Sám sobě prokletím

 Procházel jsem poslední chodbou s hořící náručí hladové výhně.

Nenasytné plameny stravovaly stěny jeskyně jako slizký jazyk tavící pece.

Zalikal jsem se svou vlastní mocí a převahou.

Plný síly, obrovské a strašilvé.

Tolik mi chybí pocit dále zraňovat.

Krást lidem jejich duši, život, sát jejich krev a dívat se jim naposledy do očí.

Jsem jejich katem,  s vlastním smrtícím ostřím.

Zákonem sobě a zákonem tohoto světa.

Králem lidské bolesti a utrpení, co je cestou vykoupení pro všechny, co mají tu odvahu se mi postavit.

 Stěny sebou trhaly v agonii žáru, pukaly jako puchýře plné jedu.

 Nedotýkal jsem se země ale letěl v nekonečném víru energie z mého vlastního těla.Vnímal jsem všechno rozostřeně, nechával se olizovat tím žárem, jenž jsem vytvářel.Kochal jsem se grandiózním pocitem zadostiučinění a posledními okamžiky před vytouženým koncem všeho.Má cesta se zdála být u konce.

 Nikdy jsem to necítil tak intenzivně jako teď.

Toužil jsem po lidském teple.

Chtěl jsem se ho zmocnit tak, jako všeho po čem jsem kdy prahl.

Vzít si, co mi patří a vždy patřilo.

Lidskou zkaženost, co mne obohacuje a povyšuje nad ostatní.

Činí mne lepším, než jsou ostatní.

Silnějším.

Chci sám vyhrát tuto stoletou válku.

Krev mé krve si musí vážit všech mých obětí.

Musí mi být vděčná a otevřít se tomu temnu, co chce dovnitř.

Pochopit, že i oběti ve vlastních řadách nakrmí vysíleného krále.

Vládce, co rozséval smrt mezi těmi, co s ním chtěli vyhrát.

Stali jsme se jedním.

Posledním, co pohltí zlo ve prospěch všech.

Spatřil jsem vzdálené obrysy obrovské brány, co uzavírala téměř nekonečný labyrint chodeb.V dunění tepů svého chladného srdce vzlétlo mé tělo vstříc jejímu náručí.Zář plamenů se plynule proměnila v stín, zahalující všechno světlo mého žáru.Mrtvolně bílé vlasy rozkvetly v gejzír mihotajících se tvarů a odlesků.Chtivý pohled prahl po posledním protivníkovi, který mi už  tak dlouho unikal.

Jsem sama smrt, co dávno opustila lidská pravidla.

Nemám zábrany udělat cokoli, abych se stal králem celého světa.

Tyranem svého lidu.

Všichni pochopí, že nemá smysl vzdorovat ale poddat se.

Mé potřeby nemají hranice.

Všichni to jednou pochopí.

 Slizká masa hmoty požírající sebe samotnou se přelévala v obřích rozměrech.Nikdy jsem nespatřil něco tak monumentálního a zároveň děsivého.Její oblouk se klenul do výšky několika stovek stop a stále se měnil, svíjel se a vzdychal jako tisíce bytostí najednou.Mé stínem zahalené tělo vyselo u těch stěn a oči fascinovaně zkoumaly tento divoký, živý obraz nevšední stavby.Zachvěl jsem se při pohledu do vlastního odrazu ve slizu, stékajícím z té nekonečné výšky.Udiven tmou, tak pozornou, tak živou a chtivou.Tiše mne pozorovala skrčená za hranicemi brány.

Jak moc mi dokáže číst mysl?

Myslíš si, že jsi mi nepřítelem, či se mi jen snažíš pozorně naslouchat?

Jsi jen hloupá tma, živoucí ale hloupý PROSTOR.

Zapomenuta světlem se touláš ve vlastním světě u nohou natolik zvrácené stavby…

Někde tu musí být ONA.

Máš ji V SOBĚ.

Tak na nic nečekej a vydej mi ji nebo TEBOU prostoupím do všech stran a roztrhám TĚ zevnitř.

Cítím ji tak intenzivně, jako ještě nikdy.

Rozpoutala tu válku a já ji pro dobro všech ukončím.

Zabijeme ji společně.

Cosi z té hmoty se mne snažilo napodobit a utápět můj pohled ve vlastních obrazech.Bylo to jako bych byl svědkem mučení svých podob v proměnlivé mase přelévajících se tvarů, zalitých zaníceným hnisem a rozežírající kyselinou žaludečních šťáv.Ze všeho se odporně kouřilo, v prostoru se rozezníval chorus nesrozumitelných slov, názvů a výkřiků – chvíli šeptajícími hlasy, okamžik potom hysterickými vzdechy.Odvrátil jsem obličej s pokřivenou grymasou znechucení a prošel branou vstříc hmatatelné, přikrčené temnotě.

  Dusivé, napjaté ticho a žádné ozvěny.

Cosi tu opravdu čekalo a vědělo o každém mém pohybu.

Cítil jsem na sobě pohled další osoby a snažil se určit její pozici.

Ty nelítostná děvko, konečně se shledáme.

Nemohu se dočkat, až Tě spatřím a utkáme se v posledním boji.

Vše jsi začala, dokázala porazit tisíce nepřátel a měla neomezenou moc nad vším, co jsi dobila.

Byla jsi tím, čím se toužím já stát.

Někde tu jsi a třeseš se strachem protože víš, že jsem Tě dokázal oslabit.

Pohltil jsem Tvou moc.

Zalikám se jí a teď znásilním to poslední ustrašené NIC co z Tebe zbylo.

Sestupoval jsem po svahu dolů, do jakéhosi údolí.Postupem času přibývalo přirozených ozvěn, půda se stávala členitou a dokonce podkluzovaly boty na neznámém podrostu.Míjel jsem podivné obrysy a tvary snad stromů, snad zbytků staveb.Uvnitř mi hořel vlastní, nekonečně silný oheň, co toužil být zase osvobozen a šířit svůj žár do všech stran.Věděl jsem, že trpělivost a koncentrace jsou tím, čím nakonec dokážu zvítězit.Byl jsem přesto jasně přesvědčen, že tu cosi je a ví to moc dobře, kde přesně jsem.Měl jsem ale tak silný pocit vlastní převahy nad vším, ať už by to bylo cokoli, že jsem vyčkával.Bujela ve mně taková síla a byl jsem natolik pohlcen svým temným stínem že jsem kráčel jako budoucí král, kterého nemohlo z jeho trůnu sesadit zhola nic.

Hleděl jsem jim do očí, když jsem Ti je zabíjel.

Byla v nich Tvá síla a Ty jsi daleko od nich bojovala za své světlé cíle.

Ve Tvé bílé věži, plné květin a zrcadel.

Jak jsi se dokázala zbožňovat, zhlížet se sama v sobě a obcovat s odrazem svého těla.

Tvé zvyky a moc zanikly.

Všichni ti krásní lidé, krásnější než Ty.

Tolik jich padalo s křikem dolů jako ranění ptáci bez křídel.

Jejich krev mne posilnila když jsi vládla kraji.

 Zaslechl jsem v tom obrovském prostoru odrazy divoké vody.Slyšel jsem vlny, laskání divokých vlhkých polibků.To tleskání jejich valící se masy bylo nepřeslechnutelné.Vše jako by začalo v předem pečlivě načasovaném okamžiku.

 Orchestr ozvěn.

 Plápolání ptačích křídel a zatroubení v sotva vnímatelném, nízkém tónu.

 Němohra nevšedních událostí.

Nemohu čekat.

 Mé náručí explodovalo divokým ohněm, co se vyvalil z mých útrob.Vše prolétlo svou strašlivou silou prostorem a vytvořilo světlo, oslnivé a intenzivní.V mém zorném poli se zjevila postava v potrhaných šatech, podpírající se o hůl.Hlavu zvědavě nakloněnou na stranu, pozorující se zájmem mé ohnivé gejzíry sotva kousek od ní.Byl jsem fascinován jejím zjevením, její náhlou přítomností.Její oči mne musely sledovat celou dobu a byly to právě ony, co jsem na sobě cítil od brány.

Jsi na pokraji sil, má drahá.

Jsem zvědav, čím mne obohatíš až Tě strávím celou a dokončím Tvou zkázu.

I to poslední, co z Tebe zůstalo bude moje.

Ukončeme to již.

Dál už nemáš kam utéct.

Poslední hra, posledních pár gest nebo jen ticho ?

Už nemáš, čím by jsi tuhle hru dokázala vyhrát.

Usmál jsem se na tu postavu, co se ztěžka opírala o svou hůl.Tak konečně tváří v tvář, pronásledována až kamsi hluboko mimo lidský svět.Její poslední útočiště bylo jako samo peklo a poslední síly už vydávala jen na to, aby se udržela na nohou.Viděl jsem za ní temné vlny jakési široké a velké řeky.Každou chvíli se v jejích vlnách cosi vzepjalo aby to zmizelo stejnou rychlostí, jako se objevilo.Cosi těsně za jejími zády vydávalo malé, mihotavé světlo a něco tam sebou zmítalo v proudu řeky.Nedokázal jsem si představit jak jsme hluboko a kde se to vlastně nacházíme, ve vlastní agonii jsem už dávno ztratil představu o čase i vzdálenosti, jakou jsem urazil.Držel jsem se v jejích stopách po několik let a přemohl i ty poslední nástrahy, co mi postavila do cesty.Teď tu byla, ale už jen skoro svým vlastním stínem.Křehká bytost, kdysi velmi krásná, teď už jen vzpomínkou na vlastní moc a slávu.Zacuchané cáry vlasů sotva odhalovaly obličej, propadlý věčným hladem a nutností utíkat dál a dál.

 Ve chvíli, kdy se vzpřímila, upustila hůl a uvolnila si ruce jsem vší svou soustředěnou silou uděřil proti jejímu tělu.Nechtěl jsem jí dát poslední příležitost útoku, ať už by byl jakýkoli.Podobný samotnému ďáblu jsem její tělo obtočil plameny tak mocnými, že její tělo vzplálo jako pochodeň a rozpadlo se v prach v jednom jediném okamžiku, krátkém jako záblesk světla na jedné z tleskajících vln.

Dívala ses na mne i když jsi veděla, že v příštím okamžiku zahyneš.

Byla jsi tichá a tiše odešla, neschopna jediného gesta ani sebemenší obrany.

Co jsi mi chtěla ještě před svou smrtí nakonec sdělit?

Natolik jsem si přál Tvou smrt, že jsem vše ukončil dříve, než jsi čekala.

Zanikla jsi svou vlastní mocí, svou touhou vlastnit více než ostatní.

Tím vším jsi mne nakazila.

I já chci víc.

Daleko víc.

Chci víc, než jsi Ty kdy vlastnila.

Prach v prach se obrátí a má vláda bude nekonečná.

 Zastavil jsem expoloze ohně a padl vysílením na kolena.Odporná hmota mi sevřela nohy, mezi prsty probublal sliz, co se zmítal vlastním životem.Z úst mi proudila krev a oči hořely neznámým plamenem.Cítil jsem, jak mi odpadávají poslední zbytky bílých vlasů.Cosi se dělo a já to nedokázal zastavit.Nikdy jsem se nedokázal bát, nepocítil výčitky a kochal se především vlastní, stupňující se mocí.Byl jsem odvážný a chytrý, jak jen dokáže mazaná lidská krysa z poslední černé díry být…

 Poprvé jsem se třásl strachy.

Zvedl jsem pohled k řece, tam někam do míst, kde ještě před chvílí stála ona.V tu chvíli mi všechno došlo a pochopil jsem, jakou zkázou jsem se sám sobě stal.Tam, na kraji řeky, černé jako krev, odpočívala a čekala pramice s vysokou, vyřezávanou špicí.Oba nás obklopovalo žluté světlo malé lucerny, co vysela zavěšená za háček vedle opřeného vesla.V plačících očích jsem ještě rozeznal troubu, obrovský bílý roh, plný vyřezávaných znaků.Řeka jako by vydechla a já poprvé ucítil tu strašlivou, nepřemožitelnou sílu, jak mne tlačí k lodi.Byla to touha milence ke své družce, nekonečná, neukojená přitažlivost.V mé mysli se rozprostřela nicota a uprostřed všeho toho chaosu lačně trávila zbytky mého lidského vědomí.Bylo tomu jedno, jak černá byla má duše, kolik zla jsem napáchal.Stal jsem se převozníkem a na konci své cesty pochopil, že jsem svého nepřítele zahnal až ke smrti, na břeh věčné řeky.Že tu na mne čekala, že byla zvědavá, zda mi to stihne dojít.Zda si to uvědomím a pochopím její zoufalství.

Tolik toužila abych byl strůjcem svého konce.Kolik duší tu převezla, než jsem ji našel…

Jsem převozníkem na řece Styx.

Spálil jsem svůj život na prach a jsem sám sobě prokletím.

Nevidím světlo, mám v sobě obrovský oheň, který mne postupně propaluje zevnitř.

Toužím po smrti ale sám jsem její součástí.

Obklopen temnotou, ztrácím se v podsvětí…

Prach v prach se obrátí a má vláda bude nekonečná.