Viléme.....

                        Loupežník Vilém v pojetí Máchově a Brabcově.

                        ,, Vy jdete zemí, má cesta vede peklem!“ ,, A co je věčnost, Viléme?“

     Vilém a Vilém. To on, to on, ta péra, kvítí, klobouk, oko jež pod ním svítí! ten jeho plášť, to on, to on To strašný lesů pán! I tady platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Je neděle, 21:01, já poslouchám trailer k filmu Máj a snažím se napsat úvahu o Vilému a o Máji.

   U Máchy je Vilém nekonkrétní mladý muž, který ze žárlivosti zabije svého otce. Pro autora ani čtenáře nemá samotná postava takový význam, je spíše nositelkou děje, činným prvkem, reprezentujícím odvahu, divokost a krásu mládí, hrdost a lokální patriotismus. Také se u ní setkáváme s psychologickým podtextem( Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu pomstí příští den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! …. –zde Vilém smýšlí až alibisticky, já ne, to jiní stojí u kořenů mého provinění.).

   V tuto chvíli jsem si po sobě přečetla, co soudím o Máchově Vilémovi. Zarazilo mne, že ho vlastně jen kritizuji a odsuzuji. Proč? První ( a možná jediná opodstatněná odpověď) je Brabcova volba Matěje Stropnického do role Viléma. Pořád jej mám před očima. Pravdou je, že Brabec ztvárnil Viléma jinými prostředky jinak, než jak jsem ho pochopila u Máchy. Předně mu dal tvář a úsměv. Tvář dítěte, protože jestli u Máchy je Vilém ,,mladý muž“, ovšem zkušený životem, Brabec jej vidí jako mladičkého prince, který sotva dosáhl dospělosti, a ač si ví rady jako zkušený dospělý, z jeho chování a úsměvu( ano, jsme u jeho okouzlujícího úsměvu!) vyzařuje jistá naivita a lehkost, které by u Máchova Viléma působily nepatřičně.

   Egocentismu u hlavní postavy Brabec naopak ubral, vynechal sebelítost, strach a  freudovské úvahy ve vězeňské cele a jeho Vilém celkově nevyznívá jako vrah a mnohanásobný zloděj, nýbrž jako dítě, které věřilo ideálům života a lásky a narazilo.

   Nechci tvrdit, že Mácha napsal Viléma jen jako vraha bez svědomí a citu. Jeho loupežník ovšem představuje spíše tmavší stránky romantismu, je vyvrhel, nebezpečný, i když obdivuhodný. tento pohled na postavu je ovlivněn prvním setkáním s ní. Zatímco u Máchy poprvé vidíme Viléma uvězněného, zbědovaného, muže, který se bojí zítřejší smrti, na filmové plátno přicválá na koni, krásný, hrdý, nespoutaný a s úsměvem. Sympatie se tedy pochopitelně obrací spíše k němu než k zoufalému odsouzenému, i když jsou jedno.

   Vím, že mé kritické hodnocení Máchova Viléma vychází z jedné mé čtenářské chyby. Nikdy jsem si totiž nad Májem nepomyslela, že je Vilém hezký. Zásadní chyba, které se Brabec vyvaroval. Jeho Vilém je víc než krásný a už proto, že jej vnímám jako prince, vidím v něm charakterově silného jedince. On přeci nechtěl od světa Jarmilu jen pro sebe, to nebyla čirá žárlivost a zášť, co jeho nožem zabilo svůdce. Přál si jen spravedlivý svět, čestného otce, milující milenku. Všimněme si, že poté, co přistihne Jarmilu in flagranti a zabije mlynáře, filmový Vilém Jarmile neodpustí a Brabec dokonce ve scénáři vypouští Vilémova poslední slova: A až váš běh onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou – ne, Vilémova poslední myšlenka není vyřčena, a i když se v okamžik smrti dívá na Jarmilu, nepřipadalo mi, že by to byl pohled zamilovaný.

   Možná, že tyto pohnutky měl i v Máchově podání. Ale buď jsem je přehlédla, nebo si jich nevšímala. A upřímně řečeno, po shlédnutí filmu Máj nemám chuť psaného Viléma hájit. Možná proto, že je to chlápek bez tváře a bez úsměvu. Možná proto, že Matěj Vilém Stropnický je mladičký princ s úsměvem neodolatelným….