyčerpaný. Před sebou mžikající obrazovku televizoru; měl puštěné zprávy EURONEWS, kvůli angličtině, kterou se stejně nebyl schopen naučit. Snad právě protože tomu nerozuměl, soustředil se více na své myšlenky než na televizi. Zrovna běžela nějaká reklama. Když vtom zaslechl: „...e-live...“ 

---