Spravna cesta

Správná cesta?

Ze spaní se mnou někdo cuká, je to nepříjemné. Tak pěkně se mi spalo. Když otevřu oči, vidím ji v šedém odstínu. Zase má rozcuchané vlasy a neposedně mává rukama. Asi se mi snaží něco důležitého vysvětlit. Zachytávám jenom dušené a rychlé žbrblání. Že by se jí zdálo zase nějaké fantasy? Pokus o převalení na druhý bok nevyšel. Chytla mě do svých malých rukou a zatřásla mnou. Chvilku jsem poslouchal to její ztřeštěné žvatlání a pak udělal nečekaný manévr. Chytl jsem ji za boky a podsunul pod svoje svalnaté nohy. Neměla nejmenší šanci sebou hnout. Účel byl splněn. Nemohla se ani vrtět. Bez slitování jsem ji zlechtal. Slitoval jsem se nad ní, až když tichounce zaúpěla „ No tak, nechej měěě!!! Kvůli tobě sem si cvrkla!“ S úsměvem jsem se odvalil. Dostává mě ta její upřímnost.

Venku bylo depresivní nic. Šedá obloha, ani kousek paprsku. Šel jsem udělat snídani. Schody jsem bral po dvou. Vynořila se mi vzpomínka ze včerejšího večera. Je hrozně vybledlá, jako  kdyby se mi to stalo před tisíci lety. Žbrblavá slečna měla položenou hlavu na mém břiše. Měli jsme rozsvícenou lampičku a já ji jemně hladil po bradavkách. Vždycky se nadechla a pomalounku ze sebe vypouštěla zbytky vzduchu. Líbilo se jí to. Za boha si nemůžu vzpomenout, o čem jsme se bavili. Asi to nebude tak důležitý.

Hm, lednice je plná. Pro jistotu vezmu od všeho něco. Pomeranč, něco sladkýho a chleby s pomazánkou. Jo, ještě něco k pití. Snad si něco vybere. Kachličky mě studily do nohou. Už abych byl nahoře. Když nesu tác s jídlem, zase jsem zadumal nad tím, o čem jsme se včera bavili. Tak dlouhej rozhovor a já si ho nepamatuju? Snad to nebude nic důležitýho, když mi to přes noc vypadlo. Na poslední schod odložím potichu tác. Přiblížím se ke dveřím. Mrknu, co dělá. Nevšimla si mě, paráda.

Sedí v křesle. Zase si hraje s vlasy. Je na tom snad závislá, ale miluju ty ladný pohyby. Všechny prameny vezme do rukou a dělá si culík. Ne, nedělá, škrábe se na krku. Vezmu tác a líce mi hoří. Přesvědčuji sám sebe, že to šmírování nebylo. Vcházím do pokoje. Nevěřím svým očím! Z krku jí čouhá malé cosi. Je tam řada knoflíků a jako bonus zářivé kontrolky. Tác mi spadl na zem. Pravou rukou mačká červené tlačítko.

Záblesk. Kolem nic, jen bílé světlo. Vzpomínka z včerejška. Vypadá, jak živá. Vidím ji jako plátno a dokonce poslouchám včerejší rozhovor. S hlavou na břiše se mě ptala „Kdybys měl možnost vrátit se do nějaké části svého života, kam by ses chtěl vrátit?“ Zadíval jsem se do prázdna. S přehledem jsem odpověděl: „Nechtěl bych se vrátit do určité doby. Chtěl bych vidět klíčové okamžiky celého svého života. Až po současnost. Abych si uvědomil, že to, proč tu jsem, má nějaký účel. Nechci furt tápat v tom, jestli by bylo lepší udělat tu nebo onu věc. Dostal bych tím jistotu.“ Usmála se na mě a pomalu si mě osedlala.Vzpomínka se rozplynula. Nebyl jsem nervózní, vyčkával jsem, co se bude odehrávat. V místě, kde jsem viděl včerejší vzpomínku, se ukázala další.

Byla opravdu vybledlá, ale vzpomínal si na ni. Byla o něm. Seděl na verandě s tatínkem, který mu vysvětloval, jak to mají zvířátka v domácnosti. Pamatoval si, že mu mohlo být nanejvýš šest let? Seděli tam úplně sami. Maminka byla uvnitř a pekla koláč. Po těle se mu rozlil příjemný pocit uspokojení. Skoro na ni zapomněl. Valily se na něj další a další vzpomínky, bylo to k neuvěření. Kolik toho zapomněl. Jeho nálada se střídala jak roční období. Hřejivé pocity vystřídaly smutné. Smutné se rozplynuly v přílivu zmatku. A ze zmatku se stala jistota. Uvědomil si, že jeho život zas tak marnej není. Úplně zapomněl na svoji dívku. A hlavně na to male cosi, které jí čouhalo z krku.

Odhadl, že tohle je poslední vzpomínka, kterou vidí. Byla o první schůzce s jeho milovanou. Seděli na lavičce. Byla ohromná kosa. Ze začátku mlčky pozorovali hvězdy. Nevěděl, co má dělat. Tak nedělal nic. Začala mu vypravovat, co se jí přihodilo v práci. Měla zase ten ztřeštěný výraz a nevěděla, co s rukama. Mávala s nimi na všechny strany. Pusa jí mlela ostošest. Bylo mu to jedno, mlčel. Byl to totiž ten okamžik, kterým ho učarovala. Zamiloval se do ní. Tázavě se na něj podívala, proč mlčí. Neříkal nic. Jenom se na ni zahleděně usmíval. Nemusel stydlivě přešlapovat ani cokoliv říkat. Jednoduše ji políbil.

Vzbudil se o půl šesté ráno. Ležela vedle něj. Jako vždy na břiše. V jiné poloze snad ani nespala. Políbil ji na rameno a lehl si na záda. Přemýšlel o tom, co se mu zdálo. Řekl si, že tu sebevraždu odloží na jindy. Možná na ni úplně zapomene.

O minutu později spal tvrdě jak špalek. Dívka otočila hlavu jeho směrem. V očích měla slzy. Slzy štěstí. Položila mu ruku na hrudník a v duchu si řekla: „Konečně sis vybral správnou cestu.“