Prázdnin dva roky, nebo raději pouze tři týdny?

Jules Verne napsal Dva roky prázdnin. A co s tím, nabízelo by se k otázce.

No nic, odpověděl bych já. Jen si vzpomínám, jak jsem jako malé dítě hltal komiksové vydání této knížky na zadní straně ,,abíčka“ a nechával uzdu své fantazie volně popuštěnou.

Ještě dnes stačí, abyste zmínili výše napsaný název Verneovy knihy a věty jako ,,Dva roky prázdnin, ty bych si hned dal“ či tak nějak podobně se nezadržitelně rozsypou na vaší hlavu. Já ovšem zastávám poněkud odměřenější názor. Dva roky prázdnin bych ,,nebral“ ani za ono pověstné zlaté prase.

Prázdniny, kanikuly, hollydays. Slovo globálně vnímané (snad vyjma pracovitého Japonska) jako synonymum času bez povinností, shonu, stresu, práce a starostí  - času naplněného všeobecným klidem, odpočinkem, zahálkou a lenošením. Taková školní dovolená, daly by se popsat prázdniny jinými slovy. Žáci a učitelé základní a středních škol se s posledním zvoněním rozprchnou do širého okolí a něco jako byla stará zaprděná dřevěná židle, od níž mívali po opakovaném absolvování několikahodinového kurzu sezení na místě s ohnutou hlavou otlačenou kostrč, je nemůže nyní jen tak rozházet. Jsou přeci prázdniny a to znamená, že na několik dní či týdnů mizí ze života člověka podobné nepříjemnosti stranou. Je konec. Tečka za touto lopotou.

Úkoly, povinnosti a jejich plnění, starosti, trápení, nuda …. to vše se rozplyne jako pára nad hrncem. Bohužel ne napořád. Dříve či později bude muset spisovatel uchopit opět pero a za onou tečkou tvořit další věty, odstavce a stránky.

Je 1. září 2008.

Na začátku nového školního roku se scházíme před dveřmi třídy a vyprávíme si, co vše jsme dělali o prázdninách. Rozhovory se vedou o kde čem, ale přesto tady jedno téma chybí. A když se najde nějaký odvážlivec, co se opatrně zeptá, nechceme si připustit pravdu a zamítavě kroutíme hlavou.

,,Jestli mi chyběla škola? Zbláznil jsi se? Lituju, že je po prázdninách,“ ozývá se pak. Nicméně mlčky si v duchu připouštíme, že ne škola, ale nedostatek disciplíny nám chyběl.

Dostali jsme za úkol popřemýšlet o prázdninách. Tak sedím a dumám. Hlavu mám však jak vymetenou.

Poletuji ve vzpomínkách pár týdnů nazpět, kdesi v dusném červenci a podmračeném srpnu.

Měl jsem téměř dva měsíce volných odpolední, přesto jsem toho o prázdninách udělal podstatně méně, než jsem si předsevzal. Snažím se přijít na to, proč. Chtěl jsem si po příchodu domů sednout do křesla a číst jednu z hromady knížek, psát na papír nekonečně dlouhé příběhy odehrávající se v mé hlavě, doplnit si informace z nesčetných vědních disciplín, naučit se některé z maturitních otázek či tak nějak. Ovšem skutek utek. Dnes si můžu odškrtnout jen zlomek toho, co jsem si naplánoval.

První dva týdny jsem svá předsevzetí vzorně plnil. Pak následoval propad. Smutně dumám nad tím proč.

Je po škole. Oslavujeme konec pátku a nastupující víkend. Ostatní se vesele baví, já smutně zírám na bílou pivní pěnu ztrácející se v karamelově zlaté tekutině. Mizí mi před očima tak rychle, jako se ztrácela pěna moře s každou novou vlnou, co se vydrápala na sluncem rozpálenou pláž.

Nemůžu stále přijít na uspokojivé řešení toho, proč jsem se oddával natolik psychické pasivitě. Jako bych na určitý čas zakrněl a nemohl se dále rozkvétat. Jako bych uschnul a změnil své nadýchané okvětních lístky na suché pichlavé bodláčí.

Může za to snad výše zmíněný nedostatek pracovní morálky a disciplíny? Může za to absence rába stojícího jindy nade mnou a hrozícího mi karabáčem? Nebo je na vině něco jiného?

Přemýšlím dále. Odpovědi, která by mě uspokojila, se však nedočkám.

Musím na problém zaútočit z jiného, zvráceného směru. Pokusit se najít řešení a z toho se pak dopídit příčiny.

Ať dumám jak dumám, viníkem číslo jedna musím chtě nechtě označit právě dlouhé prázdniny.

Chytám se pojednou šíleného nápadu. Co omezit počet volných dní a do nich pak přerozdělit dny vyučovací? Sotva přijdu domů, vylovím za okamžik z aktovky kalkulačku, ze stěny sundám kalendář a na internetu si vyhledám stránky našeho gymnázia. Dále již jen bloudím očima v nepřeberném množství dat, odčítám, sčítám, násobím a dělím. Hotov jsem do deseti minut.

Samotný výsledek mého snažení je pro mě natolik šokující, že si ho po krátkém uvážení nehodlám nechat jen tak pro sebe. Počítejme tedy chvilku spolu.

Rok, mám na mysli ten nepřestupní, má tři sta padesát šest dní. Průměrně má padesát dva týdnů, takže jen na soboty a neděle padne sto čtyři dnů. Z toho vyplívá, že pracovních dní zbude dvě stě šedesát jeden. Ve školách se samozřejmě neučíme každý den, musíme odečíst prázdniny – tedy tři dny prázdnin podzimích, deset dní vánočních, jeden den pololetních, pět dní jarních a dva dny velikonočních. Suma sumárum nám to dělá jednadvacet pracovních dní prázdni. Počet vyučovací dny nám padl na dvě stě čtyřicet.

To ovšem není finální suma. Musíme vzít v potaz také prázdniny hlavní, tedy dalších čtyřicet pracovních dní . Dále pak je nutno odečíst pět dní státních svátků, kdy ani pracující nechodí do práce (pro hnidopichy doplňuji, že se jedná o 1. a 8. květen, 28. září, 28. říjen a letos prvně i 17. listopad. Jelikož na vánoční svátky a Nový rok, velikonoční pondělí, 5. a 6. červenec studenti do školy díky prázdninám nechodí, nebudu je počítat ani já)

Konečná cifra skončila na sto devadesáti pěti dny pro školní rok 2008/2009. V každém z oněch sto devadesát pět dnů stráví student ve škole zhruba asi sedm osm vyučovacích hodin. Dohromady to tedy činí 1560 vyučovacích hodin. Pokud to rozdělíme mezi všechny pracovní dny vyjma jedenácti státních svátků ….

Ale no tak. Buďme trochu realisty a neodčítejme od roku pouze jedenáct dní, ale přidejme si i takových dalších patnáct dní k dobru (tedy tři týdny školní dovolené) a choďme do školy ,,pouze“ 235 dní v roce. Ve vzduchu, aniž bychom si to někteří uvědomili, nám pojednou luftuje celých tři sta vyučovacích hodin ročně. Co s nimi?

Proč se nyní nepokusit jaksi reorganizovat náš školní rozvrh? Lehkým dělením a násobením vychází, že průměrný školní den by se mohl redukovat o celou hodinu a plán výuky by nebyl nijak narušen. Neuvěřitelné. Studenti a učitelé by mohli chodit dříve domů a měli by více času na mimoškolní aktivity a domácí úkoly. Nemuseli by ani trpět neustálým přivykáním a odvykáním povinnostem, co od nich výuka vyžaduje, a od mládí by si již mohli přičuchnout k životu dospělých. Ba co jen přičuchnout, vpadnou do něj rovnýma nohama a už z něj nevyplavat ven.

Co z toho vyplívá? Až po sobě překontroluji tento dokument a zbavím ho gramatický a stylistických chyb, vytisknu si tento ho nadvakrát. Jeden poputuje na katedru profesorky jazyka českého, druhý s doprovodným dopisem pošlu na adresu poslanci či senátorovi (možná oběma) okresu mého bydliště, ve kterém byl zvolen. To by v tom byl čert, aby se tento nápad do plánovaných reformách školství na rok 2012 neprosadil.