Nevydařená schůzka

Raduje se,po tolika letech má schůzku. Povede se? Neví. Bojí se, že nedopadne dobře, chybí jí totiž pozitivní myšlení. Má již různé manýry a ten odvážný, bude čelit otázkám možným i nemožným. Je otázkou, zda to snese. To se uvidí.

Schůzka dopadla přesně tak, jak dopadnout měla. Prostě se nekonala.

     Když vyšla z bytu, měla ještě nějaké povinnosti, ale protože bylo dosti času do začátku schůzky, nijak nespěchala. Zajela k matce, postarala se o ni, zašla si na oběd, dala si kávu a jak se pomalu blížila hodina setkání, ztrácela hlavu!

     Vypadala docela dobře, na to kolik je jí let, vzhledem by určitě neodradila, i společnicí uměla být dobrou, pokud o nic nešlo, to si také vyzkoušela, ale tady šlo evidentně o schůzku dvou lidí, kteří již nechtějí být sami a možná by to spolu i někam dotáhli. Ale, jak tak postávala kousek od místa, kde se schůzka měla konat, pomalu dostávala strach. Strach z toho, že se ztrapní, to by nesnesla, strach z toho, že někoho raní, to by jí také mrzelo, ale strach vůbec z toho setkání, protože dotyčný jí dal při hovoru , který spolu vedli den předtím v telefonu jasně najevo, že to myslí vážně, že se mu líbí, vyhovuje mu, dle jeho prvního dojmu po všech stránkách . A to i přesto, že ho na možná úskalí vztahu s ní, varovala.

     Je to hnusné, ale schovávala se za sloupem a pozorovala náměstí. Viděla ho přicházet. Fotografie nelhala, byl to pohledný muž, vykračoval rázně , v ruce kytici květů.

    Popadla ji panika. Co má dělat? Utéci! A hned!
To se jí, při pohledu na toho muže, honilo hlavou. Telefon! Aniž by si to uvědomovala, vytočila jeho číslo. Viděla ho, jak z náprsní kapsy vytahuje mobil a přikládá si ho k uchu. A řekla mu "promiňte, já nepřijdu, není mi dobře, snad příště, ale spíše ne, já jsem si to rozmyslela. Vím, že jsem měla zavolat dříve, ale došla jsem k tomuto rozhodnutí až nyní, tak se nezlobte."  Ještě slyšela nějaké zvuky, ale vymáčkla telefon. Dívala se na něho, jak tam bezradně uprostřed náměstí stojí a kroutí nevěřícně hlavou. Bylo jí ho líto, ale ukázat se prostě nedokázala. Utekla jak malé dítě. Ani neviděla, kam šel on.

     Prostě, zklamala jeho, sebe a konečně došla k poznání, že náprava u ní neexistuje. Délka jejího "samožití" se na ní nesmazatelně podepsala a ona si uvědomila, že by ji to asi pronásledovalo stále a nedokázala by se už změnit. Bylo již pozdě. Byla stará a zůstane navždy sama, protože prostě nedokáže tuto skutečnost překonat. A jasné je i to, že již nikdy nebude zkoušet s někým se seznamovat. Tak se sama za sebe styděla, až se jí udělalo nevolno a chvíli myslela, že snad upadne.
A přitom ráno se tak těšila, doufala. Uplynulo pár hodin a je po všem. A je to tak dobře. Nerada by někomu ničila život.

     Je to divné, ale když přišla domů, byla ráda a cítila velkou úlevu. Asi tomu muži zkazila dojem o ženách, pokud však opravdu někoho hledá, určitě tu svoji pravou najde. Měl na to!  Ona ne! A tak mu bude držet palce a přát mu hlavně, aby už nikdy nepotkal takovou ženskou, jako je ona.

     Prostě, happyend se nekonal.
 

     

---