Křik

„Tati…“ chlapec zatahal Dannymu za peřinu. Ten se převalil na bok, aby se mohl dívat synovi do obličeje.
„Copak Kevine? Proč nespíš?“ Kevin se mu podíval do očí. Něco na jeho pohledu Dannyho znepokojilo. Jakoby se jeho syn něčeho doopravdy polekal.
„Tati… něco se děje na půdě.“ Danny si povzdechl. Nejspíše nějaká zatoulaná kočka vlezla k nim na půdu. Kevinovi bylo devět let a bohužel, stále se bál půd a sklepů. Danny doufal, že se z toho časem dostane.
„Nejspíše nějaká kočka chlapče. To nic, jdi spát.“ Bydleli v tomhle domě už skoro rok a Danny již litoval toho, že Kevinovi vybral pokoj tak blízko vchodu na půdu.
„Ne tati, tohle nezní jako kočka. Spíš jako elektřina.“ V tu chvíli byl otec vzhůru. Je skutečně možné, že se něco nahoře stalo s obvody. A i když si v tu chvíli neuvědomoval, že by tam nějaké byly, už jenom pro klid v duši a pro zklidnění Kevina to stálo za to ověřit. Sundal si ze sebe peřinu a položil ji na spící Eliss. Ta se převrátila, ale spala klidně dál. Danny vstal, nazul si papuče, přes pyžamo si hodil župan a vydal se v doprovodu svého syna ke dveřím na půdu. Když vyšel ven z ložnice, uslyšel to také. Seshora se ozývalo takové praskání, opravdu… jakoby elektřina. Zastavil se přede dveřmi.
„Kevine, počkej tady. Jestli tam je elektřina, může to být nebezpečné.“
„Ale tati…“ Danny nesmlouvavě zatřásl hlavou.
„Počkej tady.“ Vzal za kliku a otevřel dveře. Před ním se táhla chodba vzhůru až k dalším dveřím, vedoucím na půdu. Váhavými kroky vyrazil nahoru. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, že nahoře žádná elektřina není.
Nikdy jsme tam nedávali ani světla. Moc často jsme tam nechodili a jak říkával můj otec: „Kde není potřeba technologie, tam jí necpi.“ Zatraceně, je to hloupost. Ale ty zvuky… to opravdu zní jako elektřina…
Zastavil se. Najednou mu došlo, že se mu tam nechce. Jakoby na něj jeho vnitřní hlásek křičel, ať tam nechodí. V tu chvíli si byl jistý, že když tam vejde, všechno se změní. A nejspíš k horšímu. Také mu došlo, že s sebou nemá baterku. Chytil za kliku. Byla studená. Po celém těle mu naskočila husí kůže.
Vrať se… kašli na to…
Pokud Danny něčemu nikdy nevěnoval pozornost, bylo to jeho podvědomí. Pootočil kliku. Bylo otevřeno.
Škoda.
Otevřel. Hned si všiml, že uvnitř není tma. Něco tam svítilo. V prvním okamžiku se mu ulevilo, že tam nebude muset být potmě. Hned mu ale došlo,že jelikož na půde není nic, co by mohlo takhle svítit, něco je v nepořádku.
Zloději s baterkou… ale proč chodí na půdu? Přístup sem je doopravdy hodně špatný, to už by bylo jednodušší vlézt k nám…
Okamžitě zahnal myšlenku, že nejjednodušší by pro ně bylo vlézt do domu Kevinovým oknem a na chvíli děkoval Bohu, že vlezli na půdu. Najednou měl chuť se otočit, zabouchnou a zamknout bez klíče… ale potom si uvědomil, že ať už to světlo je cokoliv, nevychází z baterky. Zdroj byl evidentně větší, o dost větší než nějaká normální žárovka. A byl mírně do zelena a červena zároveň. Danny se na to podíval. Vypadalo to jako koule o průměru asi dva metry. Vlasy mu statickou elektřinou vstávaly. Z koule vylétaly paprsky elektřiny všude do stran a z několika míst se již doutnalo. Některé z těch paprsků dolétávaly až na podlahu…
Podlahu… ono to visí ve vzduchu… To musí být kulový blesk…
Nikdy před tím kulový blesk neviděl, ale něco o něm slyšel a i když mu tohle připadalo poněkud velké, muselo to být ono… co jiného by to přeci mohlo být. Pokusil se na to podívat přímo. Hned ho začaly bolet oči, ale na ten kratičký okamžik, kdy se podíval přímo do středu té koule, se mu zdálo, jakoby tam zahlédl něčí obličej.
To je nesmysl.
Hned na tím zavrtěl hlavou. A pak to uslyšel. Nejprve to bylo jenom slabounké volání. Jakoby z dálky. Potom zjistil, že to není volání, ale křik. Někdo křičel. A blížil se. Křičel dost zoufale, hlas byl vychraptěný. Dannymu bylo okamžitě jasné, odkud to jde. Nevěděl sice jak je to možné, ale byl si tím jistý. Z koule se ozýval stále silnější křik. Jakoby ten člověk nemohl nebo nechtěl přestat. Už se zdálo, že je doopravdy blízko. Prosím, ať sem nechodí Eliss nebo Kevin…
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Kevin. Danny se na něj ohlédl.
„Okamžitě se vrať!“
Nechtěl na něj křičet, opravdu nechtěl, ale jinak by to nejspíš neslyšel. Kevin se ani nehnul a díval se na zářivou kouli. Danny popadl dveře a zabouchl je.
Měl bych utéct…
Nohy mu ale zdřevěněly, nemohl se ani hnout. Koule již byla jasně zelená. Zavřel oči, ale i přes víčka viděl to zelené světlo.
Tohle je smrt?
A pak všechno zhaslo. Křik ustal. Danny ještě chvíli stál na místě, oči zavřené.
Nechci je otevřít, už nikdy je nechci otevřít…
Otevřel je. Byla tam tma. Možná to nebyla úplná tma, ale jelikož si jeho oči před chvílí přivykly na takový nápor, neviděl nic. Ale stejně si všiml, že se v té tmě něco hýbe. Slyšel dýchání.
„… Je… je tam někdo?“
Ani se nesnažil zakrývat svůj strach, hlas se mu třásl a sotva to ze sebe dostal.
„Já…“ ...zavolám policii… řekni to… řekni, že zavoláš policii… mlčel. Najednou vůbec neměl sílu tohle říct, natož tomu “někomu“ vyhrožovat.
„Kde to… jsem?“
Danny se málem složil na zem, když to uslyšel. Nikdy se nechlubil tím, že by byl nějaký hrdina. A kromě toho, v takovéto situaci by si klidně mohl říkat Conan Dobrodruh a nikdo by mu nemohl vyčítat, kdyby utekl s křikem ven. Ale on nebyl Conan Dobrodruh a díky tomu neměl dost odvahy na to, aby se mohl pohnout.
„Kde to jsem?!“ hlas byl chraptivý, možná i mladý, ale to nemohl jistě poznat.
„Kdo jste?“ zeptal se nakonec Danny.
„Eh,“ ozval se smích, „mé jméno? Vy chcete znát mé jmé… no?“ Další smích. Danny se trochu uklidnil. Ať už se do teď stalo cokoliv, nyní nestojí proti ničemu děsivějšímu, než proti šílenému člověku.
Nejspíš by mě to mělo trochu uklidnit.
Smích utichl stejně náhle jako začal. A v tom Danny, kterému už oči trochu přivykly tmě, uviděl přímo před sebou čepel meče, který mu mířil na krk.
„Kde to jsem? Kdo jste?“
Danny polkl nasucho.
„Jste v New Yorku. Jmenuji se Danny Peacerel.“
Chvíli se nic nedělo potom čepel mírně poklesla.
„Tohle je… Země?“
Čepel klesla ještě níž.
„Ehm, ano… tohle je Země…“
Ozvalo se zacinkání, jak meč spadl na zem. Muž před Dannym klesl na kolena.
„Já jsem… na… Zemi… já se vrátil.“
Danny měl čas si ho trochu prohlédnout. Měl na sobě cáry něčeho, co kdysi mohlo být oblečením. Vlasy měl tmavé (v té tmě si Danny neměl šanci všimnout, jestli černé nebo hnědé), dlouhé a zacuchané, stejně jako kratší vousy.
„Jsem zpět… já jsem… zpátky.“
Danny s přikyvováním postupně nahmatal kliku. Otočil s ní. Pootevřel dveře. Dovnitř vniklo světlo z chodby. Danny si oddechl, že tam Kevin už není.
„Jmenuji se Philip… Philip… Carter… ano, to je mé jméno… Philip.“
Danny se lekl a rychle dveře zase zabouchl. Co se to děje…?
„Pane… Peacerel… já… víte… jsem mrtvý… ne, nejsem mrtvý jsem… jsem jenom… pro Zemi jsem umřel již… hodně dávno…“ Chlapec předešlých majitelů se před deseti lety ztratil… nikdy se po něm nenašla ani stopa…
„Jsem doma… já… já přežil… jsem…“
Muž na zemi se začal smát. Byl to spíše šílený smích než veselý. Danny si povzdechl… nejspíše toho bude litovat do konce života.
Nemůže to být ten chlapec… ale co když ano…
Přistoupil k postavě na zemi a natáhl k ní ruku.
„Pojďte, pomohu vám vstát. Půjdeme dolů a…“
Muž se okamžitě přestal smát a uskočil stranou od Dannyho ruky.
„Nedotýkejte se mě… nesmíte, nemůžete, pro rány Boží… nedělejte to. Nemůžete se mě… dotknout!“
Začal si něco mumlat. Danny se ho snažil poslouchat, ale došel k závěru, že nemluví žádným existujícím jazykem… Tedy na Zemi…
Hned se té myšlence v duchu pohrdavě zasmál.
„Dobrá, nebudu se vás dotýkat. Ale… pojďte dolů…“
Muž se teď krčil v rohu půdy, celý se třásl a rozhlížel se.
„Nesmíte se mne dotknout. Nesmíte se mne dotknout…“ Danny se otočil a otevřel dveře. Dovnitř proniklo světlo z chodby a ozářilo muže na zemi. Ten vykřikl a uskočil do temného rohu.
„Světlo… to je… světlo… světlo.“ Zase se rozesmál. Potom si pomalu stoupl do pruhu světla. Najednou se tvářil jako nevinné dítě, které dostalo do rukou nějakou nádhernou hračku. Danny se musel pousmát. Už nevypadal jako nebezpečný šílenec.
Možná to doopravdy je ten chlapec… ale ne… to není možné…
„Pojďte se mnou, dám vám tam něco k jídlu a… nejspíše také sprchu.“
Chlapec... muž se přestal usmívat a se zájmem se podíval na Dannyho. Zdálo se, jakoby chvíli zapomněl, že tam s ním někdo je.
„Jídlo a… sp… sprsa…“ Danny se znovu pousmál a vydal se po schodech dolů. Došel až na konec chodby a otočil se na muže. Ten se opatrně vydal dolů za ním. Cestou se ale zastavil u žárovky a se zájmem si jí prohlížel. Potom se jí dotkl. Evidentně ho popálila, protože ucukl a s úsměvem si prohlížel popálený prst. Danny otevřel dveře na konci chodby a podíval se okolo. Ve dveřích dětského pokoje stál Kevin.
„Chlapče, jdi spát, nic to nebylo.“ Hned mu došlo, že má nejspíš dost bledý a vyděšený obličej. Pokusil se vypadat klidněji, ale na Kevina to evidentně nezapůsobilo.
Možná bych měl Kevinovi říct, ať zavolá policii…
„Tati, co to bylo tam nahoře?“
Musím mu říct, ať zavolá policii…
„To nic, jenom zkrat. To nic, už je to v pořádku, jdi spát.“
Ne, nemůžu na něj zavolat policii…, co když je to, co říká, pravda…
Zarazil se. Vážně tomu věřil, vážně věřil, že je něco takového vůbec možné? Že se ten malý kluk na deset let ztratil mimo planetu a objevil se potom zpět na půdě. Ale ne, policii zatím ne.
„Řekl, jsem, ať jdeš spát.“ Kevin odešel do pokoje a Danny za ním zavřel dveře. Potom se nadechl a podíval se na chodbu k půdě. Muž stále stál u žárovky a prohlížel si ji. Mumlal si přitom stále jedno slovo: světlo.

Dostali se až do kuchyně, kde si muž sedl ke stolu a Danny mu přinesl chleba s máslem a sýr a šunku. Muž to hltal a začal u toho i brečet.
„Jídlo… jídlo… něco tak dobrého… jídlo…“
Dannyho zase napadlo, že možná měl zavolat tu policii.
„Co se vám stalo?“ zeptal se. Muž ještě nějak čas jedl všechno na stole. Potom přestal a podíval se na Dannyho.
„Mně?... nic… já… byl jsem nahoře… a… najednou se objevilo světlo… obrovská… zá… ře…“ začal se třást, „a… v tom… v tom tam stál jeden mu… ž a… přišel ke mně a chytil mě za ramena. Celý se třásl…,“ pro muže… Philipa… to nebyla evidentně příjemná vzpomínka, „a řekl mi: Dotekem se kletba přenáší.“
Začal brečet. Danny okamžitě vzal kapesník a opatrně mu jej dal na stůl. Philip si toho všiml, vzal kapesník a snědl jej.
"Dal mi do rukou… svůj m.. eč… a utekl pryč… Já tam… já tam zůstal… a po deseti minutách… jsem odešel… tam…“ Brečel. Vzlykal.
Měl jsem zavolat tu policii…
Danny se nenápadně vydal směrem k telefonu, Philip si ale všiml jeho pohybu. Byl evidentně vycvičený všímat si všeho kolem sebe. Danny se zastavil.
„Co to znamená “tam“?“
Philip se trochu uklidnil.
„Tam… tam… já už tam nechci… nechci tam… prosím, pomozte mi, prosím…“
Danny ho chtěl uklidnit, ale jakmile se k němu přiblížil, Philip vykřikl, schodil stůl a schoulil se do koutal.
„Dotekem se kletba přenáší, dotekem se kletba přenáší…“ To se mi musí zdát, je to jenom sen…
„Tam… je tma… pořád,“ pokračoval po chvíli, „musíte si hodně dlouho zvykat, než vůbec něco vidíte. Jsou tam dž… ungle… plné jedovatých rostlin, které vás chtějí zabít a udělat si z vás… po…travu. Obrovské a mrštné šelmy tam stále chodí a hledají všechno, co se hýbe… Po zemi lozí br…ou…ci… ano, brouci, kteří se vám dostanou pod kůži a hryžou vám maso zevnitř. Jsou tam je… zera…, ve kterých žijí nebezpečné ryby, které čekají, až vás budou mít na… do… sah… a dostaonu vás pod hl…adinu. Je to… je to pekl…peklo.“
Nikdo nic neříkal. Danny dokonce ani nedýchal.
Jak je možné, že mu tuhle šílenost věřím? Je to tím, že má tak přesvědčivý hlas, tak vyděšený?... tak nevinný jako dítě?
„Já už tam nechci.“ Philip se znovu rozbrečel.
„Slibuji, že už se tam nevrátíš.“
„Jak tohle… můžete… vědět?“ Philip vykulil na Dannyho vyděšené oči. Danny se lekl toho pohledu. Tak vyděšený a přitom tak důvěřivý...
„Vím to, teď se uklidni a pojď se umýt.“
„To ne… už nemám čas… už…“
Celý pokoj se mírně zachvěl. Danny najednou cítil divné mrazení v zádech. Naježily se mu vlasy a chlupy. Ozval se výboj.
„Já tam nechci. NE!“
U Philipa se objevila modrozelená koule a začala jej do sebe vtahovat. Danny vytřeštěně civěl na to, co se dělo přímo před ním.
„NE! Já tam NECHCI!“ Z Philipa už tam byla jenom polovina… ostatní již zmizelo v kouli energie. Danny stál a nemohl se ani pohnout. Potom však zatřásl hlavou a bezmyšlenkovitě chytl Philipa za ruku. Pokoj zaplavilo asi na půl vteřiny zelené světlo a ozval se děsivý výkřik.
„NE!“
V tu chvíli tam Philip znovu stál celý. Koule byla pryč. Philip byl v pokoji sám, bez meče.
Od stěn se jenom stále odrážel Dannyho křik.