Juliette

Mám prázdný ruce. Nebo v nich aspoň nedržím nic, co by stálo za zmínku. V uších mám zvuky ze skla a točí se mi hlava ze samoty. Nevím, kterejma očima se koukat dřív a tak je přepínám a s nima i jazyk, kterým na tebe myslím. Sama a v posteli, až pod nos přikrytá, předstírajíc, že ta tíha, co na mě leží, jsi ty a tvá slova a tvé myšlenky snad aspoň z části na mě a na naše setkání...

Nazdraví! Připíjím nám jedem a říkám si Juliette. Tak hloupá a naivní. Je mi čtrnáct. Sním. O dvou prstýncích ze stébla trávy. Jeden pár očí se zálibou sleduje jak mi jej uvazuješ a už nepustíš mojí ruku. Ten druhý pár tomu odmítá věřit. Ve skutečnosti jsou oba slepé.

Zbyly mi jen vzpomínky. Na moje kroky po diamantové cestě dlážděné vědomím mého vyššího Já, které kousek po kousku zabíjíš pokaždé, když se do mě noříš a rozkošnicky se u toho cachtáš v mých očích. Konečky prstů se dotýkáš dna a vyděšeně uhýbáš. Koušu tě do ramen - za trest. Říkáš, že to pálí a já ti přitakávám.

Tvůj popel vysypu někde daleko od všeho. Budu tam stát a už nikdy neutřu prach, do kterého jsi kreslil obrázky.