V žaláři temném stojíš, slzy těžké jak olovo roníš...

Ubíhá čas jak voda,

klesne na stůl těžká hlava.

Je to ale divná móda,

cela tato kobka tmavá.

Nikde světlo jen temné stíny,

co tě straší tuze,

všechno má své meze.

Zanech už ty svoje splíny,

vem si tužku, napiš rýmy.

Snad sto let jsi tu už,

čas se zastavil.

Mít tak nůž

a dokonat to dílo zkázy!

Několikrát jsi toto pravil,

když tě křik ptáků venku zdravil.

Mít tak křídla

a vzlétnout k oblakům

na dosah tvým zrakům.

Oči tvé - hořká čokoláda,

kterou máš tak velmi ráda.

Rty, co chutnají tak sladce

jako třešně na zahrádce.

Paže, brána k tvému srdci,

najít opět klíč k ní chci.

Vlasy, havraní hříva temné krásy,

dostane se mi této spásy?

Zuby, říční perly ve dvou řadách…

Máš mě ještě vůbec ráda?

Dny plynou jako v řece voda,

po tobě se země slehla.

Kdy ke mně přijdeš znova?

Jak si jen zapomenout mohla?

Asi nejsem už ten první,

co tě smí obejmout a mnohem víc.

Já jsem sám a nemám nic.

Přijď sem a do náruče se mi vrhni...

Roky rostou jak na polích klasy,

slyšíš kolem sebe hlasy.

Našeptávají ti věci smělé,

s kým chodíš v noci do postele.

Suchý chleba, džbánek vody,

to jsou tvé každodenní hody.

V kostele poledne odbili.

Které ruce se za tebe modlily?

Nepočítáš minuty, dny ni roky,

pro mnohé to dlouhé skoky.

Nevnímáš nic, snad jen ptáky.

Něco ti připomínají, ale co to bylo?

Kolem tebe lidské vraky,

připojil ses k nim už taky.

Šedý vlas, hluboké rýhy v tváři,

jen ty oči, ty stále září.

Ptačí zpěv zní tak krásně,

chceš lítat s nimi, a to hned.

Zvedáš ruce - křídla,

máváš jimi rázně.

Raději ale seď!

Ve zdi mříž, v srdci též,

byla to vše velká lež.

Bláznem jsi byl, bláznem jseš.

Pták sedí u mříže a zpívá.

Mrtví muž se na něj dívá.

V pohledu tom posledním zračí se mír,

už ti neublíží žádný štír.

Štír, co tvou milou na rty líbá

a na tvou poslední pouť se ani nepodívá.

Pták vzlétl konečně.

Ber i ty svůj soud statečně.