Kauw: Elfí proroctví

Kapitola první

Cizinec vládcem

„Moĝûw ÿa têrŊekõ sÿonewûa, mükakkò kiąn !!!

Loïedr…“

/ Legenda povstane v pravý čas , temný vládce  !!!

Třes se.../

M ěsto Kaûw, na jihu Elfí říše, bylo zahaleno v šedém plášti. Mlha se šířila všude kolem a nedovolila ani těm nejbystřejším skrze ní pohlédnout. Lehounce mrholilo a ani mráz nebyl pozadu. Bylo teprve poledne, ale v domech museli obyvatelé zapálit své světélka, aby vůbec něco viděli. Elfové tušili, že něco přijde a dobré to nebude. Proto se radši schovávali se svými blízkými a snažili se zahnat napjatou atmosféru z venku.

Nebe zahřmělo a seslalo na zem rudé blesky. Děti se přitiskly k matkám a otcům do náručí.

Na kraji města, od země až nedohledno do korun stromů, se rozprostíral palác krále Elfů. Z levé a pravé strany ho zakončovaly dva neobvykle vysoké stromy s dosti statným kmenem.

Ozvala se ohlušující rána z hlavní síně. Několik sloupů zde bylo už dost poškozených, okna rozbitá, podlaha praskala a zdi se pomalu sem tam sypaly.

U zadní stěny místnosti byly vidět obrysy pěti postav. Dvě z nich byly, mrtvé stráže. Další byla postava s podivnou ostrou černou zbraní sklánějící se nad králem Elfí říše a vůbec skoro celého okolí kolem .

„Čas tvé vlády skončil, starče!“ zasyčel rychlou elfí řečí muž, stojící nad zraněným králem.

Starému muži, vytekl rudý pramínek krve z úst. Nemohl se ani hnout, byl skoro na pokraji sil. Věděl, že dnes umře. Věděl, že byl neopatrný a za to zaplatí. Jenže toho tolik netrápilo. Měl spíš strach o lid. Jak mohl být tak slepý a myslet si, že se syn své sestry změnil.

/Tak bláhový …/ pomyslel si. Všiml si další postavy ve stínu, stojící za sloupem. Králi se zablýsklo v očích. Pousmál se …

Už pootevíral ústa, ale než stačil něco říci, jeho hlava se skutálela po schodech.

        Stojící postava nad mrtvím tělem svého druha si otřela katanu (meč) a zasunula jí zpátky do pochvy.Muž se sehnul a uchopil do ruky podivnou korunu s neznámého druhu kamene ve tvaru věnce s lístky. Nasadil si jí na hlavu. Byla mu sice trochu menší, ale to mu zjevně nevadilo. Vystoupal po schodech a usedl na velké křeslo vypolstrované polštářem rudé barvy a vytasené z elfského vzácného stromu. Přejel po hladkém dřevě prsty.

„Jaká krása!“ vydechl a na tváři se mu zjevil šílený úsměv.

„Teď jsem králem já … já budu vládnout celé Elfí říši a dalším zemím!!!“ rozchechtal se.

Najednou vystoupila postava ze stínu sloupu. Nový král se nejdříve překvapením lekl, ale jakmile zjistil, kdo to je, zašklebil se.

„To si ty stařeno?“ sledoval své nehty. Jakoby pro něj nic neznamenala. I když přesto se jí trochu bál, ale nedával to znát. Přeci jenom to byla stále vědma a kouzelnice.

Vědma měla dlouhé bílé vlasy- ve předu dva drobně zapletené copánky a šedé oči v nichž se vždy tajemně blýskalo.Ruce měla v loktech pokrčené a schované v rukávech.

„Koruna ti nepatří…“ řekla tak potichu, že to skoro nebylo slyšitelné.

Damŏn se posadil hlouběji do křesla a opět se rozesmál.

„Teď už ano! Elfové mě musejí poslouchat ať chtějí nebo ne. Jsou vázáni ke svému panovníkovi. Kdo opustí krále je navždy vypovězen a proklet! Nikdy se nebude moci vrátit zpátky a žít dlouhý život elfů!“

Měl pravdu … to co řekl byla tvrdá skutečnost. Elfové mohli odejít, ale Damŏn věděl až moc dobře, že jsou velice ustrašený na to, aby opustili svůj rodný domov a stali se vyhnanci.

Pokud někdo takový opravdu byl, tak jich bylo málo. Hodně málo a to Damŏna  nemohlo ohrozit. Rozhostilo se ticho. Když už to vypadalo že vládce vyhrál, vědma si povzdechla a poté se po dlouhé době usmála.

„Víš … zlo nebude dlouho vládnout … jednoho dne, budeš svržen …“ přistoupila k němu blíž.

„Jak se opovažuješ-!“ postavil se prudce, ale jeho slova umlčela vědma, jejíž oči se zbarvily do černé, jako dno hluboké tmavé studny. Ústa se jí rozevřela a promluvila úplně jiným hlubším hlasem, pomalou nejstarší elfštinou :

„Temný vládce na trůnu,

co dopustil ses hrozného počinu.

 Neunikneš stínu temnoty,

jednou tě pohltí.

Leč myslíš si,

že vyhráno máš,

však v pravý čas,

zemi mrtvých poznáš.

Nastane den,

nastane noc,

kdy zjeví se moc.

Přijde vyvolený.

Pocítí sílu v srdci,

v rozdvojené duši.

Objeví se první znamení:

Slova táhnou,

tou podivnou bránou modrou.

Co tě čeká?

Jen krůček maličký,

neboj,

nebude to neštěstí.

Objeví se druhé znamení,

živý či neživý?

Kdo ví …

Bude však součástí,

našeho vyvoleného,

ohýnek zapálí,

duchem přítomného.

Objeví se třetí znamení,

z podivného kamení.

Z kovu i kouzel,

ukut byl,

aby proroctví,

s vyvoleným naplnil.

Hory, lesy, louky obnoví,

elfy z utrpení vysvobodí.

Nejen je, ale i ostatní,

ze spáru moci zlý.

Těžká to cesta bude,

mnoho bytostí v ní zahyne.

Spousty nástrah,

pastí a hádanek,

na cestě do dálek.

Osud bytostí,zvířat a zemí,

Na bedrech vyvoleného leží.

Ať sám si zvolí,

jaký osud prožít.

Však myslet na svět musí …“

Vědmě se vrátila do očí její šedivá barva. Temný král zůstal oněměle stát. Tohle bylo špatné znamení.

„Moĝûw ÿa têrŊekõ sÿonewûa, mükakkò kiąn !!!Loïedr…“ /Legenda povstane v pravý čas , temný vládce  !!! Třes se.../  prohlásila stařena. Ještě než Damŏn stačil vydat sotva hlásku, zvedl se vítr spolu s listím a ve víru stoupajícím ke stropu, vědma zmizela.

***

„Lily!!!Koukej vstávat nebo zase přijdeš pozdě!“ uslyšela hlas s daleka. Dívka se pomalu probouzela. Promnula si oči a odkryla peřinu halící její drobné tělo. Protáhla nejdříve ruce a poté nohy. Nakonec se s námahou zvedla. Přistoupila k oknu a odhrnula závěsy. Musela odvrátit pohled, neboť sluneční záře byla tak silná, že jí to oslepilo. Šouravými kroky přešla po místnosti,vstoupila do dveří napravo, kde se ocitla v koupelně. Ještě rozespalá přistoupila ke sprchovému koutu. Shodila ze sebe pyžamo a vlezla si pod příjemně horkou sprchu. Stála tam opřená rukou o přední stěnu a nechala na sebe dopadat kapičky vody.

/Jak příjemné …/ pomyslela si. Po ránu jí vždy krásně probrala, ne studená, ale teplá voda.

Čistá a voňavá vklouzla do denního oblečení. Ze spod stolu vzala školní batoh. Otevřela jednu skříň, vytáhla si učebnice se sešity a vložila je do něj. Přehodila si ho přes ramena.

Akorát Lilianina maminka chtěla znovu zakřičet na svou dceru, když v tom se dívka zjevila ve dveřích.

„Dnes nebudu snídat,“ usmála se.

„Dobrá, ale po cestě domů si něco kup…“ podala jí peníze a dodala : „ … nebudu doma.“

„Jak to?“ dívka si zastrčila peníze do kapsy.

„Jedu do Německa na obchodní schůzku.“

Lily posmutněla.

„Musíš tam jet?“

„Je to pro nás hodně důležité. Když to klapne, stanu se zástupcem ředitele a to znamená, že budeme moci splatit dluhy. Taky se nám bude žít mnohem snáz.“

„Brzy se vrať a ať to dopadne dobře,“ vlepila dívka pusu matce na tvář.

„Ty se koukej opatrovat, nezlob a udržuj barák v pořádku,“ hrozila žena vztyčeným prstem.

Dívka s červenými vlasy se zasmála : „Neboj mami!“

„No právě, že bojím.“

„Měj se hezky!!! Pa!“ otočila se ještě na ženu v obýváku a poté se za ní zabouchly dveře.

Dívka kráčela ulicemi Prahy a hloubala v myšlenkách. Poslouchala ptačí zpěv i šumění stromů, když neprocházela přímo v centru, projíždějící auta a hlasy lidí ozývající se z oken domů či paneláků. Sem tam nějaké dítě plakalo v kočárku, jiné se smálo a poskakovalo kolem své rodiny či staří lidé si potichu šuškali. Našli se i její vrstevníci kráčející jako ona do své školy a dospělí, co mlčky spěchali do práce. Od dívčiných lesklých vlasů se odrážely paprsky slunce.

     Už od dětství se jí podivně barvily do červena. Ze začátku je měla spíš do lehce hnědé, ale postupem času jí světlaly a dnes? Ve svých šestnácti letech měly barvu rudě červené. Sahaly jí pod lopatky a na konečcích se jí podivně kroutily do loken. Na to, že byla vysoká, byla hubená jak nitka. Člověk by se bál do ní strčit, že by se okamžitě nesesypala. Obličej měla úzký, utvářející ovál zakončený špičatější bradou. Rty měla plné, nos akorát a jako poslední třešničkou na dortu, byly oči. Připomínaly kočičí oči zelené barvy se zářícími jiskřičkami. V nich se jí často zjevoval tajemný pohled připomínající plápolající plamínek. Takhle se podívala vždy, když byla radostně překvapená, k něčemu odhodlaná nebo měla roupy.

Jmenovala se Liliana, ale maminka jí říkala Lily. Už podle toho, že dívka milovala květinu lilie. Navíc to byla taková zkrácenina dívčího jména. Žila sama s matkou. Otce nikdy nepoznala. Věděla o něm jen to, co jí matka řekla. Prý jí opustil beze slova. Nechtěl nic … dům,peníze…prostě se jednoho dne zčista jasna vypařil. Lily se to moc nezdálo, ale nakonec to přestala řešit. Nějak jí to ani nechybělo. S matkou vycházela dobře a stala se zároveň i její přítelkyní. Ovšem, stále to uvnitř jí poskakovalo a volalo po tom, aby se alespoň něco dalšího dozvěděla o svém octi. Alespoň jestli žije a kdo to vlastně je.

  Vítr si pohrával s dívčinými vlasy a omýval jí tvář teplým vzduchem. Lily vzhlédla a zahleděla se do nebe.

Často snila o světě jiným než v ten ve kterém žije. Když měla čas, četla knížky. Fantasy svět jí uchvacoval. Ty příběhy o neznámých bytostech a zvířatech Lily upoutaly. Vždy, když je četla, měla pocit, jakoby byla součástí toho příběhu. Jakoby jí něco k těm příběhům táhlo. Jenže to je asi u každého čtenáře. Ovšem přesto hluboko v duši doufala a cítila, že tohle je trošku jiný pocit. Takový, který nedokáže popsat. Na druhou stranu ale …

/ Hloupost, aby něco takového existovalo … je jen realita a nic jiného. Nežijí žádní draci, elfové ani skřeti, víly či skřítci … je to jen výplod něčí fantasie…/

Vždy se okřikla. Spíš druhá polovička jí zapudila tu bujnou představivost. Byla něco jako jedno tělo a dvě duše. Ta první věřila v nemožné - v kouzla,moc i bytosti, které byli stoprocentně všude kolem. Na rozdíl ta druhá tyhle názory zaháněla. Nevěřila v nic co není realita. Když jí lidé odsuzovali kvůli první polovičce, když jí záviděli vzhled, tak se uzavírala do sebe a na každého byla chladná. Nepřístupností a vším kolem od sebe své vrstevníky odháněla. Ani nestála o přátele jako jsou oni. Vždyť jí nesnášeli. O těchto věcem její maminka nevěděla. Neříkala jí to, protože nechtěla přidělávat víc starostí než měli.

Lily si povzdechla …

„Člověk se postupem času naučí žít sám. Ne … já nejsem sama. Mám rodinu – maminku,“ její smutná tvář povolila a lehce se pousmála.

***

Už uplynulo 50 let od doby, kdy zemřel právoplatný král Říše Elfů. Od doby, kdy ho zabila krev syna své sestry. Od doby, kdy celý svět bytostí pomalu uvadal a pod vládou temného krále, ztrácel své nádherné krajiny. Už je to tak … jediný, kdo byl šťastný, byl temný král, jeho stoupenci a bytosti se zlou duší. Ve světě si libovali zloději, vrazi i stráže vládce.

Mnoha elfům se vládcova vláda nelíbila. Už jeho samotného nesnášeli. Jenže jen málo kdo to přiznal doopravdy a málo kdo dokázal opustit svůj domov. Přesto někteří odešli a roztrousili  se mimo Elfskou Říši do malých zapadlých vesniček v různých krajích a koutech světa.

Z počátku to královi bylo jedno, jenže nakonec mu nestačilo jen to, co zbylo z jeho říše. Chtěl všechno. Chtěl větší moc a vládnout nejen elfům. Začal budovat pevnosti a armádu. Začal cvičit v moci a kouzel své nejbližší vybrané stoupence. A tak vznikli temní kouzelníci a elfští temní rytíři. Země leželi v až moc tichém klidu. Někdy však vyrazilo pár temných rytířů a bojovníků z armády po světě. Když uslyšeli někoho mluvit jakkoliv špatně o králi či jeho vládě, sebrali ho a dovedli ho k němu. Většinou to skončilo smrtí opovážlivce. Proto každý vyjadřoval své názory málo, vůbec a nebo ve skupinkách, které připravovali povstání. Vzpouru tak velkou a silnou, že by svrhli temného vládce. Jenže zaútočit ještě nemohli. Tak silní nebyli a navíc … čekali na proroctví. Na „vyvoleného“, co sehraje hlavní roli v budoucí kruté válce o svět.

***

„Trrr … trrr!!!“ ozvalo se ohlušující poslední zvonění. Všichni ignorovali své učitele, co se marně snažili je utišit. Nakonec to vzdali a každý jim popřál krásné prázdniny.Lily si strčila vysvědčení do batohu a vyrazila jako ostatní na chodby. Tam se to všude plnilo studenty i učiteli. Převážně všichni žáci spěchali pryč … dál od školy, do náruče prázdnin. Akorát sešla schody, když do ní někdo vrazil. To způsobilo pád a Lily dopadla na zem. Z batohu jí vyletělo vysvědčení, nějaký papíry a pár tužek.

/Jakej blbec!!!/ rozčilovala se v duchu.

„Ježiš sorry, to jsem ale nemehlo,“ řekl s nádechem ironie nějaký mladík a nadzvedl ramena. Skupinka holek o kousek dál se rozchichotala spolu s chlapcem. Otočil se k odchodu. V dívce se zdvihl vztek. Oči se jí zmenšili do štěrbinek a panenky zúžily do kočičích očí. Nebo to snad byl jen záblesk? V sobě cítila podivné chvění. Prsty jí začaly brnět až do celé ruky. Zamračila se. Najednou ten mladík spadl na zem. Kde se vzal tu se vzal, smetl ho vítr. Hoch udiveně ležel na zemi. Skupinka dívek vyjekla a rozběhla se k hnědovlasému studentovi.

Lily zůstala koukat s otevřenou pusou překvapením. Najednou neváhala, naházela všechno do tašky a prudce vyběhla pryč ze školy. Hlavou se jí honila spousta myšlenek…

/Byla to náhoda??? Nebyla jsem to já??? Musela jsem to být já !!! Přece není možný, aby se jen tak stalo něco, co jsem si v duchu přála!!!Proboha,proboha,proboha…!/ utíkala ulicemi a až daleko od budovy, v nějaké temné uličce, se zastavila. Přitiskla se zády ke zdi a zhluboka oddechovala.    

       Překvapení jí neopustilo. Hleděla někam před sebe a přehrávala se jí scéna ze školy před očima, jakoby se to znova dělo. Nechápala to … něco uvnitř jí říkalo, že to byla ona … jenže to jsou jen nepodložené dohady. Obklopovalo jí ticho. Najednou  spadlo víko od popelnice a zněj vyskočila bílá kočka. Lily se vyděsila. Po chvíli se uklidnila.

„Klid, byla to jen kočka…“

Když už zvíře bylo skoro za rohem, otočilo se nazpátek a pohlédlo na dívku. Lily se jí zadívala hluboce do očí.

/Co po mě chce???/ zamyslela se.

Kočka zamňoukla a udělala krok k ní. Poté se otočila a vydala se kupředu.

„Počkej!“ rozběhla se za ní dívka. /Co mě to popadlo?/ Sama se divila, jak rychle zareagovali její nohy.

„Bože! To je hloupost!“ lehce se zamračila.

/Nejdřív to ve škole a teď ta podivná kočka … asi už jsem se opravdu zbláznila!/

Zahnula do temné uličky, ale kočka nebyla nikde. Ztratila se jí. Už se chystala na odchod, když uslyšela hlasy: „Stůj, nechoď zpátky …“

Otočila se po hlasech. Vypadalo to, jako by vycházeli z protější zdi. Otočila se na odchod a zatřepala hlavou. Asi se jí to jenom zdálo.

„Ano slyšíš nás … neboj se nás …“ znova zazněly hlasy až jí úplně zhypnotizovaly. Prudce se otočila.

Nic neviděla. /Někdo si ze mě dělá blázny!/

„Lily … pojď blíž. Copak tě nezajímá druhý svět?“ zeď z cihel se zamihotala. Najednou se z ní začalo vynořovat světlo. Utvořil se portál s modrou tekutinou uvnitř připomínající zrcadlo.

„Co to proboha je?!“ vyděsila se, ale přistoupila blíž. Jako by jí to neskutečně táhlo. Ty hlasy jí vábily jako muzika zpěváka.

Zatavila se metr před podivnou, dá se říci, bránou.

„Co tě čeká?Jen krůček maličký, neboj, nebude to neštěstí!“ ozvaly se zpěvně hlasy.

Dívka hleděla do brány. Poté pohled vrátila zpět na cestu, kudy přišla.

/Batoh!!!Musela jsem ho tam nechat!/

Jenže váhala. Brána jí natolik lákala a ona byla přespříliš zvědavá, než aby jen tak odešla pryč. Tohle se nestává každý den.

„Buď jsem blázen nebo je tohle opravdu realita …“ zašeptala.

„Co tě čeká?Jen krůček maličký, neboj, nebude to neštěstí!“ vycházelo znova a znova z brány v melodické písni. Váhala, ale nakonec se rozhodla.

Zavřela oči a vykročila do neznáma …

Dívce připadalo, jako by se ocitla na kolotoči. Všechno se s ní točilo.

    Najednou to přestalo a ona musela zavřít oči, jelikož jí oslepovalo přibližující se světlo. Stála na pevné zemi. Chvilinku nevěděla, zda už může oči otevřít. Bála se toho, co uvidí i když nevěděla, co to bude. Zvedla jedno víčko, poté druhé a pomalu se rozkoukala. Stála na nějaké mýtině v lese. Nebyl to však obyčejný les. Kolem ní se tyčily tak vysoké stromy, že to nebylo snad ani možné. Rozhlédla se kolem a vzhlédla k nebi.

„Kde to jsem ???“ vyklouzlo jí z otevřených úst.  Všude kolem ní se rozprostíraly stromy, pařezy, mech, tráva i keře s podivnými bobulemi. Byl slyšet zpěv ptáků a šumění větru lechtající listí. Dívka v sobě cítila směsici pocitů. Byla to radost, překvapení, zvědavost i strach. Vždyť ani nevěděla, kde se nachází. Kam jí ta podivná brána přivedla. Neměla potuchy kam jít. Zavřela oči a zaposlouchala …

/Voda???/ zamyslela se, když uslyšela dobře známé šumění vody. Vydala se tedy tím směrem.

Stejně nic jiného nezbývalo.

Procházela se po měkkém mechu, jakoby šlapala na vatu. Na tváři se jí zjevil úsměv jakmile spatřila proudící potok před sebou. Došla až k němu a sehnula se nad vodní hladinu. Prudce od vody odskočila.

„Pane bože !!!“ vydralo se jí z úst. Šáhla si na svoje uši.

Místo obloučku se jí lehce špičatily. Z knížek věděla, že elfové mají takovéhle uši. Jenže ona je neměla úplně špičaté a navíc. Byla pitomost, aby se ocitla ve světě pohádek. Všimla si, že na sobě už nemá své oblečení. Ruce jí zdobily černé rukavice z podivné látky sahající nad loket skoro až k holým ramenům. Na nich nic nebylo, protože měla podivný korzet zavazující se za krkem. Taktéž byl černý a přes něj spadalo podivné tričko s neznámé látky, které připomínali šaty. Sahaly až skoro na zem . Ovšem po stranách měli rozparky lehce nad boky.

Pod tím měla kraťoulinké kraťasy též černé barvy.

Rozparky oddělovaly přední polovinu šatů, tvořící úzký pruh látky odhalující nohy, od zadní poloviny.

Ta se od boků rozšiřovala v podobu pláště. Vnitřek byl červené barvy a na oblečení měla bílé vzorky. Nohy jí zdobily tmavé boty pod kolena - na šněrování. Dívku ovšem nejvíce zaujali dvoje pouzdra na dvojitém opasku kolem boků. Byli v nich zbraně. Vytáhla je a zrak jí spočinul na dvou dýkách. Jejich rukojeti byli kožené a na místě, kde začíná čepel a končí rukojeť, byl vsazený bledě modrý drahokam. Chladná čepel zbraní se leskla ve slunečních paprscích. Vypadalo to, jako by byly dělány ze skla. Jenže to je jen vzhled. Určitě je ukovaly  z nějakého kovu, který měl být dostatečně ostrý a pevný, aby splnil účel.

       Z objevování nového vzhledu a zbraní jí vyrušil vítr. Nastražila smysly které, jak už si všimla, měla o mnohem vyvinutější a bystřejších, a zaposlouchala se.

/Někdo tu nedaleko musí být…/ hnalo se jí hlavou.

Co nejtišeji se rozběhla podél potoka. Hnala jí zvědavost. Připadalo jí to tak nemožné, že je někde mimo realitu. To jak vypadá, tenhle les i to s jakou odhodlaností se dere kupředu.

Zahnula doleva a ponořila se hloub do nitra lesa. Zabrzdila a rychle se přikrčila za strom.

Srdce jí zběsile tlouklo v hrudníku, zrychleně dýchala. Měla strach, aby jí to bušení neprozradilo. Všude se rozprostíralo ticho a tak měla pocit, že je to ta nejhlasitější činnost v okolí. Kousek před sebou byl menší prostor na nímž spatřila srnu. Zvíře mělo sklopenou hlavu a nerušeně okusovalo zelenou trávu.

Spatřila odlesk čehosi. Hádala, že je to nějaký kov. Jenže pořádně neviděla a tak se snažila co nejtišeji dostat blíž z nějakého lepšího úhlu.

/Už jen kousíček …/ přikrčila se za dalším stromem.

„Tak a mám tě …“ zašeptal mladík s nataženým lukem. Jmenoval se Ravael a pocházel z nedaleké elfí vesnice. Tahle vesnice patřila vyhnaneckým elfům, kterou sjednotil klan příbuzný ještě toho starého právoplatného královského rodu.Žijí tam spolu s dalšími vyhnanými elfy i kříženci*. Našlo by se tu i pár lidí, ale to jen hodně málo.

     Naklonila se, když v tom jí pod nohou křupla větývka. Nejen, že to uslyšel Ravael, ale i srna. Zvedla hlavu a akorát, když vzduchem proletěl šíp, srna utekla. Zbraň, které měla strefit zvíře, se zapíchla do jednoho z vysokých stromů blízko dívky.

/Sakra!/ zaklekl v mysli mladík.

 Lily sotva stihla spatřit, jak nějaká postava vykročila z úkrytu, prudce se otočila k odchodu. Neváhala ani minutu a co nejrychleji se rozběhla pryč. 

Ravael spatřil mizející stín osoby. Zapomněl na šíp a rozeběhl se za postavou. Dívka se několikrát otočila. Ze začátku jí sledoval a tak přidala, co mohla. Když se opět otočila, už ho skoro neviděla. Z dohledu by mu zmizela úplně, kdyby nezakopla o kořen stromu záludně vyčnívající ze země. S pořádnou ránou dopadla na zem. Z úst se jí vydral bolestný sten.

„Do háje!!!“ s těží se zvedala.

Oprášila se a vykročila.

„Ztratil jsem stopu …“ řekl Ravael potichu.

Zpoza stromu vykročil mladík. Lily zděšeně vykřikla :

„AAAAAAAAA !!!“

Ani Ravael nebyl pozadu. Vytáhl meč u boku a vytasil ho před sebe. Dívka uskočila za strom a vyděšeně se k němu tiskla.

/I kdybych se pokusila utéct, tak to nestihnu!/ nakukovala zpoza stromu.

/To je … holka?/ podivil se, když zachytil Lilyinu tvář.

„Namûa ë rokÿw!!!(Neublížím ti!!!)“ řekl elfsky a zasunul meč zpátky do pochvy.

Dívka vylezla z úkrytu a začala si ho udiveně prohlížet.

„Ty si elf!!!“ vydralo se jí překvapeně z úst.

„Vivaa ya!(Ty taky!)“ zašklebil se. Dívka na něj zůstala nechápavě stát.

/Ona je elf a neumí elfsky?/

„Vždyť ty taky!“ řekl už lidskou řečí.

„Cože??! Já ne!! Ne jsem člověk!“ gestikulovala rukama.

„Jo to vykládej Vrklaům v korunách.“

„Co jsou to Vr-Vr-“snažila se přijít na to správné slovo.

„Vrklaůmové,“ přejel si jí pohledem. Přistoupil blíž, ale ona ustoupila.

„Neboj se, nic ti neudělám,“ usmál se a dívka se na něj jen nedůvěřivě podívala.

Byl vyšší než Lily, ale ne o moc. Měl hnědé krátké vlasy chytající lehce fialovou barvu, ale ve předu měl zapletené dva dlouhé copánky až pod ramena. V jeho tyrkysově modrých očích svítila taková šibalská jiskřička. Na sobě měl podivně plandající kalhoty které měl zastrkané ve vyšších kožených bot. Na rukách měl kožené rukavice, přes záda pouzdro našípy, přes rameno luk a ze spod kratšího kabátu zelené barvy mu čouhala hnědá vyšívaná košile. Na pásku mu vysel meč.

     Pomalu jí obcházel a prohlížel si jí. Pohled mu zůstal na jejích uších, pak na oblečení a nakonec se dívce zahleděl do očí. V Lily něco poskočilo. Měla z něj takový zvláštní nepopsatelný pocit.

„Ty nejsi elf,“ prohodil.

„Ne.“

„Ale ani člověk …“

„Co? Tak to br…“ zarazila ho.

„Ty si kříženec,“ usmál se Ravael.

„Cože jsem?“ koukala s očima do kořán.

„Kříženec. Má lidskou i elfí krev,“ vysvětlil jí.

„Aha … to by vysvětlovalo můj vzhled,“ zauvažovala nahlas. Elf se zamračil.

„Odkud si ? Nikdy jsem tě tu neviděl. Musel bych si tě všimnout…“

„No víš, já ani nevím. Ono je to na dlouho,“ nervózně se na něj podívala.

/Musí si myslet, že jsem blázen!/

„Tak pojď se mnou. Určitě musíš mít hlad. Nedaleko odtud je moje vesnice,“ ukázal směrem za ní a vykročil. Ušel pár kroků a když zjistil, že za ním nejde, tak se otočil : „Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám. Kdybych ti chtěl ublížit, tak už to udělám nemyslíš???“

Dívka tedy přikývla a nakonec se vydala za ním. Počkal, dokud se nesrovná na jeho úroveň.

„Víš si zvláštní. Nevím jak to říct, ale nikdy jsem podobnou osobu, jako si ty neviděl.“

„ No já tebe taky ne …“ prohlížela si elfa. Ten se na ní udiveně díval. Nastala chvíle ticha.

„Vyplašila si mi oběd,“ usmál se Ravael a tím tak prolomil ticho lesa.

„Ale ne, tak to se moc omlouvám … opravdu sem nechtěla,“ podívala se na něj omluvně.

„To je dobrý, akorát se moje rodina bude divit, že nesu srnu, ale vedu dívku z lesa,“ zasmál se. Měl příjemný sametový hlas, který donutil i Lily se zasmát.

„Po pravdě já nevím úplně přesně, kde jsem se tu vzala. Je to na dlouhé vyprávění. Nevím, jestli to budeš chtít slyšet …“ upřela pohled do země.

„Já mám času dost. Do vesnice to zas tak není blízko a alespoň se o tobě něco dozvím Neŷako.“

„Jak že si mi to řekl?“ zeptala se zvědavě Lily.

„Neŷako … to je elfský výraz … tajemná dívka,“ odpověděl jí Ravael.

„Aha…“

„No teď už povídej …“ umlčel se a pozoroval neznámou vedle sebe.

Lily zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zaposlouchala se do šumu stromů, zpěvu ptáků a vzdálenému hluku vody narážející o kameny.




* kříženec = člověk + elf